Měla ta Liška pravdu, že léto nekončí srpnem. Aspoň letos neskončilo ani tady, přes pět set metrů vysoko a s chladem od rybníků.
Tak jí teda ten článek musím už konečně dopsat, i když už ne v pátek po namontování bojleru, to jsem se chodila dívat pořád dokola na ten bojler a kochala se jím, až jsem celá šťastná z nového krásného velkého bojleru a z vyhlídky na ráno se spoustou krásně teplé vody usnula.
Už jsem se pár dní v R. nekoupala, dny jsou čím dál kratší a večery čím dál studenější, nestíhám. To poslední koupání v posledním ještě doopravdy letním zářijovém dni jsem ale stihla, po příjezdu od maminky z Brna, a stihla jsem i několik piv, z nichž tři byly na účet IT prodejce, jemuž jsem týden předtím nechala křen ze svojí zahrádky (pak prej že švestičky, pche). Hlava mě ale naštěstí další den nebolela, tak jsem v pošmournu prudkého ochlazení mohla skrze webkameru bufíku u R. nakukovat na monitoru na mírně rozplizlý němý mumraj svatby pana a paní vedoucích. Hemžili se tam dlouho do noci.
Počasí jim vyšlo a všichni jim to moc přáli.
A ještě jedno z těch posledních koupání si budu pamatovat. Ne z pláže, protože opalování už jsem nestíhala od blogosrazu, takže jsem už jezdila pořád jen dozadu pod strom, bez plavek. A ten jeden den, jeden podvečer, jsem předrncala cestičkou louku a zadrhla, připozastavila o kousek dřív. Pod stromem seděla postarší paní v lehkém svetříku, knihu na kolenou, mužský hlas dole pod svahem z vody. To vždycky napřed volám. „Dobrý den, jste s plavkama nebo bez?“ – A vždycky, ať se takhle na břehu potkám s kýmkoli, přijde cca stejná odpověď: „Bez, ale to nevadí, jestli to nevadí vám.“
A pak jsme si povídali ve třech, paní v lehkém svetříku nahoře pod stromem s knihou na kolenou, já s pánem dole pod stromem do půl stehen ve vodě zcela nahatí. A povídali jsme si o Brně, o Řečkovicích, ze kterých pochází ta paní i moje maminka, o Piešťanech, ze kterých pocházím já a pán pořád dokola říkal Píšťany, tak jsem volala na paní, ať ho to naučí říkat správně…
Pak jsem si zaplavala a pak jsme si ještě chvíli povídali už všichni oblečení, než jsme se rozloučili. O speleologii, o manželství…
Čím dál víc kolem sebe vidím lidí hloupých, obelhávajících se, beznadějných… a čím dál víc moudrých.
Moudří, co se netváří jako moudří, ale prostě jsou. Jen se místo rozdávání mouder tak trochu popichují, tak trochu škorpí, mrkají si za zády…
Moudří a plní lásky, o které nemluví, když jsou spolu.
Protože o ní mi řekla ta paní, nakloněná tak trošku víc ke mně a tak trošku víc ztišeným hlasem, aby to pán už trošku víc na odchodu neslyšel.
A řekl mi o ní ten pán, když jsem ho druhý den potkala v drogerii a on uprostřed vodopádu sdělení, neb takový je, že sděluje vodopádem, se tak trošku víc naklonil ke mně a trošku víc ztišeným hlasem, aby to zákazníci chodící okolo neslyšeli, řekl: „Víte, já jsem zmetek, ale láskyplnej, ta láska je tak hluboko ve mně, že už to prostě nemůže být jinak…“
Mám ráda setkání s lidmi. Když vyprávějí a já si skrze tu chvíli můžu sáhnout, že existují. Takoví.
Ještě na odchodu mi ten pán připomínal: „A nezapomeňte, zákony bušidó!“
Nezapomněla jsem, cestou domů, plná té nasáhnuté lásky a tudíž myslící i na své mládě, jsem koupila taky skvělou Váhalovu grilovanou kýtu v akci. Vonící od pohledu, nenapuštěnou tunou solidel a lepidel jako přesolená kluzká šunka. „Koupila jsem ti mňamku ke snídani, poď si vzít,“ volám doma, vybaluju. „Moment, deset minut, než dojedu.“ Ozvalo se od počítače. –“A kam jedeš?“ – „Do Bruselu.“ – Tams jel včera taky.“ – „No dyk jo, jsem šofér kamionu a tohle je to nejvýnosnější trasa.“
Šla jsem si taky pustit počítač, aby se mi rozjel a já pak u kafe mohla rychlejc hledat zákony bušidó.
„Užs dojel?“ – „Jo, škrábl jsem někde náklad o svodidla, ještě to budu doplácet.“ – Mládě přidupalo a zastavilo nad Váhalovou kýtou. – „Jak se ti to líbí?“ – „Nahovno práce, pendluješ jak debil sem a tam furt dokola a akorát řešíš problémy.“ – „Myslím to maso…“
Zákony Bushido, cesta samuraje, samurajovo krédo. Pán říkal, že musím chvilku hledat a nespokojit se hned s prvním odkazem, který mi vyhledávač nabídne. Až v několikátém jsem našla to, o čem mluvil. O nelitování ničeho, co člověk udělá.
Dokukodo – malý kodex bushido.
Pán se srdcem samuraje chyceným a svázaným láskou.
Nelitující ničeho, ani toho svázání.
…a zatímco jsem se já nesvázaná nad tím vším vznášela dojetím, odvedle z pokoje se s rezonancí hejkala v půlnočním lese neslo: „Co děláš, čuráku, kdes tohle viděl takhle prasecky předjet a hned odbočit, debile, idiote zasranej, já ti nemůžu jen tak hned uhnout, já vezu devět tun játrovky…“
P.S.
Dneska ráno na kruháči mě na kole málem srazil takovej jeden s kombíkovou oktávií a pražskou značkou. Předjížděl mě, když jsem míjela druhý výjezd, a odbočil z kruháče ven. Ubrzdila jsem to, zaplaťbůh za periferní vidění. Ale nechápu ještě teď.
To nebyl samuraj, to byl debil.
A jedno foto spešl pro Lišku, velké poděkování za propůjčení trůnu:
(Pro zvětšení klik na obrázek.)
Komentáře: