Měla jsem je na sobě na blogosrazu, v neděli.

Příjemně neřvavě fialové tričko bez rukávů pasující k příjemně neřvavě fialovobílému pruhovanému tričku s polodlouhým rukávem, tak, aby v chladnějším večeru po horkém dni šlo jen přioblíct to druhé na to první a okraj výstřihu toho prvního aby vypadal ne jako blbě vyčuhující výstřih, ale jako sofistikovaně promyšlená barevná kombinace už z výroby.

Mám dvě takhle barevně zkombinované sady triček, černobíle pruhované s černým a fialovobíle pruhované s fialovým. Jinak jsem na oblíkání taky částice metru dřeva, totiž poleno. Vždycky trávím čtvrt až půl hodiny prohlížením skříně s tričky a jejich vytahováním a kombinováním s dalšími prvky k tomu potřebnými, abych si nakonec vzala to, co mám ráda a co nosím furt dokola. A když už to osvědčené a oblíbené musí do prádla, dohledávám a dohazuju honem honem do plné pračky, jen abych to hned mohla dát prát a hned zas měla k dispozici.

A taky si to šetřím. V týdnu to oblíknu jen na cestu k R. na vykoupání se a to jedno pivko a jednu polívku, ale jakmile přijedu domů, hned to zas svlíkám a na zahrádku a na večer doma si oblíkám firemní tričko, abych tu oblíbenější kombinaci měla zachovanou nešpinavou, neupocenou a nesmrdící i na víkend. Na kolo.

To fialové, ve kterém jsem i na fotkách z neděle, jsem měla i ve čtvrtek u R. a pečlivě se přitom vyhýbala dýmu z cigaret, který se na mě vinul u stolu, k němuž jsem se neprozřetelně nechala pozvat místním prodejcem pc komponent. Zrovna se domlouvali, že v pátek pojedou na Širák, tedy Trampský Širák, víkendovou folk a kántry akci za Jihlavou, ne, já s nimi opravdu nechci jet, ohrnula jsem opovržlivě ret, jakože akce nic moc, že už jsem byla a že mě to nenadchlo a navíc tam dycky prší a je zima… Přesvědčovali mě, že rozhodně každej rok neprší a že letos tam má být Tučný revívl a Honza Nedvěd, ne, ten druhej Nedvěd – zvrhlo se to do dohadování, kterej Nedvěd…
Žádnej Nedvěd, pro mě.
Nemůžu jim přeci říct, že jsem tam byla loni s panem D. a že to bylo i přes obvyklé počáteční nervy, jestli pan D. zas dorazí pozdě, nebo jestli stihne aspoň začátek, moc hezký, protože jsme tam seděli na jedné dece na svahu nad lavičkami a tiskli se k sobě pod jedním rozepnutým dekáčem spacákem, abychom se netřásli zimou, ale zas když jsme se třásli, tak jsme se vlastně tak trochu třeli…
Nemůžu jim říct, že na Širák už nepojedu, protože bych ho probulela jako toho Redla s Hradišťanem.

No a pak jsem to tričko měla i v sobotu na milou mi odpolokolo cestu nedávno tu už popsanou, akorát prodlouženou ještě trochu ke kamenolomu a kolem Mirošovské studánky, protože mi připomíná jméno onoho sympatického zedníka ze seznamky, kterého jsem urazila sdělením, že vypadá jako uherský gróf, a který na té seznamce nakonec skutečně našel svoji milou vyvolenou a je s ní doopravdy šťastný.

Tak jsem vyrazila, nebe obláčkovobledomodré, ale vedro příjemně, ve třetím kopci jsem to tílko bez rukávů svlíkla, zastrčila za nosič a dál jela jen v opalovačce, abych nachytala ještě trochu barvu od sluníčka i přes ty mraky a aby mi pěkně foukalo na tělo z kopce dolů. Jo, jasně, že mi blesklo hlavou, že jednou na nějakých hrbech to tričko takhle z nosiče fakt vyklepu, že bych měla přeci jenom rozmotat gumicuky a rozepnout tašku…

Jelo se mi parádně, kolo doladěno, sedadlo jsme si trošku doupravila erární třináctkou klíčem na firmě, přehazku mi nejspíš doladil někdo nenápadně hodný na R. o víkendu předtím, takže všecko fungovalo, jak mělo, a všecky kopce se daly vyšlapat v potu tváře s úlevou dřiny coby seberealizace, i jsem v jednom kopci zvládla pozdravit staršího pána s dvěma nordicwalking holemi, který se svými bílými vlasy a ve svojí červené bundě s bílými trojúhelníkovými všivkami pod rukávy zdálky vypadal jako zbloudilý herec v kostýmu lokaje, až jsem se rozhlížela po okolí, jestli tam někde není nějaký stan se šermíři nebo tak něco…

Pak jsem zabočila ze silnice na turistickou značku, tu cestu mám z celé trasy nejradši, protože se jede lesem a pak po louce a pak mezi bortovicemi a stezičkou přes kořeny… tam vždycky tak na pátým šestým kořenu už slezu, protože je mi líto kola, že tak trpí, nechci mu ubližovat, tak ho pár set metrů radši jen vedu… Pak od dalšího rozcestníku z kopce dolů, jsou tam kameny, ale brzdila bych tam stejně, protože v těch místech rostou praváci, tedy když rostou, včera nerostly, protože je sucho.

No a pak už je to jen chvilka hladké jízdy po silnici k lomu, tentokrát jsem zašla až dozadu, poodešla z místa na ležení, kde bzučelo vosí hnízdo, i z místa na ležení, kde páchly přímo na cestě dvě h…, ale kde ve stráni nad tím místem prosvítaly dvě hlavičky přenádherných křemenáčů, po našem janků, a usídlila se kousek od houpačky (SV ví kde). Voda byla supr, koupala jsem se dvakrát, podruhé už s hlavou nakouslou přemýšlením, jak vlastně přemýšlí někdo, kdo po mém sdělení, ať nepíše esemesky, ale zavolá a řekne, kdy a kde se sejdem, a po jeho sdělení esemeskou, že je pro něj únavné filozofování se mnou, mi za dalších čtrnáct dní napíše další esemesku: Ahoj, jseš na Širáku? Odepsala jsem, že ne, že jsem na Čenkově v lomu, už neodpověděl. Asi zas až za čtrnáct dní. Aby mi sdělil, že je škoda, že jsem na tom Širáku nebyla. Nebo tak něco.

Když se v pokročilejším odpoledni začlo kolem houpačky srocovat moc omladiny, sebrala jsem saky paky a rozhodla se, že ač jsem je tam původně chtěla nechat, tak že přeci jen půjdu sebrat ty křemenáče čili janky.
Pozdě. Pod strání přesně mezi těmi dvěma h… stála paní s taškou a už měla sebráno. Tak jsme si akorát krátce povykládaly a já ji ujistila, že ty křemenáče nijak nutně nepotřebuju, protože jsem o víkendu sama a nebudu vařit, a že bych je stejně těžko dovezla domů, protože jsem na kole…
Ale mrzelo mě to. Ne že ne. Mrzelo mě to docela dost, až jsem se sama divila takovému mrzení ze chtivosti. Zvláštní, když jsem se rozhodovala, jestli je tam nenechám růst, takovýhle silný pocit mrzení z nezisku jsem neměla. Kdybych se pro ně nevrátila a žila s tím, že zůstaly nesebrány, o kolik příjemnější by to bylo… O kolik narůstá cena (nejen) věci vědomím, že (by) ji získal někdo jiný…

Jenže v lese nad studánkou jsem dostala satisfakci. Dva kozáky, pět suchohříbků a půl náruče bedel. Trochu hlavolam, jak to na nosiči přeskládat a co kam uvázat, abych to všecko pobrala.

A pořád mě nic netrklo.

Až u studánky.
Nabrala jsem vodu do láhve, napila se a nabrala ještě na cestu, příjemně ledová voda v příjemně chladivém stínu lesa. Taky už bylo kolem páté, čas, kdy se začíná vzduch ochlazovat. A záda pod opalovačkou při jízdě na kole stydnout.
I sáhla jsem pro tričko bez rukávů.
Kudla.
Kde bylo, když jsem přeskládávala kvůli hříbkům? Kde bylo, když jsem u vody vzala z kola tašku přes rameno a nosič byl… prázdný…
Tam mělo být…
Vyklepala jsem ho z nosiče. Kráva nebeská, líná udělat tři pohyby navíc.

Jela jsem domů už bez koupání v Pařezáku. Jela jsem i bez zastávky na R. na pivko a polívku. Neměla bych z toho stejně radost.
Vypečenej výlet. Přijdu o janky i o tričko.
Nemá cenu ho jezdit hledat, projedu víc, než by stálo nový, na konci léta ve výprodeji, jako jsem koupila tohle.
Jenže – kdoví, jestli koupím stejně fialový, aby mi pasovalo k tomu pruhovanýmu. A aby bylo čistě bavlněný. A i kdyby bylo, tak už pořád budu vědět, že to není to původní, to, ve kterým jsem na fotkách z R…
Nebudu ho mít už nikdy tak ráda jako tohle, protože už vždycky bude jen náhražka.

Ručník s plavkama jsem doma hodila na zem do předsíně, z věšáku vzala klíč od auta a brýle na dálku a jela.
Projet při hledání víc, než by stálo koupit nové.
Protože ho mám ráda.

Profičela jsem po silnici, pak za místem setkání s pánem-lokajem jsem zastavila u lesa a půl cesty přes les prošla/proklusala pěšky. Do setmění necelá hodina. Pak zas zpátky k autu. Pak k lomu, silnice na druhou stranu lesa vede tudy a co když mi to tričko vypadlo tam a doteď tam leží… Neleželo. Jestli někdy leželo, asi se někomu hodilo. Kdybych odjížděla od vody poslední a leželo by tam něčí tričko, vzala bych si je? Nebo jen pověsila na strom, aby bylo dobře vidět, když by je někdo hledal?
Tak přes ves a odbočkou a k lesu z druhé strany. Auto na kraji louky, mlátící čep na předním kole nebudu týrat po polňačkách. Shora od lesa sjíždí cyklista.
„Haloo, prosím, můžu se na něco zeptat…“
Sympatický pán kouká jako puk, ale neptá se, proč tak blbnu kvůli nějakýmu tričku. Ale prý si ničeho takového ležícího nevšiml. Ale ještě se prý zeptáme kluka, až přijede.
Kluk jako fakt kluk, kolo tříčtvrtka, přijel za chvilku, ukazuju mu bílofialové pruhované tričko, takhle fialová, ale ne pruhovaná… Možná to vypadalo jen jako hadr…
„Joo, něco takovýho tam bylo…“
Ukazuje rukou neurčitě, nevypadá to daleko. Spíš tak za rohem. Jásám, z celého srdce děkuju.

Ta cesta napřed polní, potom kamenitá lesní vedoucí lesem, kde rostou praváci, když rostou, končí u rozcestníku nahoře na kopci. Až tam jsem došla, aniž bych na cokoli jako fialový hadr narazila. A moje radost z toho, jak na blog napíšu, že děti jsou holt daleko všímavější než rodiče, se každým krokem blíž k rozcestníku měnila na smutek z toho, jak na blog napíšu, že děti holt mají tak živou fantazii, že i to, co si dokážou představit, uvěří, že viděly.
U rozcestníku jsem se otočila a šla zas zpátky domů. Tím hledání skončilo, jinde už tričko být nemohlo. Z lomu jsem odjížděla stoprocentně bez něj.

Milé mi tričko, někomu ses hodilo. Přeju ti hodně štěstí v novém životě. Vím, že to byl trest za tu chamtivost s jankama. Chtěla jsem moc, nemám nic.
Už pokaždé, když tudy pojedu, budu vědět…

Úplně dole pod lesem s praváky, ve stínu keře u cesty, nalepená na pařezu, na mě jukla fialová.
Děti jsou daleko všímavější než rodiče. I než jiní dospělí.
Tričko lítlo mimo cestu, za keř, přes který nebylo vidět při chůzi nahoru. A kdybych podvědomě ještě pořád nehledala a zdrncávala tudy jen tak dolů na kole, asi bych si ho taky vůbec nevšimla.

Zvedla jsem ho a plácla si ho na tvář, bůhví, jestli jsem mu nedala pusu.
A jela na R. dát si polívku a aspoň malý pivo.
Než jsem vystřízlivěla, abych mohla za volant, vykoupala jsem se s jedním tam potkaným déledoběji odmítaným nevztahovým uchazečem potmě bez plavek a udělala ho rukou, páč spát s ním nechci, ale někomu udělat radost, jako jsem ji měla já, jsem měla velmi silnou potřebu.

Houby nasbírané nad studánkou jsem další den z většiny vyhodila, protože část byla rozmatlaná z nosiče a část nerozmatlaná z většiny červivá. Nezbylo ani na slušnou smaženici.
Nicméně jsem ráda, že trest za chamtivost mi byl zmírněn z trička jenom na ty houby.