Dneska mi volala Aktérka. Po dlouhé době. Když zavolá, napřed se zeptá co já, tak to spíš odbudu, a pak je řada na mně, abych se zeptala. Chvíli trvá, než se rozmluví, ale pak už jede. Střídám uši, kvůli otlakům.

Dneska bylo jádrem hovoru její sdělení o setkání s bývalým šukacím. Po cca dvou letech, během nichž ona stihla svatbu a svoje první dítě, on svoje druhé, ovšem s jinou, svou právoplatnou manželkou.
Není špatné se tvářit jako vrba moudře dutá, když člověk neví, co by řek.
„Bylo to celý na hlavu,“ řekla nakonec ona, „ale vzpomněla jsem si na tebe, na to poslední setkání s Panem Divným, jak to bylo jakože tečka na konec, rozloučení z odstupu, tak si říkám, že tohle snad bylo totéž, taková poslední tečka na závěr, a doufám, že už je to tím uzavřený definitivně.“

Dělala jsem moudrou vrbu. Mlčící.

Co jí mám říct? Že mi Pan Divný před dvanácti dny poslal mejl „Ahoj léto. Tak jsem také komplet vykydal. Pozdrav do T. Půjdeš opět na Prázdniny?“
Chvíli jsem tehdy váhala, jestli vykydal auto, chalupu, nebo manželství, protože nejhorší je si do výroků jiných lidí vkládat svoje představy podložené ideály, přáními, pomstou nebo hormony, ale vzhledem k obsahu evidentně plnému zájmu a vstřícnosti jsem si nakonec přeci jen odvážila tipnout to manželství.

A jen proto jsem neodpověděla, že nejdu, ale popravdě jsem napsala, „Ahoj, samotné se mi chodit nechce a navíc teď od pátka do úterka jedu k bráchovi, ale chtěla bych jít určitě ve čtvrtek 11. na Hradišťan a Redla.“ A že si shodou okolností za chvíli jedu na náměstí koupit lístek, jestli ještě nebude úplně vyprodáno. „Hmm, na Redla bych taky šel.“ Napsal.

Nebylo vyprodáno, ale jen těsně. Tak jsem skoupila většinu zbylého útlého paklíku lístků pro vícero známých, po telefonování na vše strany. I pro něj. Prý půjde možná se synem, ale nemůže se mu zrovna dovolat, aby to věděl jistě. No však lístek na Redla půjde snadno prodat i přímo před koncertem, kdyby nic.

Pak jsme týden řešili, jak mu předám lístky, aby je měl u sebe a já abych mohla jít dřív a vystát frontu a zabrat dobrý místa na sezení, ale že nemám po kom mu je poslat do práce, a on že neví, kdy by se stavil, a já na to, že když nebudu doma, tak mu ty lístky dá můj kluk…

Tak nějak jsem ani nepočítala, že by jeho syn šel. Říkala jsem si, že je to krycí manévr, aby bez ztráty cti a hrdosti mohl jít na koncert se mnou, jako loni, a já že neprozradím, že mi je to jasný, protože vlastně taky nemám s kým jiným… a jeden společnej koncert mě nezabije, vlastně se na něj docela těším, loni to bylo hodně fajn… a třeba jestli se něco změnilo u něj… třeba mi chce nějak sdělit, naznačit, že jsem pro něj víc než jen ten sex, že teď už pro něj můžu být víc…

Pak mi začaly chodit sms k bráchovi. Stran lístků. Kolik mi za ně dluží. Odpověděla jsem. A kdy se pro ně má stavit. Odpověděla jsem. Nabízela jsem opakovaně, jestli jeho syn nepůjde, že bych ten volnej lístek nabídla na prodej, protože kolega, kterému jsme taky kupovala pro něj a jeho manželku, by byl možná vzal ještě kohosi z rodiny. Pan D. napsal dotaz, že po koncertě „Já mám zůstat v T.?“, což mě zaskočilo – co mu odepsat? Proč „má zůstat“? Jakože jestli si to já přeju? On přece musí vědět, jestli si to přeje, jestli to chce, tak ať napíše za sebe dotaz na to, co on chce, co si přeje… Proč to má být moje přání, jakože on jen vyhoví… Odepsala jsem, že mu jen nabízím odkoupení lístku. Prý už se smířil s tím, že už se sexuálně neutkáme, prý veme lístky oba, syn ještě pořád neví, ale když tak sežene náhradu.

V den mého odjezdu od bráchy sms: „A kdy budeš doma?“ – “ Někdy mezi 19:30 a 21, nevím přesně.“ Po cestě se holt může stát cokoli a já občas tam v těch jihomoravských prdelkách i trochu zabloudím. – „Hmm, tak to tam už nebudu.“
Vytočila jsem jeho číslo a prostřednictvím hlasu mu napřímo v podstatě vynadala, proč mě pořád nutí psát sms, které mě stojí peníze, že proč ten telefon nezvedne on a nezavolá, abychom se mohli prostě domluvit najednou na všem, že takhle celou dovolenou neřeším nic jinýho než jeho lístky na koncert. A že přeci jsem mu psala, že mu ty lístky může dát můj kluk, přeci je s sebou na dovolenou nevezu… Prý nepsala. „Psala.“ Řekl, že prý tedy za dvě až tři hodiny zavolá, až bude vědět, kdy přesně bude v T. a bude se moct stavit.

Nezavolal, ani se nestavil. Mládě ho doma na můj povel čekalo marně, mně už se pak neozval.
Napsala jsem mu opět mejl, že když se pro lístky nestaví, nic se neděje, půjdu vystát frontu, chytnu místo a lístky mu pak donesu k bráně.
Zeptal se, jakou frontu.
No na vstup, nejsou to místenky, kdo dřív přijde, líp si sedne a fronty jsou už hodinu až dvě před koncertem.

Dneska mi v práci cinkla sms: „Čau, budeš doma kolem 18? Pokud ne, napiš, kam mám, přijet pro lupeny.“ Další tři odpovědi na toto volné téma placenými sms.
Kolem osmnácté jsem lezla z vany, vydrhnutá od špíny z práce, oblíkala jsem se a v duchu smála, že jsem správně tipla, že kolem osmnácté dorazí tak v půl sedmé nejdřív, nebo rovnou napíše, že nestíhá, a stejně mu ty lístky budu dávat u vstupu. Mám mu taky vzít podprdelník ma sezení? Jeden, nebo dva? Jde s tím synem? Co když to zoficiálnění obnovení možnýho vztahu pojal tak, že mě konečně ukáže synovi…

Ve třičtvrtě na sedm už lehce nervní z představy, že na chytnutí dobrýho místa na sezení už je skoro dost pozdě, jsem poslala sms jemu, že už jdu pomalu na náměstí. A cestou podél silnice vyhlížela známé červené autíčko, co si koupil předloni nové.
Za pět sedm mi popuzeně zavolal, že kde jsem.
„Zrovna jdu kolem rybníka, je tu krásný sluníčko…“
„Kolem jakýho rybníka? Já jsem u tebe před barákem, byli jsme domluvený.“
„Posílala jsem ti přece esemesku.“
„Nějaký esemesky nemám kdy číst.“
Polkla jsem poznámku o tom, že já s nimi nezačala a že po roce a půl známosti s ním nehodlám čekat až do úplné mumifikace nebo minimálně do propásnutí koncertu, jak je to s ním obvyklé, protože kolem osmnácté už bylo před hodinou, a zkusila z něj vypáčit, kde hodlá nechat stát auto nebo kde bychom se tedy nejlíp a nejrychlejc setkali, abych mu ty lístky mohla dát. Když jsem mu začla popisovat cestu od mého domu na patřičné místo, třikrát mi skočil do řeči a pak mi vynadal, že nejsem schopná se vymáčknout. Tak jsem se ho zeptala, jestli ze mě dělá blbce schválně, a jestli tedy už chce vyjet od toho domu.
Prý už odjel dávno. Prý je zrovna někde u nějaké polikliniky.
Zavelela jsem „tak zastav u polikliniky“ a šla k poliklinice. Vyhlížela červené autíčko.
Nebylo červené, bylo hnědé a třídveřové a fungl nové. Vracelo se od náměstí.
„Já tě nepotřebuju,“ řekl hned úvodem,“já potřebuju jen ty lupeny.“
„No dobře, tak jestli jedeš zaparkovat, tak mě aspoň popovez blíž náměstí, ať můžu už konečně jít stát tu frontu.“
„Jakou frontu? Dyk je hodina do začátku. A já musím napřed vyzvednout tu ženskou z práce, co jsem vzal místo syna, je tady za rohem ve vobchodě.“
Polkla jsem poznámku o půlhodině, nikoli hodině. Polkla jsem dotaz na nové auto. Na psa. Polkla jsem ženskou z práce, co vzal s sebou.
Dala jsem mu lístky, vzala šest stovek a šla do fronty.
Jen jsem pak z té fronty ještě poslala sms, jestli jim tedy mám držet místo.
Bez odpovědi.
Místa jsem chytla. Docela dobrý. Ale ani na sms info o tom, že místo tedy držím, jsem nedostala odpověď.
Zavolala jsem.
„Co je, jím buřta, nepustili mě s ním dovnitř. Vona už je tam.“

Nakonec zůstal sedět tam, kde to vybrala ženská z práce. Na úplně druhé straně zámeckého nádvoří. Úplně ze strany pódia. Ještě chvíli jsem místa pro ně oba držela, protože fakt nebyla špatná, bylo odsud docela dobře vidět i slyšet, pak jsem je přenechala jiným.
Sms jsme si vyměňovali ještě půl hodiny. Prý já za to můžu, že on si myslel, že jdu na koncert s někým jiným a že nechci jít s ním.
Tu poslední dotazovou jsem napsala já:
„Jak je to s tím vykydáním? Změnilo se něco u tebe doma? Měla bych pro tebe místo oficiální kamarádky, nebo ne? Stačí jen ne, ať vím, na čem jsem, a dávám klid definitivně.“
Že už mi půl hodiny tečou slzy, jsem nenapsala. Že si připadám jak idiot a blbka, co se stará o podprdelníky a držení místa a zajištění kde čeho, aby pak seděla sama a byla jen za tu blbku, byla jen za tu, se kterou se šuká. Ne se kterou se počítá a se kterou se prezentuje na veřejnosti. Blbka, co ví, že je to totéž furt dokola a nikdy jinak to nebude, a přesto pokaždé znovu uvěří… chytne se naděje… hřejivého pocitu, že když udělá maximum dobra pro druhou stranu, druhá strana řekne.. „Prima… dobrý… Jsem rád, že tě mám…“

Odpověď: „U mě se změnilo, ale nevím, co je oficiální kamarádka v mém případě.“

Ani já. Ale věděla jsem, že správná odpověď, po které by mělo smysl ještě pokračovat, byla jedna jediná – Ano.
Všechny ostatní byly Ne. I ty vyhýbavé.

Už jsem neodepsala. Slzy mi tekly do dvou třetin koncertu, pak to naštěstí skvělá muzika přehltila. Věděla jsem, že už se neozve. A že se v mumraji po koncertě na devadesát devět procent minem, už neuvidíme.
A přesto jsem se celou cestu domů poohlížela, jestli náhodou některé z těch aut, co mě míjely cestou od cesty kolem rybníka (páč tudy je to k nám od náměstí nejblíž), není hnědé třídvéřové fungl nové…

Teď už je mi dobře. Už se jen směju, že aspoň mám co zapíjet s Liškou. A jen přemýšlím, proč, proč vždycky tak spolehlivě ta lepkavá pavoučí síť, když slyším jeho hlas, když ho uvidím naživo…

Po době dlouhé téměř celou jednu lidskou generaci jsem konečně byla na koncertě kapely, na kterou bych šla okamžitě zas.
Příští rok určitě půjdu.
Ale lístky už nikomu zajišťovat nebudu. Nikomu.

A Aktérce nesmím říct, že ta tečka tehdy nebyla tečka, že z tohohle se člověk vymotává hůř než moucha z lepkavých pavoučích sítí.
Musím jí nechat nějakou tu naději.