Dívám se na fotky různých lidí na netu, různých akcí, a s uvědoměním si vlastního podivu cítím, co dřív ne – že jim nezávidím. Že mezi nimi nechci být. Že mě k nim vůbec nic netáhne, natož jejich rozjařenost, zaujatost činností v pospolitosti, snaživost, obecné veselí…

Tváře cizích lidí mi přijdou studeně cizí. Jen typy, blond, tmavé, užší, širší, přísnější, uvolněnější, cílevědomější, odvázanější, svázanější, konformnější, poctivě se snažící být nekonformnější, nebo aspoň nějací, typy, jakých jsem za život už viděla…

Většinu života jsem si přála někam patřit, do nějakého společenství. Pak čím dál míň, a teď už…
Jen k někomu. Ne někam. Jen k někomu.

Nekoupila jsem auto. A ani nekoupím. Koupil si je mladší syn, když naznal, že maminka je totální psycho hysterickej auto-fóbní magor, a že pokud se on chce někam dostat ještě letos o prázdninách tím autem, jak měl naplánováno, musí si je koupit on sám.

Tak jsem mu jen trochu pučila a trochu přidala k dvacátým narozeninám.

Auto nemá ani mlhovky, ani dělený zadní sedadla, ani elektrický okýnka, hagusy a posilovač, nemá nic, jen čtyři kola, pět dveří a maličkej motor. Funkční. A rok narození stejný jako můj starý oplakaný zelený swift.

Mládě s tím odjelo objet půl republiky hned druhý den po koupi, já odjela k bráchovi týden poté.

Růžové kolo se štanglí se vešlo.
I s novými širokými černými řídítky, černými rohy a černým stojánkem.

Odjela jsem s růžovým kolem se štanglí na Jižní Moravu za svým jediným bratrem, který žije s přítelem. Už jedenadvacet let.

Celý rok se k nim těším. Na ně. Jak je u nich v krásně opravené chalupě s krásnou zahradou a krásným večerním posezením u vínka před papouščími voliérami místo televize krásně. Klidně, vlídně, laskavě.
A taky na kolech s nimi. I když na mě každou chvíli musejí někde počkat. Ale počkají. Pomůžou s přenesením kola přes obří kaluž. Zastaví, když potřebuju zastavit já.
Jsou galantní a starají se o mě.
Nemám jednoho bratra, ale dva.
Našla jsem je až po mnoha, mnoha letech. Znova.

A dá se s nimi mluvit o čemkoli. Mém i jejich. Ptají se a nedělají ofuky. Odpoví, když se zeptám já. Unesou můj občas hraniční smysl pro humor. Nestydí se za ten jejich.

„To je hezkej chlap.“
„Nojo, je. Zas si konkurujem.“
„Jejda ten je… Jediný, co je na něm nepěkný, je ta jeho ženská.“
„Nojo, vůbec se k němu nehodí. Co na ní může vidět…“
„Ale tak třeba když mu dá…“
„Já bych mu taky dala!“
„Já bych mu taky dal…“

Odjíždím od nich s tím malým autem plným ovoce, zeleniny, sazeniček, vína, dojmů, zážitků… lásky…

Čím víc jsou mi fuk lidi, mezi které nepatřím, i když bych třeba mohla, kdybych chtěla, tím hlouběji si uvědomuju, jak šťastná jsem z lidí, které mám. Že je mám.

Po návratu domů jsem dokonce zjistila, že to auto má zvedací sedačku u řidiče.
Nádhera.