internetové připojení zresuscitováno, kalhotky stále ještě skládám do komínků.
Malý hodný pochopil, že jsem nepřizpůsobivý jedinec neschopný normální komunikace uprostřed pracovního týdne, jsouc (jakože já, proto ta ženská koncovka) na jiné koleji, a tudíž reagující neadekvátně na jakékoli snahy o vzájemná ujištění se, že se sejdem tehdy a tehdy a že se těšíme, neb se netěším, když v danou chvíli cítím telefonát spíš jako nečekaného vetřelce v kýženém večerním klidu pro totálně vygumovanou hlavu. Navíc s pocitem klaustrofobie kličkující před jasně cítěnou dychtivostí a až psí oddaností.
Přece jsme se domluvili, že zavolám po neděli já, ne??
Přece jsem mu řekla, že zatím jen výlety a kamarádství, ne??
Vztah přece nejde, dokud se dva nepoznají a něco spolu nezažijou…
A tak jsem v pondělí obdržela esemesku, že je na mně vidět, že o vztah nestojím, a že to tedy nebude dál protahovat a konečná.
Trošku to se mnou cloumlo, pak jsem uklidila prádlo z koše, včetně spodních kalhotek, a šla spát. Na některé odpovědi je lepší se napřed vyspat.
Na mou odpověď po vyspání se už neodpověděl ani po několika vyspáních se.
Tak nějak se mi ulevilo.
Ubyde hrozně moc dřiny…
Dneska jsem si doskládala do šuplete do komínků dalších pár spoďárů, už úplně automaticky, bez soustředění, samozřejmě. A když jsem si to uvědomila, bylo mi fajn.
Zas po dlouhé době mám pocit, že věci se dějou a do sebe zapadají v klidu, správně a beze mě. Bez mojí dřiny.
Asi o vztah už vážně nestojím.
Aniž bych to měla v úmyslu.
Ale není to špatný, kupodivu. Právě naopak.
Komentáře: