Ony ty pilulky z bylinek přeci jen nefungují stoprocentně.

Návaly lítosti mám už spoustu let, zvlášť ty z únavy. Tak nevím, jestli s tím bylinky hnou.

Čtvrtky večer, pátky.
V sobotu po vyspání se ok, vyhlídka na dva dny volna, tempo ještě rozjeté pracovní. V neděli jen trochu smutno z posledního dne víkendu, když je hezky. Upadnutí do lenosti. Nabuzení až někdy po poledni, pod tlakem utíkajícího času.
Utíkající čas.

Čtvrtek večer, nemusím odemykat, syn je doma, stačí stisknout kliku dveří, máme i u bytu kliku, jeden z důvodů, proč se mi nechce měnit dveře za protihlukové – ta mosazná klika se mi líbí, mám ji ráda, je pohodlná a unikátní a sousedi mi můžou kočku pouštět domů, aniž bych pořád běhala zevnitř otevírat.
A když jdu domů a bulím a ruce se mi únavou třesou, je to jednodušší než hledat klíče.

Sedla jsem synovi na postel, jeho pokoj je blíž než můj a synek stejnak nestele, jen se přemístí k počítači. Když si sednu na tu postel, ví, že mě něco bolí, dosekne hlavu poslední zombí, otočí se a je tam se mnou. Chvíli. Než se vybulím a než pochopí, co má říct, aby mi pomohl, aniž by to znělo falešně.

„Je to všecko ve mně. Ze mně. Že si pořád hledám chlapy, co nemají potřebu se o mě starat. Obejmout, hladit, chránit. Mít mě nafurt. Protože jsem sračka měkká a všeho se bojím. I takových chlapů.“
„Třeba jsou zas v něčem jiným blbě. Třeba chlastají.“
Někdy se ta snaha holt nepovede.
„Jedu to rozhejbat.“
Jela jsem, plavala jsem, pak se zavřenýma očima ležela na zádech na kousku břehu pod prolízačkama, kde na mě tak moc není vidět, a brečela. Někdy je to potřeba odplavat i odplavit.
Pak našla mobil.
Někdy se ta snaha holt nepovede. Ale i tak potěší. Něco mu za to…
„Pojedu domů a udělám něco fajn k večeři. Kuřecí na bylinkách, třeba. S bramborama nebo s hranolkama?“
Vždycky dá přednost hranolkům před bramborama. A kroketám před hranolkama.

Udělala jsem kuřecí na másle a bylinkách, natrhal mi v truhlíku na okně naši vlastní petrželku, pochválil, jak hezky to vypadá a voní. Potěšil mě dost, taky jsem si přála ho potěšit.
„Klidně si to vem k počítači, dneska na sezení spolu u stolu netrvám.“
„Díky, rád.“
Večeřela jsem sama u bílého, mírně oloupaného kuchyňského stolu bez ubrusu, protože ubrus kočce klouže při mezipřistání do okna a z okna. Bylo to dobré, moc dobré. A představovala jsem si, že tam nesedím sama. Že tam sedí někdo naproti mně, někdo, kdo si pochutnává taky a je spokojený, možná se i maličko usměje, když se na mě podívá, ale možná ne, protože když chlapovi chutná, myslí na jídlo, a ne na ženskou. Představovala jsem si stín od okna naproti na zdi za židlí, jako by tam byl.

Když jsem byla malá, měla jsem vystříhaný papírový koníky a papírovou ohradu kolem papírové louky a papírový překážky před papírovými stájemi, pastelky koh-i-noor a nůžky solingen, viděla jsem papírové, cítila ty živé.
Život se věkem po oblouku vrací, tehdy jsem si představovala společnost koní, za pár let, až zůstanu sama i bez syna, si budu představovat společnost člověka a časem třeba úplně uvěřím, pomatu se a budu nejen cítit, ale i vidět to, co není, budu se na něj usmívat a mluvit k němu a dávat mu večeři na stůl…

Už jsem nebulela, jen tak trochu těžkosmutno zbylo, ale jinak hřejivá radost z večeře a existence synka nikoli z papíru vystřihnutého.

V pátek těsně před odchodem z práce po mejlu tam od kohosi dotaz na moje plány, srdce poskočilo.
Ale dál nic.
Jako obvykle.
Jela jsem to rozhejbat. S odeslanou sms, že když dá vědět, že je na cestě, budu doma od vody do čtvrt hodiny.
Prý už moc piva na to, aby přijel.
Tak proč se kruci ptal…
Prý se staví zítra dopoledne, před cestou kamsi.
Jasně, jen na sex. Jak jinak.

Utíkající čas…
Kolik z něj…
Ale sílu mu napsat, že tohle neberu, nemám. To už jsem jednou zkusila a zjistila, že beru zpět. Že beru. Aspoň něco beru.
Aspoň naději…

Se zavřenýma očima jsem ležela na zádech na kousku břehu pod prolízačkama, kde na mě tak moc není vidět, a brečela. Furt někdo plaval kolem, otočila jsem se bulet na břicho a strčila nohu do po dešti vyrašivších kopřiv.
Podstatně rušivý element v úlevné sebelítosti, takovej od kopřiv pálící nárt.

Rajčatová polívka a jedenáctka ježek byly dobrý.
Jenže moc lidí už mělo zamluveno stoly, i posadil pan bufetář paní polívkovou ke stolu k fotbalistům.
Další ježky už paní polívková neplatila.
A odjížděla poněkud klikatě při měsíčku…

V sobotu dopolední návštěva podle předpokladů, ale hezká, hezká, hezká, pak na kole okruh, na Mrzatci je voda nejteplejší, lidí nejmíň. Na bufíku večer všichni v párech.
Všude jsou všichni v párech, kamkoli se podívám.
Jedu domů střízlivá.
Endorfiny z dopoledne dobrý, jsou potřeba. Drží skoro dva dny.

Vlastně už to není jen naděje, už je to jistota, je dobré vědět, že… že nevadí, že ne dnes, protože jindy určitě ano…
To, že dnes ne, neznamená, že neví jak říct, že vůbec ne.
Proč bych utíkala já, když věřím, že nechce utýct on.
Proč se držím svých představ jak tonoucí stébla…

V neděli síla na celodenní výlet není.
Na nic není síla.
Někam se tlouct autem daleko, jen proto, abych měla pocit, jak jsem aktivní a akční a jak si vystačím?
Mladší syn v práci, starší na motorkách s kamarádem.
Výletová kamarádka s tatínkem.
Kam já. Sama. Zas.
To stejné kolečko na kole po rybníkách? Protože je mám nejradši a je poslední horký volný den?
Stejnak budou všude lidi, uječený dětičky a hlučný rodinky, jako včera na obou Pařezácích…
Mapy.cz.
Na Mrzatec. Tam je mi cesta nejmilejší. Ale zpátky jinudy než jindy, tudy a tudy… Tam jsem ještě nebyla…

Zvláštní. Jak lítost najednou zmizela, stačilo si najít cestu. Naplánovat. Kde jsem ještě nebyla.
Tak nesmím zapomenout papírovou mapu jako včera.
I když ani to neva, je lepší zbloudit a točit se v kruhu po lesích než ve vlastní mysli.

No, dopaplala jsem to sem, abych to zas nezapomněla jako dycky, když to odložím na večer a večer pak už nemám sílu.
A můžu jet.
Mám kam.
Bulet budu zas až ve čtvrtek.