Vrátila jsem se z víkendové rybníkovopivové okružní jízdy a začla vařit houbovou smetanovou polívku, protože jsem na ni cestou domů dostala chuť a v bufíku, kam na ni obvykle chodím, bylo k prasknutí narváno lidma. Dav a hluk.
Ono vůbec je všude nějak čím dál víc lidí. Když jsme předevčírem už dost po sedmé večer leželi na kořenech pidimýtinky mezi stromama u Malýho Pařezitýho, kde jindy tou dobou už bývalo prázdno, a museli si nechat zajít chuť na ošahavání se, protože těsně vedle nás se samozřejmostí takovým dámám vlastní zakempila trojice dam evidentně z trojí generace přímo po sobě jdoucí, na jedno kopyto korpulentních a neustále mluvících, přičemž zástupkyně generace prvostupňově školní samozřejmě nepřetržitě nejhlasitější – tak v tom večeru jsem si poprvní v životě přiznala, že stojím na prahu stáří, protože dětičky s jejich všudypřítomně kolem všech vod uvřeštěnými hlásky mě prostě serou jako nikdy předtím a tlusté holčičky o to víc. Pusinku prakticky nezavírající a s nafukovacím kruhem kolem bi-pasu (pas za dvě jiné holčičky) zákonitě se doplácající ve vodě vždycky tam, kam mám namířeno foťákem pro záběr zlatavé trávy v protisvětle zapadajícího slunce.
Nestojím o záběry tlustých holčiček v prosvětle.
„V Česku je spousta nádherných míst,“ řekla jsem tomu druhému vedle mě, postavou, ehm, nikoli nepodobnému té holčičce, no co se dá dělat, ale aspoň furt neječí… „…akorátže všechna mají jedno obrovský negativum, na všech jsou lidi.“
To vedle se zachechtalo a sdělilo mi, že jsem hnusný individualista a že nechápe, jak vůbec můžu pracovat mezi lidma natož v týmu, což bylo přesně to, co jsem krátce předtím sdělila já jemu, když se mi jízdou našich dvou aut za sebou svévolnou změnou kurzu ztratil a ještě mi po telefonu vynadal, že ho tahám někudy, kudy neznám cestu.
No, v týmu pracuju, ale nejradši sama za sebe. Sama se sebou.
A nemám ráda ječící dětičky ani jejich kvokající babičky ani dav lidí tělo na tělo našlapaný na dřevěných lavicích u dřevěných stolů v mém jinak nejmilejším bufíku.
Jsem hnusná individualistka.
A tak jsem dneska jen sama pro sebe vařila tu smetanovou houbovou polívku z pravých hříbků zamražených bez dušení, protože musím vyčistit mrazák, než začnou hříbky nové.
Když jsem měla všechnu zeleninu pěkně nakrájenou a osmahlou na másle a zalila ji k vaření, vyrazila jsem ven na svůj obdělávaný kousíček země u kůlny pro libeček.
A srazila se s čímsi vrčivě bzučivě velkým. A tvrdým.
Chrousti. Letní chrousti.
Pamatuju si na to první jaro, kdy jsem tu bydlela. Kdy za mnou domů ještě jezdil Nevztah, postavou zcela na opačném pólu rozptylu odchylek od průměru než pan vorvaň, i když pas už taky neměl jen mono, taky si rád dal pivko či spíš víc pivek po práci před usnutím. Akorát že k tomu kouřil. Kdo kouří, tolik netloustne. V ten chroustový den jsme seděli venku před bytovkou na rozvrzané rozkývané lavičce bez opěradla, sbouchnuté nejspíš někým z ostatních nájemníků asi tak v době, kdy jsem čekala prvního syna. Pili jsme pivko, Nevztah pokuřoval. Slunce už zapadalo, byl vlídný hebký večer, začátek léta.
A najednou vrčivý bzukot a začli do nás narážet. Chrousti.
Smála jsem se, jak se Nevztah oklepal odporem a jak se bál, že ho kousnou, chytla jsem jednoho do ruky a ukazovala, že jen v dlani škrábe, škrábe nožičkama jak soustavou drátků, ale nekouše…
Od té doby jsem je neviděla. Nebyl Nevztah, nebyli chrousti.
Až letos.
V teplém, vlídném, hebkém letním večeru u bytovky na kraji pole.
Někde se uvádí, že jsou po třech letech, někde dokonce že po dvou, ale táta mi jako děcku, když jsem je chytala do rukou a nechala si je škrábat v dlani, vždycky tvrdil, že po čtyřech. A i na netu píšou, že v chladnějších místech po čtyřech.
Už tu bydlím pátý rok…
Komentáře: