Zdálo se mi

o Saulovi.

Ne o tom biblickém, o tom našem. Ztraceném uvězněném v nějakém podivném jiném světě.

Psali jsme si, pár výměn zpráv zasmušilých ponuře tajuplných, černě černých písmem, místem, kde jsem to četla, pocitem…

Psal mi, ale cizí, odtažitý.

Jela jsem za ním.

Tak trochu rumunsko, upíři, tak trochu rusko, mafie, tak trochu Kruh a tak trochu Stalker.

Západní zvědavá a dobrodružstvíchtivá turistka v zóně světa po apokalypse.

Pustili mě tam, i když jsem si myslela, že nepustí. Zasmušilý ponurý vrátný.
Klikatou cestou k budovám, budově, přízemní, něco jako velký motorest, i tam mě pustili dovnitř, každý, kdo mě kam vpouštěl, i bez mého sdělení věděl, že jdu za Saulem.
Klikatou chodbou do suterénu, tam vrátný o dost ponuřejší a přísnější, to, jak se díval, jak vytáhl jakýsi přístroj – na okamžik se mi sevřel žaludek, že mě chce tím přístrojem paralyzovat a zavřít někde tam, kde je teď Saul… Ale nechtěl. Jen jsem musela otevřít ústa a tenký kovový konec toho přístroje mi chvíli nepříjemně bzučel vlevo za čelistí, nevím proč, neptala jsem se, něco jako označkování, něco jako identifikace…

Pak mě vedl dolů. Dál dolů, do podzemí. Chodba se lomila mezi sklepy, v nich těla na zemi pod lavicemi zkroucená, děsila jsem se dívat, chtít poznat, jestli jsou ještě živí, nevypadali…

A pak světlo dne, najednou nádvoří v jiné dimenzi, v jiných prostorových parametrech, uprostřed veliký kulatý stůl z hrubých prken, posadili mě k němu a za chvíli za jeho druhou stranu přivedli Saula.

Nebyl rád, že mě vidí. Nebyl rád, že musí mluvit. Moc nemluvil. Vyhublý šedivý ponurý obličej pod kápí, jeho černošedá odtažitost, můj intenzívní pocit, že se nesmím nechat odradit, že když zjistím jak, udělám mu radost. Nenechat se odradit…

Skoro skoro už jsem to měla, už už jsem se nadechnovala říct to správné – když ke stolu přišli dva. Ona a on. Pár. Sebejistý, klidný, suverénní. Znali Saula a Saul znal je. Hlavně ten muž z toho páru byl tak  sebevědomě bodře hovorný… Přejel mě jak lány a  vyřadil ze hry.

Seděla jsem u toho stolu a dívala se, jak mluví a jak se Saul na něj dívá, a vlastně to vzdala. Odevzdaně čekala, jestli na mně ještě dojde řada. I když jsem tušila, že už nedojde.

Nedošla. Když tamten domluvil a zvedli se, Saul se zvedl taky. Mlčky mi pokývl hlavou v kápi a odešel.

I já jsem se zvedla, dívali se na mě, že už můj čas vypršel. Vrátný mi na rozloučenou zabzučel tenkým kovovým koncem uvnitř pusy a odeslal mě zpátky na obyčejný svět.

Stála jsem tam. Prostě jen stála.
Podivná lítost z nedotažení do konce, z marnosti.

Komentáře:

  • rulisa

    Jestli se teď někdo může smíchy strhat nad strhaným hubeným obličejem Saula ve snu, protože Saul v reálu má metrák a tvář měsíčka na hnoji, tak nechť mě prosím omluví, já se s Saulem naživo neviděla, tudíž nezbývají než ty představy podvědomě pocitové. Čímž se i Saulovi tak trochu omlouvám za nezáměrné zneužití jeho existence. :-)

  • Saul

    Proč marnosti a nedotaženého konce?
    Ani v zóně světa po apokalypse jsem tě přece neodmítl.
    Třeba jsem jen musel respektovat pravidla,která mi umožnila přežít.
    Taky jsi mne mohla uvidět zkrouceného pod lavicí v té chodbě,co se lomila mezi sklepy a na to nádvoří v jiné dimenzi ani nedojít,ale setkali a poznali jsme se až tam,tak jaká marnost?
    A jak jsem neměl být odtažitý,když si ten můj svět vnímala jako podivnost,ve které jsem uvězněný?
    Hele Ru,buď ráda,že jsi vůbec vyšla zdravá a živá,taky si tě tam mohli nechat jako vzorek pozemského červa na laboratorní výzkumy:-)))

  • rulisa

    Dobrá odpověď.
    Nojo no, z neznalostiblahobytu přicházející západní turistka, no… :-)

  • rulisa

    Asi jsem měla pocit, žes tam sice kvůli mně přišel, ale já že jsem tě spíš zklamala. Nedala/neudělala/neřekla to, co měla. Prázdno.

    Ale třeba je to prázdno z nedostatečnosti jen můj pocit, jen můj a z jen mého úhlu pohledu, neschopnost ze svého světa doopravdy přejít jinam… Po-citově, ne rozumově… Pořád turistka… Vidím všechno, ale nejsem tam…

  • Liška

    Hned mě taky napadlo: jakápak nedotaženost? Sny bývají často nedotažené, bez konce, ale tenhle je jasný příběh s jasným uzavřením: odněkud někam a zase zpátky k sobě.

    Jaks teď psala o tom pocitu, žes ve snu neudělala / neřekla to pravé:
    to mi připomnělo Parsifala (Percivala), rytíře, který jediný uspěl při hledání sv.grálu, protože se zeptal (krále). Protože řekl to, co bylo léčivé (nebo nevim). Předtím když to on nebo někdo jiný (to je asi i jedno) neřekl, nevyslovil otázku, mlčel, tak se nic nestalo.

    Asi Jung o tom něco psal, ale už nevím, kde.

  • rulisa

    Najdeš toho Junga? Já si přečtu o Parsifalovi.
    Ale až v neděli, teď jedu pryč.
    Mějte se tu, ring volný.

  • ratka

    to je celkem srandovní jak čekáš až na tebe přijde řada… :-)
    Stejně si myslím že jsi mu udělala radost když jsi za ním přišla. jen jsi si to třeba nevšimla… protože i radost může být podivná

  • rulisa

    Ano, to je pravda. Na dnešek v noci jsem přemýšlela nad tímtéž. Na jiné návštěvě.

  • Anonymní

    Co se zdá, je sen – když se vzbudíš, je den.
    Toto přísloví mně v dětství říkávala babička. A přísloví jsou zobecněná zkušenost lidstva. Takže jsou většinou pravdivá, správná a plně k věci.
    Milan

  • rulisa

    A ono z toho něco vyplývá? Nebo jak to opakování matku moudrosti myslíš? :-)

  • Liška

    Hehe, odklonit něco, abych mohl plně fungovat ve dne a makat na poli, to samozřejmě JE zobecněná zkušenost lidstva a babiček zvláště :-))

    Jó, nejradši mám lidi, co slyší první názor a ten držej navždy. Jiný neberou.

  • rulisa

    11
    No, ale přitom právě naše babičky milovaly snáře, že…

    Vzít nějaké úsloví či citát a naroubovat je kamkoli, kam se mi hodí, zvláště pro existenci v opozici, je snadné.
    Ono vůbec stát v opozici je snadné.
    Daleko snadnější než se nažit pochopit či naladit na sobě vzdálenější rádivou vlnu, hledat společné.

  • Liška

    ad Percival:
    v jednom jungiánském sborníku v rejstříku nebyl (kupodivu ani sv.grál) a v jedné knize Jungově, co mám, taky ne, tak to bude asi v jeho Výboru z díla, mnohadílném, nebo to můžu najít přímo v Přbězch kruhového stolu, ale ty mám oba (česky i anglicky) u rodičů a tam jsme senekoukla.
    Sranda je, že jsem u nich byla a v televizi šly jako obvykle Vraždy v Midsomeru a ten díl o tom pojednával! Trochu. Jmenuje se Král rybář (to je ten král,co dostal otázku).

    Ta otázka byla něco jako: A proč tohle království je teď pustina?
    Nebo Proč jste nemocný… nebo něco takovýho. Prostě se zeptal na to, co viselo ve vzduchu, a ne že ze slušnosti mlčel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.