o Saulovi.

Ne o tom biblickém, o tom našem. Ztraceném uvězněném v nějakém podivném jiném světě.

Psali jsme si, pár výměn zpráv zasmušilých ponuře tajuplných, černě černých písmem, místem, kde jsem to četla, pocitem…

Psal mi, ale cizí, odtažitý.

Jela jsem za ním.

Tak trochu rumunsko, upíři, tak trochu rusko, mafie, tak trochu Kruh a tak trochu Stalker.

Západní zvědavá a dobrodružstvíchtivá turistka v zóně světa po apokalypse.

Pustili mě tam, i když jsem si myslela, že nepustí. Zasmušilý ponurý vrátný.
Klikatou cestou k budovám, budově, přízemní, něco jako velký motorest, i tam mě pustili dovnitř, každý, kdo mě kam vpouštěl, i bez mého sdělení věděl, že jdu za Saulem.
Klikatou chodbou do suterénu, tam vrátný o dost ponuřejší a přísnější, to, jak se díval, jak vytáhl jakýsi přístroj – na okamžik se mi sevřel žaludek, že mě chce tím přístrojem paralyzovat a zavřít někde tam, kde je teď Saul… Ale nechtěl. Jen jsem musela otevřít ústa a tenký kovový konec toho přístroje mi chvíli nepříjemně bzučel vlevo za čelistí, nevím proč, neptala jsem se, něco jako označkování, něco jako identifikace…

Pak mě vedl dolů. Dál dolů, do podzemí. Chodba se lomila mezi sklepy, v nich těla na zemi pod lavicemi zkroucená, děsila jsem se dívat, chtít poznat, jestli jsou ještě živí, nevypadali…

A pak světlo dne, najednou nádvoří v jiné dimenzi, v jiných prostorových parametrech, uprostřed veliký kulatý stůl z hrubých prken, posadili mě k němu a za chvíli za jeho druhou stranu přivedli Saula.

Nebyl rád, že mě vidí. Nebyl rád, že musí mluvit. Moc nemluvil. Vyhublý šedivý ponurý obličej pod kápí, jeho černošedá odtažitost, můj intenzívní pocit, že se nesmím nechat odradit, že když zjistím jak, udělám mu radost. Nenechat se odradit…

Skoro skoro už jsem to měla, už už jsem se nadechnovala říct to správné – když ke stolu přišli dva. Ona a on. Pár. Sebejistý, klidný, suverénní. Znali Saula a Saul znal je. Hlavně ten muž z toho páru byl tak  sebevědomě bodře hovorný… Přejel mě jak lány a  vyřadil ze hry.

Seděla jsem u toho stolu a dívala se, jak mluví a jak se Saul na něj dívá, a vlastně to vzdala. Odevzdaně čekala, jestli na mně ještě dojde řada. I když jsem tušila, že už nedojde.

Nedošla. Když tamten domluvil a zvedli se, Saul se zvedl taky. Mlčky mi pokývl hlavou v kápi a odešel.

I já jsem se zvedla, dívali se na mě, že už můj čas vypršel. Vrátný mi na rozloučenou zabzučel tenkým kovovým koncem uvnitř pusy a odeslal mě zpátky na obyčejný svět.

Stála jsem tam. Prostě jen stála.
Podivná lítost z nedotažení do konce, z marnosti.