Líbí se mi, jak pořád hlásí, že přijde ochlazení, a přitom je pořád teplejc.

Poprvní jsem se letos koupala v rybníku šestadvacátýho dubna. Ten den, kdy ráno pršelo a kamarádka odpískala výlet, aby se pak odpoledne udělalo krásně a já vyrazila na kole a pak na břehu rybníka neodolala… Nikde nikdo, tak bez plavek…

(Bylo to tehdy ještě hodně posaunový zchlazovací bazének, ale bylo to fajn.
Akorát když jsem po lesní cestě přijížděla na scestí s lesní cestou z druhé strany rybníka,  tak po ní přijížděl obtloustlý kníratý pán na prskoletu a velmi vlídně se usmívaje mě zaujatě zdravil.)

Letos nejezdím plavat k tomu rybníku s bufetem. Loni ho přerybnili, překrmili, letos vypustili a lovili, jenže už dost pozdě k jaru, do začátku tepla nenateklo znova dost a rybník hnije. A v bufetu stejně zatím mrtvo, zariglováno.
Tak jezdím o deset kiláků dál, až pod zříceninu do L., kde je sice taky hospoda ještě předsezónně zariglovaná (i s mojí turistickou mapou, co jsem tam zapomněla při jednom z výletů pěších), ale kde je ještě o kus dál a výš v lese rybník v čistotě a načervenalé barvě vody hned za vyhlášeným Pařezitým, akorát že menší, odlehlejší, odlidněnější, romantičtější…

Hodina cesty tam, protože 3:2 do kopce, tři čtvrtě hodiny zpátky, protože 3:2 z kopce.
A cesta pěkná. Jen kousek po rušné silnici, pak už jen maličký asfaltky a polňačky…

Bylo šest, když jsem dorazila z práce, ve čtvrt na sedm jsem šla pro kolo.

Ve čtvrt na sedm a sedm minut mě míjelo třetí auto z fronty za přejezdem a dostala jsem sprchu. Lihově okenovou. Až jsem zavrávorala, jak mě to vyvedlo z míry. Okropená tvář, ruce, oči…
Je divný, že co tu takhle jezdím, tohle bylo poprvní, kdy mě předjíždělo auto a šofér přitom mačkal páčku ostřikovačů.

Ve čtvrt na sedm a devět minut mě další auto osprchovalo znova.

Úžas. Mimořádný den. Den tak krásný, teplý a plný slunce, že to podvědomě nutí řidiče kropit svět ostřikovačema.
A nebo čím to je, že hned při objetí mojí osoby kymácející se na stařičkém růžovém pánském bicyklu mají řidiči nutkavý pocit, že si prostě okamžitě musej umejt okno…?

Celá cesta tam nahoru do čistých lesů plných vůní pryskyřice, slunečního světla a zpěvného ptactva (sem tam zbloudilého místního rybáře na prskoletu abstrahuji) se jede proti tomu mírně k západu se klonícímu slunci, do očí to hřeje, tak trochu oslepuje… A voda nádherná, dneska už skoro normální, už ne saunová, jen trošku podzimová, už se v ní dá i jen tak se cachtat a nechat se nést, už není nutno pořád dělat tempa, aby se do člověk nezařezávala zima.
A cesta zpátky co sviští, keře podél ní obalené květy trnek, planých jabloní a šeříků, ráda svištím, co to dá,  jen kousek je do kopce mezi poli, tam nahoře na začátku další uzoučké asfaltečky jsem se zastavila, otevřený průhled do zvlněných polí a lemů lesů… miluju ten kraj… „Děkuju bože za tenhle kraj,“ řekla jsem nahlas a cítila se jak blbeček, patetickej blbeček, co si hraje na velkou roli v americkým bijáku, ale přitom mi udělalo hrozně dobře moct to říct, radost to říct tak, jak to člověk cítí, „děkuju za krásnej život…“ – a znova jsem sedla na kolo a odpíchla se k dalšímu sjezdu-svistu dolů…

A stála na brzdě. Na uzoučké asfaltečce, kde jsem snad krom jednou ufuněnýho traktoru nepotkala nikdy nic jít ani jet,  najednou ze zatáčky proti mně vyjelo auto.
Uhnula jsem do keřů, abych mu řídítky neodřela lak na dveřích.

Dík za krásnej život.
Kdybych tam nahoře nebyla zastavila a malou chvilku pateticky velkofilmově neděkovala někomu, v koho věřím, jen když se mi to velkofilmově hodí do role, zasvištěla bych v té zatáčce rovnou pod tohle auto.

Jdu dneska brzy spát. Jsem příjemně unavená a miluju svůj svět.