O klíči a zámku

Dlouhá esej pro dlouhé zimní večery.
https://www.youtube.com/watch?v=IrTB-iiecqk

Před pár týdny jsem utíkala z práce o hodinu dřív, protože na pravidelné preventivní prohlídky nás doktor objednává na šestou večer. Utíkala, protože na poslední chvíli.

Dveře domu dokořán, v nich můj syn a pan N., soused odnaproti. Moc hodný pan soused, už víckrát mi pomohl nářadím či mužskou ruku, já na oplátku občas jeho paní s doučováním jejich vnuka. Zkoušel vyrazit ten zbytek klíče, co tam zalomil můj syn.
„Doprdele cos dělal, my asi nevíme co s penězma, zvlášť takhle před vánoci,“ prosvištěla jsem kolem nich, pak koupelnou a hodila na sebe čistý oblečení, abych zase směrem ven sdělila, že teď nemůžu a že to budu řešit, až přijdu od doktora.

A zapomněla telefon ve svlečených kalhotech do práce, takže z čekárny od doktora jsem žádného zámečníka řešit neměla jak. Byť jsem tam strávila víc než hodinu.

Když jsem se vrátila, syn už v otevřených domovních dveřích nebyl. S panem N. tam byl pan T., soused shora, jemuž na rozdíl od nás na patře, podílníků čtvrtinových, patří z bytovky rovnou celá půlka, protože koupil a spojil oba horní byty v jeden.

Ano, ten pan soused, jehož se od začátku poněkud bojím, a tak trochu i sebe, kdy to proti té jeho přezíravé nabubřelé aroganci až hulvátství nevydržím a vyletím. Proti té jeho nadřazenecké vychcanosti, s níž vždycky říká zrovna to, co jemu se hodí – třeba jednou že je digestoř úplně zbytečná a on ji sice má, ale prakticky vůbec nepoužívá (to když jsem si ji nainstalovala a on zjistil, že si odmítám vyvložkovat kvůli ní komín, aby jemu to náhodou nezačlo být cítit do bytu, a že mu nežeru jeho storku o tom, jak výpary z kuchyně rozloží zdivo v komíně, protože se tam dostává vlhko, jako by se shora nedostávalo, slyším to vlhko do vývodu digestoře bubnovat déšť co désť, navíc když jsem se ptala našich odběratelů krbařů a kamnářů, dostalo se mi vlídného sdělení, že než výpary z mojí digestoře prosáknou zdivem komína, aby ho mohly začít narušovat, bude mít pan T. dávno připaženo…), pak zas je najednou digestoř nezbytná a žádný otevřený okno ji nenahradí (to když mi sdělil jako hotovou věc  „Šetřete, na
jaře se musí opravit komín nad vaším bytem, co do něj máte digestoř, a budete na to potřebovat tak patnáct tisíc,“ a moje sdělení, že na to nemám, a tudíž ať klidně  komín shodí po střechu, že digestoř odstavím nebo přestavím na filtr, ho výjimečně vykolejilo, protože on do toho komína chce časem napojit svůj kotel, kdyby ustřihli plyn, nicméně že na opravu druhého společného komína, do něhož topím kotlem já, mojí předchůdkyni nijak nepřispěl, na to už zapomněl).
Když ho vidím, jak jde k autu nebo ke kůlně a točí si klíči na prstě, když si vzpomenu, kolikrát co pronesl tím svým panovačným rozkazovačným tónem… Na svém postavení Někoho si zakládající pan ing…  (Popravdě ani nevím, jaké postavení přesně má, něco kolem IT, tajemně, ale nevypadá to, že by nebyl stejně nahraditelný jako kdokoli jiný. Možná dokonce pro svého zaměstnavatele i nahraditelnější než já pro svého.)
Dlouho nevěděl, že jsem ing taky, do té doby se ke mně choval jako ke spratkovi. Od té doby už jen jako ke slepici, se kterou je trpně nutno vyjít. Ještěže mám kočku. Protože zvířata má rád a moji třínohou kočku taky, evidentně daleko radši než mě. A díky ní i mě trochu bere na milost. Občas. (Asi neví, že já na rozdíl od ní nežeru ty ptáčky, co jim sype před barákem na krmítko. Ale je fakt, že já nežeru ani ty myši, co mu žerou plodiny na jeho zahrádce.)

No a tento pan T. mi tím svým opět na koni nabubřelým tónem sdělil, že ta výměna zámku mě bude něco stát, protože ho musel celý rozebrat, aby ho vyndal, a že musím koupit ten stejný s tím dlouhým klíčem a úrovní ochrany tři hvězdy a nechat udělat všem klíče, protože přeci nikdo nebude platit za to, co udělal můj syn, a že oni jsou početná rodina a těch klíčů mají mezi příbuznými přinejmenším patnáct…

Jaksi zcela pominul, že se do toho neměl co srát a že jsem mu taky mohla říct, že když si to sám o své vůli rozebral, tak ať si to taky sám koupí, že to třeba vůbec ničit nebylo potřeba…
Opatrně jsem mu připomněla, že před dvěma roky, když zalomil klíč v domovních dveřích on, dal
každému jen jeden nový klíč a všechny další jsme si přidělávali sami. Popřel to. Do očí mi tvrdě popřel, že by tehdy ten klíč v zámku zalomil on. Prý se neví kdo. Přestože tehdy mi to sám řekl, mimořádně tiše a pokorně, na tak tichý a pokorný tón se u pana T.-ého zapomenout nedá.
Až mě polilo, z té lži, tlak vyletěl…

Nicméně tam byl i pan N. Hodný pan N. Klidný a smířlivý. Nárazník, pufr.
Místo vybublání jsem stočila hovor na problematiku kde a kdy. Když já druhý den v práci, pan T. v práci, pan N. s rodinou na nákupech, syn ve škole, leda že bych to dala za úkol kolegyni. co jezdí vyřizovat úřady a poštu…
Vidina pověřování takto technického úkolu ženské ženskou pana T.-ho natolik otrávila, že radši požádal pana N., jestli by to nezařídil při svých nákupech.

Pan N. ze sebe dělá hloupějšího, než je. Před panem T.-m. Ze začátku jsem mu na to naletěla, kdysi, říkala si, že je hrozně jednoduchej, ale když pak po druhé třetí svojí hloupé otázce a třetí až čtvrté čím dál otrávenější vysvětlující odpovědi pana T.-ho na mě pan N. vždycky zamrkal, už mi to docvaklo.
I tentokrát. Ptal se dost hloupě, tak hloupě, až jsem se málem začla smát, a občas, když se pan T. zrovna podíval na rozložený zámek a klíče, na mě zamrkal.

Další den večer jsem pana N. potkala na chodbě a hned se k němu vrhla, jak dopadl. Protože finanční rozpočet byl pět a půl sta za zámek plus tisícovka za klíče.
„Výborně. Ani ten novej zámek nemám.“
No tak to mě… Jak jako výborně?
Vidina pana T.-ho, jak soptí, že to není…
Pan N. zamrkal.
A pak se usmál.
„Já jsem to včera všechno posbíral, do šroubečku, takhle do ubrousku. A dneska jsem to vzal do toho zámečnictví u brány, no trvalo to chvilku, ale spravil to, i ten zalomenej kus vyndal, akorát se divil, který nechci říct co to vyndávalo…“

Oprava stála dvě stě šedesát korun. Namontoval to zpátky pan N. a o náklady na opravu se se mnou ještě rozdělil. Ani on ani jeho paní si to nenechali vymluvit – prý jednou se to stane vám, příště nám, přece nebudem jako tamten, to víte, kdo má, chce mít ještě víc…

Tak jsem jim povykládala o digestoři a komínu i o tom, jak jsem hlídaná na každém kroku, že i ten komín mi pan T. kontroluje, jestli ho mám vymetený, že to poznal kominík pokaždý na dvířkách, jediných z celého mého zaneseného komína čistých… A jak mi to pořád nejde dohromady s tím okatým katolictvím rodiny T.-ch, s jejich horlivým ježděním do kostela a zvaním faráře na nedělní obědy…

Sousedi N.-ovi jen se smíchem mávli rukama. Svorně, léty sehraní manželé. Že tak to je přece vždycky, že ti, co nejvíc… tak nejhůř…
Ale že prý na každý prase se vaří voda a on jim ten pánbů na to pokrytectví nejspíš beztak nenaletí.
A že prý jsou rádi, že vedle bydlím já, protože ještě jeden takový pan T. a už by to bylo na vystěhování se.

N.-ovi nejezdí do kostela. Netočí si klíči na prstech, když jdou k autu.
Jsou obyčejní.
Jsou takoví, jaké si představuju, že by ten pánbů chtěl mít všechny.

Od té příhody jako by se mi najednou udělalo líp.
Vlastně – dobře. Zvláštně dobře.

Že takoví lidi jsou a že jsem viděla, jak umějí být, bez bojů, bez konfliktů, bez prosazování se a potřeby uznání, jen prostě udělají to, co považují za správné. V klidu, čistě.

Taky to chci umět. Tohle chci umět.

A už jen tím vědomím jako bych tomu byla o kousíček blíž.

Pak přišly Vánoce.

Jako každé po několik posledních let je chystám tady, na patře vedle sousedů N.-ových, ale pak sedneme s mladším synem do auta a přejedeme tam, kde jsme bývali doma dřív.  Do chalupy se vzduchem těžkým vlhkostí a plísní, tmavé a otočené k severu, kde je mi všelijak… ale kde jedině jsme všichni jako rodina.

Nebylo mi tam letos tak smutno jako jiné roky předtím. Jen trošku, trošičku.
Nebylo mi tak smutno jako jiné roky předtím, když jsem se pak v noci vrátila domů (tam jsem spát nemohla, přetopené těžké plísňovité vlhko mě mínilo roztrhnout při kašli, protože vánoce co vánoce bývám nemocná, poslední roky…)
V tom malém tichém osamělém bytě (synové zůstávají oba na svátky s otcem a po návštěvách) jsem pohladila ke mně mluvící kočku, nadopovala se práškama proti kašli a zavrtala pod svoji hebkou, nevlhkou a nestudenou, po mně vonící peřinu na mojí příjemně tuhé, široké matraci mojí široké postele… Doma…

Někdy člověku pomáhá upnout se na něco, co má být až někdy. Třeba když nemůže jinak, jinam.
Akorát
pak někdy, až přijde to „někdy“, zjistí, že to mělo jediný význam –
dostat se do bezpečné vzdálenosti, aby mohl mít nadhled. A pocit (nebo i
fakt) jednání z vlastní vůle. Protože nakonec zjistí, že to
nejdůležitější stejně měnit nechce. Měnit jako ztratit.
I věci, které bolí a které jsme nechtěli, jsou částí nás. Když je odtrhnem, zůstane po nich prázdno. Díra po kořenech.
Jen je potřeba být na nohách, aby je člověk unesl. Chtěl unýst.
Neviděl
je jako rozežírače sebe, ale jako něco, co je sice jiné, než si
představoval a než by si přál, ale co i tak může mít rád.
To, že
jsem každý Štědrý večer podivný cizinec v bývalém svém domě a pak
několik dalších večerů sama v jiném domě, obvykle nemocná (protože
poslední roky marodím skoro každé vánoce, a ano, je to psychosomatika) mi i tak za to
stojí. Protože až to jednou skončí, skončí to poslední a nezbude už nic.
Z toho, co bylo…

A ani tu noc, ani tu další, ani žádnou z následujícíh jsem v sobě najednou nějak nemohla najít ten trýznivě sžíravý pocit osamělosti, který na mě roky, dlouhé roky už i v manželství křičel – „Nikoho nemáš, a chtěla bys, dávat, dávat, dávat, ale není komu, není, není, nikdo takový není…“

Není. Jsem já a děje kolem mě a všechno, všechno je správně. Klidně a samozřejmě, bez nutnosti se prosazovat a cokoli kamkoli tlačit.
I ten pán, co jsem se rozhodla to s ním před Vánoci skončit, protože jsem se definitivně musela smířit s tím, že nikdy nic nebude, jak slibuje či naznačuje a jak já bych i přála, protože já si do něj projektuju svoje představy, ale pro něj jsem jen únik a snění, přes které se prostě nejde přiblížit, tak dokonce i tenhle pán ode mě nakonec dostal odpověď na svoje mejly. Ne proto, že bych se chtěla vrátit tam co předtím, ale protože jsem pochopila, že nejde o mě, ale o něj. Je tam, kde já před časem. Jemu je zle.
Mně už ne.
A já nechci nic od něj, jen občas můžu být, když bude potřebovat.
Jako pro ty před ním.
Jako oni pro mě.

Jednou my, příště zas vy.

Unesu to.
Zámek a klíč.

Komentáře:

  • ratka

    Díky moc za zprávy. Akce klíč dopadla nejlépe jak mohla, sousedům N. sláva a pán T se třeba časem taky obrátí :-) Přeji Ti hezký zbytek roku a hodně zdraví ještě letos i v roce 2015. U nás pořád rušno, hukot a bzukot :-)

  • fousek

    Kolikrát to chce hlavně tomu dát, čas, žejo.

  • rulisa

    A nebo hořčík. :-)

    Ratko tobě taky přeju, i Fouskovi i všem…

  • ratka

    Hořčík? ten je dobrý na uvolnění :-) se umím uvolnit… teda ehm. a když ne tak ne.

  • ratka

    tak nějak mi je líto toho pana T. Pán N. to má dobrý, je hodný a pomáhá. ale pan T. to má napytel. má to fakt blbý.

  • Liška

    ratko,
    tak za ním zajeď a vyjádři mu svoje politování :)

    Představuju ty dva pěkně vylíčené typy, pana N. a pana T., ale pan T. se mi představit nedaří, protože díkybohu nikoho takovýho neznám.
    Nebo o tom nevím.

  • ratka

    zas tak moc ho nelituju abych ho musela vidět :-) ale predstavuju si ho

  • ratka

    teda tak nějak se s ním identifikuju víc než s tím hodným. taky bych asi zalomila klič a rozhrabala zámek, a vůbec bych nebyla šikovná. ale zase by mi bylo šumafuk jestli má někdo digestoř nebo nemá. ale určitě bych kroutila klíči v ruce jelikož jinak je někam položím a zapomenu a tak s nimi potřásám abych slyšela že i je nesu. no pako. stejně jako pan T. :-) a taky jsem katolík a chodím do kostela, ale faráře už nezvu jelikož není čas. ale jo. pan T. mi je jaksi blíž, už tím že je takový nepříjemný vůl. a určitě je nesympatický, takže tím získává na body. jakože ho nikdo nemá rád.

  • rulisa

    Ratko, klidně se identifikuj, ale mám pocit, že jako obvykle se identifikuješ se svou představou sebe v někom, než v něm samém.

    Nejde o to, že zalomil klíč a rozhrabal zámek, přece, ale že lže a obechcává, že je povýšenecký, nadutý a chamtivý, přestože se ostentativně klaní jakémusi bohu, náboženství, co hlásá pokoru a lásku. A lidi, co tu pokoru a lásku opravdu žijí, má za nižší kastu, za spodinu…

    Je ti sympatické jeho pokrytectví? Opravdu?
    Tak to je důvod, proč hledáš víru v boha, abys měla alibi pro to, že můžeš být klidně a spokojeně taky taková jako pan T.?
    K čemu pak ta víra je, krom zištnosti jednotlivce? Jaká je ta láska, spešl pro vyvolené?

    Pana T. není třeba litovat. Má dostatečně hroší kůži, aby si ve své sebepovýšenosti přesně podle těchhle principů žil blaze až do doby, než sešlostí věkem, jak v textu řečeno, připaží.

  • barča

    Ru, pan T je sice problém, ale pan N ti ukazuje řešení, jak na něj. to mi přijde dobrý – pro tebe.

  • rulisa

    No dyk vo tom ten článek je. Ne o panu tom nebo tamtom – když to nebude T., bude to třeba X. nebo Z. To se nezmění, takoví lidi byli a budou.
    Změnit se dají jen nastavení sebe sama.

  • barča

    ano, Ru, přesně tak jsem to myslela. :-) víš co mě u tebe udivilo? že chceš být a umět to jako pan N :-)
    opravdu mě to překvapilo.

  • ratka

    je obdivuhodný (teda z toho popisu) v tom, jak intenzivní negativní pocity dokázal v tobě vyvolat. až záštiplné. blbým vyremcáváním. blbě kecá a blbě čumí : -) a ještě se sere do věcí po kterých mu je hovno. to dělám taky. ale můj muž taky. oba to děláme. ale už jsme si zvykli. když vyremcává muž, pošlu ho někam. a když já tak on pošle mě nekam. takže to popisované mi přejde tak nějak ….přirozeně lidské. ze života. lidi jsou proste pokrytci a blbe remcají, a když kluk rozbije zámek tak to zkusí zpravití a neumí to. a ještě chtějí peníze. a ten hodný pán N je prostě šikulka šikovná. dělá blbého prože je chytrý a ví jak zpacifikovat blba. (remcala) pořád je to strašně lidské. oba jsou tak nějak trochu pokrytečtí, a trochu lidští a jeden navíc i zručný :-)

  • ratka

    takže mile pokrytecký až laskavý a zručný… to bych chtěla být taky, už jsem o tom psala víckrát. ale jsem to co jsem. no nic :-) článek je o hodných lidech. takže sláva jim, kéž takových potkáme a když potkáme ty druhé, kéž je dokážeme také mít rád. teda to říkám za sebe. protože vím jak lehce je mít rád někoho hodného, a jak těžce protivu. a taky jsem vděčná za každého kdo má rád mě.

  • barča

    11. když se nad tím zamyslíš hlouběji, je to parádní lekce pro tebe – pan T i pan N jsou oba výteční.Oba ti cosi ukazují. jasně to jedno od pana T je hodně dráždivý (ale zase je to hodně v tobě) – prostě zrcadlení.

  • rulisa

    12
    Proč?
    Blbý dotaz, poněvadž záludný. Bere vstřícné sdělení a zneužívá jek přibití na kříž.
    Tak nic, prostě dík za upřímnost.

    13
    Nezbývá, než se (jako já) poplácat po rameni, jak sugestivně umím psát, když ti to evokuje, jaké pocity mám. :-)

    Ratko, je rozdíl, když se s manželem serete do svých věcí navzájem a když se někdo sere do všeho, protože se cítí být k tomu povolán svojí mimořádnou sociální i inteligenční úrovní.

    Kdybych měla partnera a on se mi do mých věcí nesral, cítila bych se vedle něj mu lhostejná. A neměla bych dobrý pocit, kdybych víhala, jestli si můžu dovolit ho poslat někam, když ojn mě nikdy nikam nepošle a pečlivě mě kolem dokola obchází. Váš model soužití se mi zdá stran otevřenosti a jednání na rovinu ideální.

    Nicméně nenapadlo by mě jít radit panu T. v čemkoli, i kdybych si byla jistá, že o tom vím víc než on. Zrovna tak jako se dycky akorát pousměju, když mi padne oko na jejich rodinné příjmení na zvonku, protože je to gramaticky absolutní patvar – ale třeba bych měla jít a sdělit jim to, ne? :-))

  • rulisa

    15
    No, Barčo, možná bych to viděla na už dostatek rozborů, co je pro mě jak přínosné. Dík.

  • rulisa

    14
    Ratko, prosímtě, klid. Znovu. Nebylo to zlém a hodném.
    I když mě těší, že sis tam našla svoje.

    Jinak nedávno jsem tady jednomu taky říkala, že si myslím, že pan T. není ve skutečnosti zlý. Ono se s ním určitě vyjít dá. Jen je prostě takovej boží vlezdoprdelka a zbabělec, co potřebuje mít tuhle imidž superdokonaláka, aby si ve svých očích udržel roli, kterou považuje za správnou. Jinak by se jeho svět možná zhroutil.

  • barča

    16. Záludný? No překvapilo mě to proto, protože razíš tu absolutní přirozenost. žádné "přeučování se na něco"
    tak proto.
    pan N v tvém popisu je (v tom závěru,kde píšeš "takoví lidi jsou a že jsem viděla, jak umějí být, bez bojů, bez konfliktů, bez prosazování se a potřeby uznání, jen prostě udělají to, co považují za správné. V klidu, čistě.")
    to je prostě realizovaný buddhista. :-)
    myslíš, že to pan N takhle má od přirození, nebo že se k tomu časem taky dopracoval nějak? – aby hned nevybuchl, v těhle situacích s nepříjemnými lidmi apd.

  • ratka

    16. taháš za kratší konec jelikož on tebe vysírá svojí arogancí celkem hodně… ale ty ho proste nenasereš dost. i když se budeš hodně snažit. pořád budeš jen v závěsu… takže tudy asi ne. teda upozorňovat že udělal gramatickou chybu a že ty to umíš napsat správně nestačí. Pán N. mu jde z cesty, je sice hodný, ale nedokáže se mu postavit čelem. Teoreticky bych bylo možné se mu vykadit před dveře. Teda alespoň kočka, když ji má tak rád :-)

  • rulisa

    Ještě k Barči – víš, tvoje formulace "když se nad tím zamyslíš hlouběji" má druhý řádek "protože hlouběji se nad tím nezamýšlíš" – Což odpovídá tvému náhledu na mě i tomu, že tě pak překvapí třeba to, co tě překvapilo trady v textu nahoře.

    Barčo, ty máš ráda všechny věci polopatě napsané, do písmene rozebrané, ze všech stran definované.
    Já ne.

    Zkus vycházet z toho, že nejsem povrchnější ani méně přemýšlející než ty, ale že jen některé věci považuju za zbytečné rozepisovat. Že mi přijde, že líp sdělení funguje, když něco zůstane jen ve vzduchu. Nebombardovat, malovat. Posílat po větru.

    Zkus se občas jen tak nadechnout… a nechat být… :-)

  • rulisa

    19
    Jak víš, co je moje přirozenost?
    Proč myslíš, že moje přirozenost je bojovat proti všemu?

  • rulisa

    19
    Kdybych panu N. řekla, že je realizovaný budhista, asi by smícha spadl ze schodů až do sklepa.
    Šmankote.
    Takže další psychologické rozbory, navíc založené zčásti na domněnkách a zčásti na posudcích jiných lidí mně z doslechu, jsou kontraproduktivní. Zejména vzhledem k tomu, že o budhismu si tu skutečně povídat nechci. :-)

  • rulisa

    20
    Omyl Ratko, já se ho nesnažím nasrat. Vůbec.

    On mě sice vysírá, ale tolik zas ne. Já jsem rychlonasírací, rychlouklidňovací, vlnka za vnlkou, jedna z nich pan T., nic víc. Je to v podstatě cizí člověk, jakých jsem za život už pár potkala. Takže prostě když něco, tak ho slušně odpálkuju (občas se mi i úsměv podaří, ale vtipkování už nezkouším, to ho moc provokuje), když mi přijde vynadat do bytových dveří, tak je zavřu. O prd de. Někdy se pozdravíme a já se bavím, jak jsem na něj milá a on má problém to polknout, je to pro něj dřina, ale snaží se taky… :-)
    Bodejť, když neví, kdy od emě něcvo zas bude potřžebovat, žejo. :-))

    Čelem, se mu jednou postavit budu muset. Ale musím to udělat tak, aby to právěže nebylo účelově nasírací. Prostě to nechci a nedělá mi to dobře, někoho nasírat. I když to dělám, prostě tím, že si občas stojím na svým a nebo řeknu, co mi zrovna proletí hlavou, bez přemýšlení, impulsívně, i když dvě vteřiny nato je mi jasný, že to bylo úplně zbytečný a pitomý.

  • ratka

    24. já vím Ru. i když takoví lidé si celkem koledují.mám škraloup, jednoho takového jsme měli v domě v německu… šikanoval nás a nenáviděl protože cizinci, pak se oběsil protože neměl kam jít když ho ta jeho vyhnala. byl bezbranný ve svojí zášti, pak mi ho bylo líto

  • ratka

    chcu tím říct, že on se třeba taky snaží. že třeba by mohl být mnohem protivnější, ale když ty jsi tak milá :-) tak se snaží být třeba taky milý. to je jasné že bude něco potřebovat když bydlíte v jednom domě a musíte spolu vyjít. takže se třeba i celkem moc snaží…. smaží :-)

  • Liška

    25
    no vida, jak to je podobné jako 18.
    Zhroucení světa. Zranitelnost.

  • Liška

    Jasňačka, taky jsem si říkala, že Barči kom15 je jaksi navíc. Kdyby napřed Rulisa už neměla zmáknut kom15, tak by pak nevzniknul tenhle článek. A když vzniknul, tak proč psát kom15.

    Né, nejsem robot, opisování divných slov mi už docela jde.

  • ratka

    27. a kdo je nezranitelný… že? nevím zda lze tyto věci zmáknout. teda moc tomu nevěřím :-) ale to taky není můj problém

    za mě jsem zjistila…časem, že mohu být téměř panem T. aniž bych se z toho hroutila. dřívě bych se snažila hned napravovovat, jakože to přece nemůžu těm druhým dělat. a teď už to mám celkem v paži. můžu. "ti druzí" nejsou malé děti. jsou svéprávní

  • rulisa

    Ratko, přivedlas mě k úvahám, jestli podobné chování snášíme od mužů hůř neý od žen.
    Já asi jo.
    Druhá etapa bude ověřit si (teorii mám) proč.

  • fousek

    3: děkuju, taky přeju :-)

  • rulisa

    Rádo stálo. :-)

  • Saul

    Tak mne napadá,že pokud se najdou lidi,kteří budou zdvihat ze země a opravovat to,co agrogantní hovada rozdrbají,myšleno i v širším měřítku,tak má svět ještě jakousi naději.
    Jenže pokud se potom,nebo při tom těm hovadům nepostaví čelem,tak je to stejně beznadějné.

    A tak významnou myšlenku můžete brát,jako můj trochu předčasný novoroční projev.:-)

  • rulisa

    1) Ano.
    2) Ano prosím. :-)

  • rulisa

    Saule, dobrá zpráva.
    Umějí se postavit čelem.
    Právě se na chodbě odehrává střet čelem v čelo a padají slova velmi otevřená…

  • Saul

    35:
    a ty posloucháš za dveřma,že jo:-0)

  • rulisa

    Tady se ani nemusí poslouchat, to se poslouchá samo. :-))
    Když soused nahoře v noci chrápe, tak ho slyším.
    Radši moc nemyslím na to, co je možný slyšet od nás. :-(

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.