Byt je můj.
Náš.
V noci, když jdu spát, usínám sice tak trošku přiosaměle, že jsem na to úplně jiné usínání sama, ale usínám… slastně. Klidně, hrdě, vznešeně. Ve svým bytě… A ráno, když se budím, vrtím se v té své posteli a protahuju si páteř, hřeju se pod peřinou tou slastí – moje postel v mým bytě…
Nepamatuju se už, jestli jsem takový pocit měla, když jsme kdysi s manželem koupili chalupu. Nevím. Myslím, že až tak moc ne. Bylo v tom tehdy daleko, daleko víc strachu. Nejistoty. Pamatuju si pocit chladné syrové cizoty toho domu… Až nepřátelské…
Můj. Už. Úplně a celej.
(Až na to zástavní právo, ale co, na bydlení si dneska pučil kdekdo.)
Už můj.
Napadá mě to přes den, když plánuju, co večer doma udělám, užívám si tu myšlenku večer, když chystám něco málo k večeři, dávám prát prádlo, zatápím…
Zatápím.
Tenhle byteček ve čtyřbytové bytovce z padesátejch je poslední, kde se ještě topí kotlem ve sklepě. Předpotopním. Obrovským. Strašidelně šeredným. Pořád ještě funkčním.
První, co jsem začla plánovat, když už jsem věděla, že ty peníze na byt nějak seženu, byla rekonstrukce topného systému. Zvala jsem si topenáře a nechávala si dělat rozpočty na předělání na plyn a shromažďovala informace, zdali je lepší investovat do zřízení toho plynu či raděj risknout elektřinu…
Postupně jsem došla k tomu, že možná raděj elektřinu, abych mohla současně zachovat i topení na uhlí či dřevo, do budoucna, člověk nikdy neví, jak se bude ekonomika a zahraniční vztahy vyvíjet, žejo…
No, a koneckonců by možná stačilo topit tou elektrikou na přechodný podzimní a ranějarní období, nebo když bychom v zimě jeli na dýl pryč, a jinak tím uhlím…
No, a úplně nakonec…
Chodím z práce a zatápím. Každý den.
Naučila jsem se to dělat správně, správně vyčistit popel i usazeniny dehtu a správně narovnat papír i dřevo i uhlí do příslušných násypek a správně naaranžovat kousíček pepa tak, aby stařičký kotel s polorozpadlým roštem chytl a rozhoříval se rychle, spokojeně, vděčně…
Plamínek za cimbuřím roštu, co s tichým zapraskáním zjasní a zakmitá a pak vykvete do teple oranžova, až zahouká do komína, Žijuuuu…
Připadá mi, že se usmívá. Ten kotel děda.
Připadá mi. Že ví, že mi připomíná ty lepší doby tam na chalupě. Kdy jsme sice ještě neměli velkonásypkový poloautomat s pokojovým termostatem a musela jsem taky zatápět každý den, ve starém špatném kotli a navíc se špatným tahem do špatného komína, ale kdy jsem se ještě těšila z toho, že to všecko je naše, a těšila se, že to všecko už bude jenom lepší…
Žádný plyn ani elektřina, i když je nesrovnatelně pohodlnější, čistší, jednodušší a komfortnější, nemůže vynahradit tu chvíli s kotlem, který se rozhořívá.
Dřepím a koukám na dědu kotel, jak se usmívá. Na živý plamen za cimbuřím. A jsem strašně ráda, že když už to mám do práce jen pět minut, mám pračku, myčku, teplou vodu v bojleru dostatečně a na úklid jen dva plus jedna místo celého hospodářství, tak že mám aspoň tu otravnou špinavou práci se zatápěním.
Jak to psala Annapos?
„Celý rok pěstuji kytky, velkou část života čelím tomu, aby je vysoká
neožírala, ráno vstanu, na zahradě není jediná kytička. Postavíme plot,
který jsme nikdy předtím neměli. A teď….. Jen čekám, že přijde nějaká
ta „koza“, ožírat mé květy…“
Za cimbuřím už to sálá. Krásně sálá.
Potřebujem kozy.
Ke štěstí.
Komentáře: