Chtěla jsem psát. Konečně. V konečně klidu, času…
Otevřela jsem Word. Šedá se rozbalila do bílé. Tříštivě neproměnně bílá, bílá tříštící oči… Nutící ji rozbít, změnit, properforovat tisíci ornamentů… Miluju tu bílou, už změněnou, seřazenou jednu za druhou, přibývající jednu ke druhé, ke třetí ke čtvrté ke dvacáté padesáté… Všechny už s vyraženými ornamenty znaků, grafika odstavců a odsazení, nikdy ne dvakrát stejná…
Miluju pustit do nich cosi děsivého v sobě, změnit sebe v propadnutí se v těch ornamentech, ne mezi nimi, uvnitř nich, to ne já, to ony, ony samy paraziti ve mně, paraziti na mých ne úplně zdravých tkáních, to ony samy generují další a další…
Miluju je sledovat. Jak se množí. Jen vždycky začít. Najít v tomhle domě téměř veřejně průchozím chvilku samoty. Ticha. Odstřihnout se od všeho, co se ke mně snaží vbušit vkřičet z reálu. Zapomenout na všechno ostatní a udělat jim místo. Jen jim. Těm hladovým ornamentům. Nechat je vejít…Otevřela jsem Word. Šedá se rozbalila do bílé. „Vrrrauuu…“ ozvalo se mi za zády. Špatně zavřený dveře. Mea culpa.Sundala jsem levou ruku z klávesnice, aby nezavazela závora lokte. Aby bylo místo. Kudy vejít. Lehký stín mi vplul na klín.
„Ty vždycky víš, jak mi to zkazit, viď kocoure?“ povídám. Dvě oči kočičí se po mně obrátily, když se podívají, jinam než do nich se podívat nejde. Dvě jantarová těžítka na ulítávající sny.Vrrraauuu… řekl a stočil se mi na klíně. Hřejivě vysávat mou negativní energii, ať chci, nebo nechci.Nenapíšu nic, nedobrovolně dobrovolný pacient kočičí symbiózy.
Komentáře: