Mělo by to být město. Tak někde v jihostřední části Států. Viděla jsem ho na mapě. A byla tam nějaká vyšší či vysoká škola, i pro cizince.
Vím to určitě, tohle město jsem si totiž vybrala. Prvně nám nabídla ta paní nad mapou město někde vejš, víc na severu, St. Alley, nebo tak nějak se jmenovalo. Jenže na sever já nechtěla. Do zimy. Tak prý už jen Darren. Letadlo odlítá v šest večer.
Jo. Řekla jsem. A položila na stůl několik tisíc.
Na letenku a poplatek za to, že jsem od teď student darrenské školy.
Po letech zase student.
Pak jsme tam stáli, já a můj spolucetující-spolustudující, co jsem ho neznala jménem a ani nevím, kde jsme se potkali a kdy rozhodli jet spolu, (jo, byla jsem ráda, že nemusím sama, jako obvykle mi bylo vcelku jedno, co je můj dočasný parťák zač, hlavně když to není nějakej fajnovka nebo hysterik) a počítali jsme, kolik nám zbylo na letištní poplatky… Že po nich už nezbude vůbec nic. Ani na pořádný jídlo, natož na nějakou zpáteční letenku, kdyby tahle sázka na Darren nevyšla… Nevadí, však v Americe už si vyděláme jakkoli…
Do večera ještě chvíli času.
A já tak šťastná, že už je rozhodnuto, vybráno, zaplaceno, nevratně odstartováno, srdce rozbušeno bangee jumpingem na neznámě dlouhým laně, alea iacta est…
Poletím. Tam daleko. Pryč odsud, do neznáma, do někam, kde všechno bude jinak a všechno od začátku a nic dáno… Jako když se rozlomí mříž…
Konečně jsem udělala to, co jsem vždycky chtěla, ale na co jsem nikdy neměla odvahu… Já, dítě Totality, co v předvečer jejího skonu udělalo rozhodnutí zůstat, zahnízdit a budovat jistoty, místo risknout a odletět…
Teď do odletu zbývalo ještě několik hodin, vrátila jsem se domů, pobalit, moc toho potřebovat nebudu, proč se zadušovat věcma v tom krásně lehkým, prázdným začátku. Stačí jedno rezervní triko, jedny kalhotky, ručník…
A pak ještě to říct, své rodině…
Postavit se před ně a říct tomu užaslýmu muži tam, lehce, šťastně, až vítězně říct, Hele, možná tak asi rok až dva nebudu, postaráš se tady o to, viď? – A vědět, že i on ví, že u mě možná asi rok až dva může být i půl a může být i už nikdy…
I tohle považuju za právo svojí svobody, nenechat se natlačit říkat věci tak, aby byly zavazující…
Ta úleva, když jsem mu to řekla. Unesla, jak se tváří. A starší syn se tvářil, jakože je mu to fuk, a mladší…
A mladší…
Za rok možná za dva bude úplně jinej. Bude jinde. Víc jinde než já, která se odněkud vrátím…
Dívám se na něj.
Možná odjedu až pozdějc, říkám. S těma pár věcma jedním rezervním trikem a kalhotkama a ručníkem už sbalenýma přes rameno. – Jasně, mami, říká on oživle, vždyť je ti teprv dvacet, to ještě stihneš…
A já na něj koukám, vděčně, za to jeho srdíčko, co je na jednu stranu strašně rádo, že ještě neodjedu, na druhou stranu rozpačitý, že cítí můj smutek a neví, co s tím, jak mě potěšit, koukám vděčně, zaskočeně, s úsměvem a čím dál smutnějc, Mně přece není dvacet, sluníčko, mně je už třicet… Vlastně už čtyřicet…
Sama sebe se lekám.
Ve čtyřiceti už nikoho na žádnou školu na denní studium nevemou, žádný stipendium nedají… Už nemám nárok…
A zpola se probouzím. Sen skončil.
Napíšu o tom, jak to bylo krásný, chystat se odletět, říkám si. Ještě neovládám svoje tělo, jen svoje věty v hlavě. Trochu.
Sotva otevřu jedno oko, potká se to oko s okem kocouřím, tam dole pod postelí tvor trpělivě čekající na mou pozornost, až teprve když se pohledy potkají a propojí a souhlas v nich proběhne tam i zpátky a já se kousek poodsunu – teprv pak za mnou přiskočí do postele. Roztáhne se mi pod ramenem a protáhne a přitulí a vrní… Skoro jako bych já byla chlap a on ženská… Já být chlap a mít takhle ženskou, tak mlčím a chvíli si jí jen tak užívám, a pak si ji jen zlehka, bez diskuse pootočím…
Kocour není ženská. Kocour je tak trochu jako dítě. Svéhlavý a osobitý dítě. Tenhle ostřejší, dominantnější z těch našich dvou je dítě se silou chlapa. Má to v očích, v gestech, v pohybech… Když se mě dotýká, myslím na dotyky muže. Takovýho muže mít, věděla bych…
Napíšu o tom, jak kocouři nakonec vyléčí každej bol po noční můře, po zklamání snu, říkám si…
A pak se konečně zvednu, vyhrabu z té postele, ve které se mi míchá touha po Darrenu s touhou být žena muži.
A stojím v kuchyni, uďobávám z krabice jakousi ovesnou směs a koukám na otevřený okno, na odrbanou omítku v předokenním výkroji tlusté kamenné zdi, na parapet plnej slunce, na kterým se rozvalujou oba kocouři, ten dominatnější mužnej i ten troubovatější věčný kocouří dítě, ti dva, co přišli a zůstali právě tady, protože chtěli, a je mi dobře, klidně, správně, slunečně, a říkám si…
…napíšu o tom, jak daleko od sebe jsou si někdy naše vědomí a podvědomí…
Komentáře: