(Ze starých stránek.)V nepracovní dny u nás děti vstávají první. A i s peřinami přeparkovávají v obýváku u televize. V nepracovní dny totiž v televizi od rána běží pohádky a filmy pro děti.

Poněvadž obývák je středová místnost domu oddělená od ložnic značně jetými, skořápce podobnými a zvukově pramálo izolujícími shrnovačkami, moje probouzení je pak prolínáním snu a popěvků televizních reklam. (Vysvětlí mi někdo, proč bloky reklam musejí tak řvát?)

Dneska mě ale ze sna přímo vypíchla melodie úplně jiná. "Nestůj a pojď, nestůj a pojď…" – Za půl minuty jsem parkovala u televize s dětmi. Protože jsou filmy, které – ač znám zpaměti – můžu pořád. A není to ani Pretty Woman ani Slunce, seno a něco k tomu. Jsou to pohlazení paní Věry Plívové-Šimkové.

Ta paní svoje první tři filmy stihla natočit, ještě než jsem se vůbec narodila. Ale ta paní může za to, že jsem si zvykla v televizních programech u popisků filmů hledat jméno režiséra, takže jsem pak objevila třeba i Karla Kachyňu. Ta paní může za to, že mým juvenilním snem nebylo stát se herečkou, ale filmovou režisérkou. I když konkrétně v jejích filmech bych si byla zahrála moc ráda – protože ve světě jejích filmů (nebo ve filmech jejího světa?) je spousta slunce, lesa, vody a zvířat (hlavně jsem ulítávala na těch s koňma), nad zlými lidmi vždycky přirozeně a bez násilí vítězí ti laskaví, ba moudří, a děti tam nejsou jen figurkami nastrčenými scénaristovou potřebou zápletky či atraktivity, ale naprosto nepostradatelnými, aktivními částečkami, vyrostlými a vrostlými v onom světě. Ve světě slunce netoliko nebeského.

Lišáci, Myšáci a Šibeničák (koně, koně…), O Sněhurce (báječný pan učitel z vesnické malotřídky), Přijela k nám pouť (Žluťásku… žluťásku… čičorečko…), Krakonoš a lyžníci (On je náš pán, pán hor…), Páni kluci, Jak se točí Rozmarýny…

A pak, už dospělá, jsem viděla Artuše, Merlina a Prchlíky, a najednou to nebylo ono. Nevím proč. Jestli proto, že se odsud v rámci modernizace vytratil ten laskavě poklidný rytmus děje a nervní projevy herců jako by někdo vystřihl z amerických takzvaných rodinných filmů? Nebo proto, že už jsem byla… dospělá…?————————————————————————
Komentáře:03.10.05 17:44:23 ghost
Vidět svět holčičíma nebo klučičíma očima je záležitost místa pozornosti či ohniska zájmu – nikoli mozku. Cesta do pravěku byla nádherná, Knoflíková válka se mi tehdy líbila (dnes si ji pletu s Pánem much) a ostatní se u mne se zájmem zcela minulo. Děti – měl jsem na mysli cílovou skupinu věku 7 až 9 let. V tomhle věku mne (ale i mé kamarády ze školy) zajímaly především příběhy a postavy, s nimiž jsem ty příběhy zprostředkovaně prožíval. Až mnohem později jsem si uvědomil, že filmy mají také herce, scénáristu a režiséra, a že ten příjemný a usměvavý princ, rozdávající řády Zlaté vařečky, je vlastně mého dědy oblíbený (a můj silně neoblíbený) zpěvák dechovkář Pepíček Zíma. Ale vím, co máš na mysli. Kdysi jsem seděl se svojí devítiletou dcerou u TV a sledovali jsme film, když tu dcera náhle vykřikla "No fuj!". Povšimla si totiž (pro mne, naprosto pohlceného příběhem, zcela nezjistitelné) záměny hřebce za klisnu. Ji ovšem nemůže nikdy žádný příběh pohltit – je Pozorovatel.
03.10.05 15:23:04 rulisa
Tohle napíšeš ty, odpůrce rozlišování mužského a ženského mozku? :-) Mně se líbili i Indiáni z Větrova, stejně jako Knoflíková válka nebo Cesta do pravěku, a nelíbil se mi Stanislav Rudolf ani Tajemství proutěnýho košíku a už vůbec ne Tajemství ocelovýho města (asi i proto, že jsem to napřed četla). Podle čeho soudíš, že tuhle jinakost děti nevnímají? Protože si nepamatuješ, že bys ji byl býval vnímal ty? Já si pamatuju, že jsem ji vnímala (např. i u toho Zemana.) I děti vnímají jinakost. Jenže každý podle sebe, stejně jako dospělí.
03.10.05 14:17:33 ghost
Ne. Věra Plívová-Šimková viděla svět holčičíma očima a točila holčenčí filmy :-) My hoši, co jsme četli Verneovky a Indiánky, jsme se dívali na Zemanovy filmy, peorože ten se díval očima klučičíma. Možná je Artuš, Merlin a Prchlíci jinej, než ty předchozí. Ale tuhle jinakost děti přeci vůbec nevnímají.
03.10.05 13:40:19 rulisa
A já si myslím, že ten Artuš, Merlin a Prchlíci byl přece jen trošku jinej než ty starší filmy. Viděls to?
03.10.05 12:42:56 ghost
A já si myslím, že pokud si dospělý nezachoval dost velkou část z té podivuhodné duše dítěte, je velice obtížné jeho očekávání naplnit.