Místo deseti. Zařekla jsem se, že už žádnou štafetu. Ne, nepřevezmu. Ale dík tomu, že jsem na ni odpověděla, že byl večer, noc, taková, kdy skončí hovor s někým a člověk zjišťuje, že uvízl v něm… Ve vzpomínkách…Jedno sáhnutí. Ta paní se jmenuje Hana Zagorová. Už když jsme na školních výletech poslouchali Toto Kutůňo a […]

Řetízek s přívěskem jako kyvadýlko nad rukou. Kýve se a nebo točí. A nakonec stojí. Holčičí hra. „Budeš mít dvě děti, syny…“ – Prý musí být zlatý, aby to fungovalo. Fungovalo mi to i se stříbrným.Nikdy jsem netoužila mít dceru.Věděla jsem, že chci syny. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, jako když se narodil ten první.Prolomení […]

… Dětský kroky pokojem. Myšička myš… „Copak je?“ „Nic, nic. Jen koukám, jestli ještě spíš…“ Je mi líto, že vyplašeně couvá. Dřív chodil často, přitulit se po ránu, vklouznout, hřát se, hřát… Poslední dobou přijde jen nakouknout a prchne, většinou ho úplně propásnu, jak myšičkově chodí, opatrně, aby mě neprobudil. „Nespím. Poď sem.“ Na okamžik […]

Vyprávěla mi jedna. Do jak nejistého bodu se dostal její vztah s přítelem. Jak divně se on občas chová, cize, chladně, s odstupem, a pak zas zavolá, úplně jiný, živý, vřelý, chtivý… – A po sexu zas cizí…"Ale jen sex v tom není," v hlase měla přesvědčení víry, víru přesvědčování se. A já asi neměla […]

…chlapům po hlavách… Ohlížím se. Dívám se, srovnávám, hledám společný znak. Podle čeho jsem si vybírala chlapy. Ohlížím se a vidím – jak vzhlížím. Tedy, úplně na začátku, s dušičkou maličkou (byť bojovnou pózou velikou)… A pak omámená a hrdá, že TÁÁKHLE VELKEJ CHLAP má pro mě vedle sebe místo… Jeden velkej, druhej, třetí – […]

Kam všude musí člověk sáhnout, aby našel svoje spodní proudy? Musí? Třeba nechce. Ale čím víc nechce, tím víc na ně naráží.Radka v diskusi u Ghosta – prý v dětských či pubertálních snech mučila mladé hochy a měla z toho trauma. (Díky za tu otevřenost Radko.) Já je nemučila. Já jimi byla. A neměla jsem […]

„Statečnost není aní tak moc to, že se člověk nebojí, jako to, že jdeš dál, i když se bojíš.“ – E.T. Seton, Dva divošiBýt silný neznamená nikdy necítit slabost, mít vždycky sílu, vždycky znát cestu, nikdy neuhnout.Být slabý neznamená nebýt ničeho schopný.

„Soudit (soud – od úsudku, formulovaný úsudek) něco o někom neznamená ho odsoudit. Tvrdím, že soudíme víc či míň všichni. Ale neznamená to, že to děláme nutně proto, abychom mohli odsoudit, případně omilostnit. Děláme to, abychom se ve druhých zorientovali, vysvětlili si, proč co jak dělají oni, abychom našli kód, podle kterého si je „utřídíme“, […]

…že někomu, kdo se rozhodl, že ze mě vymámí Á, pořád opakuju, že s Á má smůlu a že buď Bé, nebo nic a že chce-li mít aspoň to Bé, nechci o Á už slyšet ani slovo. Po několikátém porušení téhle mé jasně dané hranice řeknu dost. Nemá to smysl. Načež mi přiletí dotaz:"Nešel by […]

…pořád spím pod prošívanou peřinou, když je pod ní už pár dní i při otevřeným okně tak horko? Když se pod ní noc co noc budím, cestičky potu po sobě… kloužou…Možná proto, že mám ráda její váhu, těžká měkkost, co se rozloží po těle, na tělo, váha, co mě vtiskne do pelesti, váha co nesklouzne, […]