Parní

/  41 komentářů

Léto vedro slunce stín dusno parno…

A stejně se dva nesejdou už ani u toho rybníka.

Nejde to.
Asi problém v komunikaci, píše on.

I ve vztahu na dálku se dá vcelku rychle pochopit, o co jde a o co nejde. Někdy i přijmout. Když se to netváří jako něco jiného.

Léto vedro parno dusno slunce stín. Co tě následuje, když před ním ustupuješ, ale uhýbá, když mu jdeš vstříc.

Ale proč. Proč ne doopravdy, proč jen jako, jen v představách a slovech, teoriích…

Konečně dneska déšť. Stihla jsem se ještě zajet vykoupat. A pak u dokořán otevřeného okna bušila zas dál do klávesnice, až se v červenavém soumraku ozvalo zvláštní bušení zvenku. Jako když obří sekyrou protíná vzduch někde v dálce.

Jezdí mi tu léto co léto kolem oken parní vlak. Pšouká, jak když seká obří sekyra, houká, až zalíhají uši, byt mi zasmrdí kouřem. Těmi otevřenými okny.

Nedá se na něj nejít podívat, z těch oken.

Jede, duní, pšouká obří sekyrou a přímo u našich domů zahouká, až zalehnou uši a zavibruje v hlavě…

Ale asi je hezčí si jen představovat, jak hezký by to bylo jím jet, než jím jet doopravdy. S jinými lidmi, otravnými dětičkami, dusnem za okny, které většinou nejdou otevřít, se stáním a čekáním někde v humnech, než povolí vjezd do nádraží…

Asi je to hezčí.

Komentáře:

  • ratka 26.7.2015 at 11:24

    dříve jsem často něco neudělala co jsem chtěla jen proto že se mi to zdálo lopotné, otravně se všemi těmi přípravami dohadováním, vedlejšími rušičkami etc… ted neco takového vůbec nepřipustím. bud ano nebo ne. když ano tak to udělám… jinak to pouštím z hlavy. zdánlivě nudnější… vnitřně hutnější.

  • rulisa 26.7.2015 at 11:39

    ad 1
    Mám to stejně. Ano-Ne. Když Ano, tak si obrátím půl života naruby a vzhůru nohama a přeorám beton na letišti, ale když je rušiček moc a Ne, tak se místo toho klidně a ráda jedu vykoupat k rybníku nebo lehnu do postele a čumím an detektivku.

    Jenže když je to někdo, na němž mi záleží, tak mě z toho Ne snadno vytáhne do Ano – a já pak naruby a vzhůru nohama s betonem přeoraným koukám jako puk, že jsem v tom sama a ještě za blbku, obulím to samozřejmě… A pak jednou dvakrát vydržím, abych do toho po třetí spadla znova.

    Mám manipulátorskou maminku, křičím proti manipulaci, vidím ji, poznám ji stoprocentně, a někdy ji vidím i tam, kde primárně není, ale stejně se jí nechám zúčastnit. Vždycky znova s omylovým přesvědčením, že když o té manipulaci vím, vidím do jejích mechanismů, nemůže mi ublížit.
    Blbost.

  • ratka 26.7.2015 at 11:54

    z manipulace se dá osvobodit tak, že ji ignoruješ… u jiných.

  • rulisa 26.7.2015 at 11:57

    Jak ji mám ignorovat, když je založená na tom, že s tím někým chci být?
    Jedině s ním nebýt.

  • rulisa 26.7.2015 at 12:01

    Protože dokud s ním chci být a vznikají situce těšení se a naděje, co pak nevyjdou, prostě mě to mrzí, bolí, ať k tomu dojde jakkoli.

  • ratka 26.7.2015 at 12:23

    Manipulace nebrat, i když třeba on manipuluje… vezmeš to doopravdy a vědomě s plnou vážností. Jestli řekl že se chce s tebou sejít a těší se na tebe, sbalím fidlátka a dojdu si pro něj. Vabank. Je to lepší než virtuální scénáře.

  • rulisa 26.7.2015 at 12:30

    Má i svůj život, svoje soukromí a svoje starosti, nejde se sbalit a přijet za ním, kdy se mi zamane.

    Ratko, já tohle všechno vím. Ale nejde o něj. Jde o mě. Proč mě pud sebezáchovy neodradí, proč v tom zůstávám… Adívám se na to ze všech možných jiných představitelných stran a snažím se chápat a vracím se…

    Zajímají mě ty mechanismy ve mně.

  • rulisa 26.7.2015 at 12:50

    A ona to není ani manipulace ve smyslu chtění mě někam našoupat, ovládnout, využít, je to jen jakási sebeobrana, nemuset do toho vlaku nastoupit, nechat si ho jen jezdit pod okny.

    A já mu na jednu stranu vjíždět až do baráku nehodlám, na druhou stranu jezdit jen tak bez kontaktu s pasažéry je vysilujícně beznadějný…

  • ratka 26.7.2015 at 12:53

    v čem zůstáváš? v těšení se a zklamávání se? pud sebezáchovy není dobrý rádce… spíše bych asi šla cestou, čím mohu to těšení a zklamávání se nahradit. To je problém všech závisláků co něco opakovaně dělají… co se někde pracně odučují a léčí, a hned jak přijdou do běžného života tak hned do toho spadnu protože nic lepšího (odpovídající náhrada) tam není.

    I když se vyčistí hlava… tak za chvíli se něčím zaplní.

  • ratka 26.7.2015 at 12:56

    8. rozumím tomu….asi mu to stačí.

  • rulisa 26.7.2015 at 13:03

    10.
    Přesně. Jemu to stačí, já se trápím – víceméně sama sebe. Proč, když ten mechanismus znám?

    9.
    Závislák. Jo.
    Jenže jediný, jak přestat kouřit, bylo zlikvidovat všechny cigarety na dosah. Jen snížit jejich spotřebu nefungujovalo. Nefunguje.
    Vždycky to vede zas k dalšímu nárůstu potřeby spotřeby.

  • ratka 26.7.2015 at 13:12

    protože tvoje podvedomí pracuje autonomne… a nezávisle na rozumu. K tomuto jsem dospela celoživotním pozorováním :-) moc chytré to není… ale je to pravda.

  • rulisa 26.7.2015 at 13:33

    Prostě to mám nastaveno jinak než on. Tudíž to bude skřípat furt.

  • ratka 26.7.2015 at 13:39

    to skřípání nemusí být překážkou jelikož v životě skřípe kdeco. že je něco někde nastaveno (automat) neznamená že se nedá domluvit v duchu… tedy jinak než přes automat tělesných pochodů.

  • ratka 26.7.2015 at 13:42

    je to ale otázka času (soužití v společném prostoru), kdy se tělo přizpůsobí, protože se podrobí – vzletně řečeno.

  • rulisa 26.7.2015 at 15:41

    Tak to máme do smrti co dělat, vzhledem k času, co spolu trávíme ve společném prostoru.

  • Liška 26.7.2015 at 21:31

    4
    Jak říkáš. S ním nebýt.
    Je to složitý, anebo moc jednoduchý?

    7 – první odstavec:
    Přesně. Přesně to znám.
    A znamená to: skončit to.
    Protože když nemůžu za svým chlapem přijet, kdy chci a kam chci, tak to není můj chlap. Nepatřím do jeho života. Trpím. A musím to skončit.
    JInak je po mně.

  • rulisa 26.7.2015 at 23:10

    17
    Liško, já měla za posledních deset či víc let samý chlapy, co jsem s nima nemohla být, a přesto nemám pocit, že bych do jejich života nepatřila. Možná proto, že oni přes všechna Ne patří do života mého. A taky proto, že i když trpím tím, že nezastávám to místo, co bych si zastávat přála, tak vím, že nějaký určitým způsobem významný místo u nich zastávám.

    Tak nevím, co s tím. Víc nechce, třeba ani nemůže nebo už není schopen, ale něco chce a radost mu to ode mě dělá (a doufám – nebo se o to snažím – že to fakt není jen ten sex) a mně taky, takže dál zůstává otázka, jestli není v životě důležitější brát a dávat i tyhle malosti, než je odmítat kvůli normě, co si člověk stanovil sám pro sebe, ale vlastně jednostranně pro oba a nakonec třeba jednou bude litovat, že si ji stanovil…

    Nevím. Až se to bude mět rozlousknout, tak to pukne samo, jako vždycky.

  • Liška 27.7.2015 at 10:35

    18 ru
    a já měla posledních deset let totéž. Jasně že pro některý jsem důležitá („Myslím na tebe každé ráno, pojeď s námi na motorkách na dovolenou…“) – a co jako, tak ať, to je jejich starost, těch chlapů, ne moje. Možná je to hezký, že se mnou chce někdo někam jet, možná je to ve skutečnosti hnusný, ale rozhodně to není to, co chci já, tak ať si chlapec poradí.

    ad Druhý odstavec 18:
    „Víc nechce, třeba ani nemůže nebo už není schopen, ale něco chce a radost mu to ode mě dělá“ je opět jeho věc, ne moje. A on si to zařídí a zařídil. Moje starost je si to zařídit pro sebe, a ne pro něj, ne podle něj.
    Proč bych měla chtít chlapa, který něco „nemůže nebo už není schopen,“ ale rád si ho nechá ode mě vykouřit, například? To můžu chvíli, vzápětí mě to naštve, když zjistím, jak se věci z jeho strany mají. A jdu od toho.

    Protože jsem si na tu otázku už odpověděla. Taky jsem si ji kladla, ale neuměla ji tak pěkně písemně formulovat jako ty „jestli není v životě důležitější brát a dávat i tyhle malosti, než je odmítat kvůli normě, co si člověk stanovil sám pro sebe, ale vlastně jednostranně pro oba a nakonec třeba jednou bude litovat, že si ji stanovil…“
    Ta stanovená norma není něco zvenčí, je to moje osobní norma , jsem to já!
    Je to podobný jako s těma kalhotkama v borůvčí, je to to samý – já bych mu je nedala nebo nechtěla dát.
    Protože to není, co chci já. Protože jenom plním přání někoho druhýho. A mně už se to hnusí, je mi z toho blbě, můžu to udělat párkrát (s jednou osobou), seznat, že ona druhá osoba to chce právě tak a ne jinak – a konec. Jdu od toho, jinak bych se poblila.

  • rulisa 27.7.2015 at 11:46

    Super koment dík za odsrdcezgustaupřímnost.

    Taky občas narazím na zeď nutkavých úvah, jestli mít radost, že dělám někomu radost, stačí…
    Nevím. Uvidím.

  • rulisa 27.7.2015 at 11:49

    Ne, nestačí, aspoň nějaká zpětná vazba být musí. Něco od něj, něco za něco. Ta Frommova nezištná láska má taky svoje hranice. Ale nejde přepočítávat a vážit na ramenech vah a vyčítat, že jsem za to svoje něco dostala v hodnotě míň, protože ty hodnoty dávaného a braného má každej jinačí, třeba to, co u mě je za desetník, pro něj za stovku, a naopak… a navíc se v tom pak už člověk utopí, tohle uvažování stahuje do nejkalnějších nejsmradlavějších vod sebestředu a sebelítosti.

  • Liška 27.7.2015 at 11:51

    … jiná věc je, když nejsem angažovaná nijak zvlášť, nechci společnou budoucnost, ale jen se rozhodnu se s někým vyspat. To potom žádné otázky natož utrpení nevznikají. (Jsem chtěla jen dodat pro pořádek.)

  • Liška 27.7.2015 at 12:01

    20,21
    já už ani nemám chuť dělat radost komukoliv.
    Sobě a hotovo.
    Když to udělá zároveň i radost někomu jinýmu. tak je to bezva. Ale mít jako cíl někomu dělat radost, na to seru. Ať si ji každej udělá. Asi už jsem otrávená. Nebo ztvrdlá.
    Ale necítím se tak, cítím se celkem živě a v docela dobré náladě.

  • ratka 27.7.2015 at 12:42

    TA 19 je pro me velmi dobrá a srozumitelná. rozumím pod tím integrovanou (dospelou) osobu která se prezentuje… fakticky dává. to že dává neco jiného než ten druhý chce… s tím si musí ten druhý poradit.

  • Liška 27.7.2015 at 12:53

    24
    no, spíš já si musím poradit s tím, že on dává něco jiného, než chci.
    On si prostě poradí, to už mě tak nezajímá.

  • ratka 27.7.2015 at 12:56

    25. my věřící věříme že všecko dává bůh…takže to co dostáváš je od něj. jestli je to něco jiného než chceš ty, je třeba se podívat proč zrovna tohle dostáváš a ne něco jiného

  • ratka 27.7.2015 at 13:03

    23. určitě lze si dělat radost i sam sobě, ale je to velké umění. subjekt a objekt (vše co vnímáš, pozoruješ, registruješ a vyhodnocuješ jako subjekt vyhodnotíš jako radostné v sobě. toto je opravdu velké umění… a moje zkušenost je taková, že člověk jako přirozený tvor toho není schopen sám v sobě. že je to spíše transcendentní….ta radost příchází „jakoby“ zevnitř, z míru vlastního nitra nezávisle na vnějších okolnostech.

  • Saul 27.7.2015 at 13:15

    26: ty dvě věty jsou spolu Ratko v nějakém logickém spojení?
    Já věřící nejsem a klidně s tím druhým tvrzením souhlasím.

  • rulisa 27.7.2015 at 13:24

    28 ad 26 dtto.

  • rulisa 27.7.2015 at 13:26

    Ale teda spíš jsem přemýšlela, kde Ratka vzala tu jistotu prohlásit, že „My věřící“, a přivlastnit si (jim) myšlenku, co je z psychologie vcelku všeobecně známou komukoli. :-)

  • ratka 27.7.2015 at 13:40

    protože to nemohu vědět… musím tomu věřit. jakmile začnu pochybovat, že by to mohlo přece jen být jinak, že třeba naopak začnu se ztrácet. integrita moji osoby je na tom založená, že věřím…

  • rulisa 27.7.2015 at 13:55

    31
    Takže kvůli integritě osoby budeš taky psát „my věřící máme za to, že pro světlo platí zákon dopadu a odrazu“ nebo „my věřící věříme, že jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá“? :-)

  • ratka 27.7.2015 at 14:13

    32. tak trochu provokačka :-)) svérázny humor.

  • rulisa 27.7.2015 at 14:40

    Nevím, přijde mi to totéž. :-)

  • Liška 27.7.2015 at 18:46

    34 mně taky. Žádná provokačka.

  • fousek 29.7.2015 at 23:20

    32. člověk by z vás zblb. Já už jsem hledal, jestli byl Fresnel věřící nebo ne. Nenašel jsem, ale v osmnáctém století asi neměl jinou možnost, ne?

  • rulisa 29.7.2015 at 23:30

    :-D :-D

  • ratka 30.7.2015 at 20:09

    36. řekla bych že nebyl :-) byl to osvícený vědec

  • fousek 30.7.2015 at 20:20

    38: já jsem pak o něm četl víc a byl. Hodně.

  • rulisa 30.7.2015 at 20:23

    Spousta vědců z oboru přírodních věd bylo a je silně věřících. I dneska. Je to paradox, ale je to tak.
    Možná právě proto, že jsou… potřebujou do rovnovohy… (?)
    Nevím.

  • fousek 30.7.2015 at 20:29

    Jo, do rovnováhy. V práci musí všemu přicházet na kloub, o všem pochybovat, tak se jim hodí něco, o čem se přemýšlet ani pochybovat nemusí/nesmí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.