(Pamatuju si, jak v první verzi Škeble kdysi ještě na lide.cz jsem začla s pojmenováváním všech článků „O …“ něčem. Ale pak to začal dělat i kdosi jiný, tak jsem se na to vyprdla…)
Před krátkým časem se mi zdál sen.
Bylo to v Brně, v krátké spojovací ulici mezi třídou, kudy jezdí tramvaje, a podchodem do sídliště, kde bydlí maminka. Kde jsem kdysi, kdysi dávno bydlela jako malá holka i já. Kde jsem v „kopkách“ zarostlých trávou a zaházených zbytky panelů rozbíjela klukům šutrama huby desítky let předtím, než tam dostavěli výpadovku na Svitavy.
V té spojovací ulici jsme leželi na samém kraji chodníku, u silnice, mezi dvěma popelnicemi. On ležel, na zádech, zlehka se usmíval, polosvlečený, polorozepnutý, a jen tak zlehka mě přidržoval, abych z něj nespadla, když jsem dělala, co dělala, nahá úplně… Objímající ho, hladící ho, hledající ho rozkrokem, líbající ho, líbající ho všude…
A pak šla kolem moje sestra.
Moje o sedmnáct let mladší nevlastní sestra, starší ze dvou mladších nevlastních, ta, která má ke mně blíž, i povahou a vztahem teď, v dospělosti, nejen tím, že jsem ji vozila v kočárku a těšila se na ni a záviděla ji svojí nevlastní matce až tolik, že jsem se rozhodla se taky vdát a co nejrychleji mít taky děti…
Šla kolem, zastavila se, ztuhla, vytřeštila oči…
Nic neřekla. Vůbec nic. Jen se podívala, odvrátila se a šla pryč.
A já, nahá na něm, pusu plnou jeho, najednou politá děsem… Volám na ni – To není tak, jak si myslíš…
Ale je to tak, vím to. Najednou to vím, vidím taky, tu bídu, Co to dělám, kam jsem se to dostala, stojí mi za to, on, ten jeho pohodlně přijímající úsměv, klídek v beznámaze, za tu ubohost, na jakou jsem se snížila…?
Některé sny jsou hmatatelné.
Nahmatávala jsem ho v sobě celý následující den.
I jemu jsem o něm řekla.
Vytřeštil na mě oči, řekl Ježíši, a pak se začal smát.
Další den mi řekl, že asi pojede na týden na dovolenou. Do Itálie. Ale že ještě neví.
Neptala jsem se s kým, kam, kdy, proč ne se mnou. Když to neřekl sám…
Neveřejný vztah, z různých důvodů, nikoli z manželské zadanosti účastníků. Těžko zveřejňovat společnou dovolenou. V zimě jel taky s kolegou z práce.
Ale líto to je. Nebyli jsme letos spolu nikde, ani na výletě, ani na jednodenním. Vždycky něco přišlo, proč to nešlo.
A když jel s kolegou, řekl to hned, že s ním.
Třeba něco víc řekne pozdějc, až bude víc času. Až bude vědět jistě, jestli pojede, až si to rozmyslí, co a jak…
Další den ta sms. Když stojím u jeho domu. Mám návštěvu. Promiň.
Některé sny jsou věštecké.
Nejvíc bolí sebelítost.
Lítost, že už se nejde vrátit do té krásné sebeklamné lži, kdy toho druhého šlo objímat celou duší, celou bytostí, s vírou, že u něj je ten pevný klid, bezpečí… Lítost, že už nikdy nebude hřát, jak ten druhý tiše svítí, když je se mnou…
Protože už dávno nesvítí.
Nejde se vrátit zpátky. Co bylo dáno, nejde vymazat. Nejde zapomenout.
A když bylo dáno a je vybráno, nic neproudí tam a zpátky, je mrtvo.
A hned potom bolí strach.
Že už nikdy nebude síla v sobě najít, co dát někomu dalšímu. Chuť se znovu namáhat s dáváním, když to dopadne stejně.
Protože dělám něco špatně.
Protože tak, jako si některé ženské pořád dokola nacházejí alkoholiky, já pořád dokola nacházím…
Můžu spát s mužem jen tak, jen pro jednu noc.
Jednou.
Ne jeden rok.
Ne tři.
Nevěřím jim. Dlouho mi trvá, než uvěřím.
Pak dám všechno, sama sebe nahou na chodníku u silnice.
Ale než se dostanu do stavu, kdy vím, že toho muže miluju, miluju, se vším všudy, bez přemýšlení… on už vyhasíná.
Nestíhám to.
A zahltím ho, když už o to nestojí.
Bylo by dobré moct tohohle odstříhnout, zahodit… Místo posluhy kouřením mu ho na ulici mu dát šutrem do zubů jako těm klukům tam tehdy, vymlátit mu všechny vpředu včetně toho jednoho umělýho, o kterej se tak bojí…
Ale je lepší si ho ještě chvíli nechat. Odsud podsud. Aspoň na to kafe, na ten pocit, občas, že je někde blízko někdo známý, jehož pach mi je blízký, kůže důvěrná, hlas vlídný a hřejivý… Protože je…
Bez námahy.
Bez dalšího rizika zklamání.
Jen do dalšího snu někdy v noci. Co zbavuje iluzí.
Komentáře: