Quo usque

/  19 komentářů

Nenávidím fňukaly.
Trpitele.
Věčné sebetrýznitele.

Nevíte, jak se to dělá, aby šlověk takový nebyl?

První půlrok jsem brečela z odstěhování se po dvaceti letech.
Druhý půlrok jsem k tomu přidala pláč za prodanou kobylou. Po dvanácti letech.
Obojí jsem věděla, že to tak mělo být, že věci jdou tak, jak byly dopředu domluveny, kam směřovaly.
Jen se s tím vyrovnat… Bylo nějak těžší…. Rozloučit se….

Další půlrok, když už to mělo ubývat, jsem místo toho víc a víc přidávala slzy ze závislosti, která se cítí čím dál víc závislá na něčem čím dál nezávislejším. Někom.
Nic nebylo dopředu domluveno. Někam úplně jinam to směřovat mělo…
Ale popravdě, kam by to jinam směřovat mohlo, s ženskou věčně ubulenou.
Porouchanou.

Třetí rok. Teď začne. Za týden.

Už dva měsíce se mi nepodařilo mít jeden den, abych nebrečela.
Před spaním, večer u počítače, ráno při probuzení. V práci, při práci, otočená k počítači, nahnutá nad deskou, na šatně, na záchodě, v kuchyňce, když už tam nikdo není… Cestou domů. Klopýtám a nevidím na cestu. 
Porouchaná. Ochromená. Úplně.

Nemám sílu se bránit. Myšlenkám. Vzpomínkám.
Vyskočí, jakmile vypnu hlavu.

Všude je. Všude ho mám. V každém kousku života za poslední roky.
Ve všem, na co narazím, co dělám, slyším, cítím…

A s každou tou vzpomínkou se musím rozloučit.
Ne s ním, s ním už mi nedělá problém si nepřát patřit dohromady . Už hlava zaklapla na správné místo. A přinutila srdce, aby se smířilo s tínm, že kdo nějaký není, nikdy jiný nebude. Zázraky se nedějí.

Jen ty vzpomínky.
Ty vzpomínky jako kousky mě.
Vynořit se, seknout, znovu prožít, oželet oplakat, rozloučit se, pohřbít.

To je minulost. Ne to, co se děje v závislosti na čase.
Ale to, co umírá v člověku samém, kus těla tam někde, buňku po buňce, bez naděje na regeneraci.
Jsmem stará. Hrozně, hrozně moc stará.

Už to mělo dávno přebolet.
Prý.
Za tři roky se asi nastřádalo příliš krásných vzpomínek. Ve správný čas do správného místa poprvní v životě zarostlých. Příliš hluboko.
Jak dlouho ještě bude trvat, než se rozloučím s tou poslední.

Už to mělo dávno přebolet.
Prý.
Jak dlouho…

Komentáře:

  • mischka 24.10.2012 at 9:37

    Ru, že je ženská ubulená, ještě neznamená, že je porouchaná.
    Krom toho – kdo říká, že už to mělo dávno přebolet? Copak je na to nějaká norma?

  • anina 24.10.2012 at 15:02

    souhlas s mischkou, vím, že ubulená ženská se cítí divně..tak asi se prostě vybulet potřebuje.

  • anina 24.10.2012 at 15:11

    Ru,víš já si fńukaly, trpitele a věčné sebetrýznitele představuji jinak.
    Především si myslím, že oni to, že tímto jsou jen tak nepřiznají, nebo to prostě nevidí, je to součástí jich samých. Poznala jsem některé lidi, co dávali – dávají jako na odiv okolí, jak trpí.
    A důvod si vždy najdou, i když okolí to vnímá, že není až takový, aby se za trpitele museli považovat.
    Sebetrýznění..asi nemá daleko k sebepoškozování, ale to už se považuje za nějakou úchylku..trestání se.
    Píšu to proto, že si myslím, že to není tvůj případ, ani jedno.
    Chápu ale, že se ti to tak může jevit.
    Dobře znám tu situaci, kdy se smíříme s tím, že někdo už k nám nepatří, víme to, i že je to dotak dobře, ale dlouho nás cosi k němu táhne.A čas, kdy bychom snad ještě, i když zklamaní, přicupitali jak by "písknul".
    Jo,později..lítost nad tím, že už není, to kdy nám bylo dobře rozum celkem v nás potvrdí, i když u každého to trvá různě. Nemusí se jednat jen o partnera, jenže ten bývá člověku nejblíž..
    Jo, ty vzpomínky, co připomínají to pěkné, to dokáží vždy znovu a znovu "posolit"
    Často se mi stalo, že jsem mohla někam jet, kde mi bývalo dobře. Nedodokázala jsem to, vím proč.Mnozí to nechápou, proč říkám teď ještě ne a nakonec nejedu.
    Říkají, ale jsme tu my a těšíme se na tebe..ano byli..Ale já už bych se tam necítila jako kdysi..a ty vzpomínky by mi to ztrpčily. Místo, co miluju bych brala už jinak, ač za to nemůže:). Už by se mi nezdálo tak krásné..vím, že bych si dlouho zvykala a i kdyby ty vzpomínky..by rušily.
    Nevím, jak to kdo dělá..taky bych chtěla umět se rychleji rozloučit s tím, co bylo, a není a k tomu ty vzpomínky patří.

  • rulisa 24.10.2012 at 19:53

    To je zajímavý, s těmi místy, kam už člověk nechce, aby si nezkazil vzpomínky…
    Mně s enechce vracet do msít, která skou spojená s něčím, co už není, třeba teď už s emi nechce na oparkúrový závody, ani na huberty, na ty známý místa, kam jsem jezdili leta, dokud jsme měla kobylu. Jako bych tam už nepatřila.
    Nepatřím.
    Cítím to jako minulost.

    K článku: Paradoxně mi hodně pomohl. Dneska je mi o polovinu líp.
    Jako bych to prostě jen potřebovala říct.

    Mockrát už jsem si všimla, že když mě něco trápí a mlčím, to trápení narůstá do čím dál větších rozměrů, nakonec až obludných a nezvladatelných. A jakmile to řeknu, vylíčím ty obludný rozměry, najednou to splaskne. A já čumím, co to vlastně řeším, když je to taková blbost. Jen lapálie.
    Ale musí to být sděleno někde, kd eje nějakej pocit zodpovědnosti za to, co říkám. Chlapovi, an kterým mí záleží, blogu, na kterým mi záleží, protože ho čtou lidi, který mi nejsou jedno…

    Jenže vysvětlujte chlapovi, že ženská s ním furt něco řeší jen proto, aby to, co řeší, splasklo a jí se ulevilo…
    Tak aspoň ten blog. :-)

    Uvidíme, jestli to vydrží.

  • anina 24.10.2012 at 20:34

    Jo Ru, může tě někdo přesvědčovat jak ty na ta místa patříš, ale ty cítíš, že UŽ NEPATŘÍŠ.Samozřejmě, že patřit můžeš i bez toho, s kým a jak jsi tam patřila TENKRÁT.
    Ale ty vzpomínky, jak to bylo dřív člověka dostihnou a bolí..
    Člověk si je nechce připomínat..jednou jsem zkusila jedno místo projít..s tím že to překonám..Neudělalo mi to vůbec dobře.Je pak pro mě lepší, když nechci ztratit dobré přátelé, vidět se s nimi jinde, na pro mě neutrální půdě.Po čase už patříš zase jinam..vím, že hodně lidí to bere jinak..moa co..život jde dál..jo jde, ale pro mě už jinak ve spojení s tím místem, kde..
    Přeju, ať v tomhle ti čas běží..

  • mischka 24.10.2012 at 21:23

    Ruliso, jó, to je asi něco, co chlapi nikdy nepochopí :-)) Nepotřebujeme, aby naše problémy a bolesti za nás řešili, jen to potřebujeme říct… Protože když se to pojmenuje, najednou člověk získá ten odstup, který potřebuje k tomu, aby to začal vidět i z jiných úhlů… Nic víc v tom není – nepotřebuju, aby mě chlap litoval, ba nepotřebuju ani aby to se mnou nějak zvlášť sdílel – jen potřebuju mít pocit, že mě poslouchá (nejspíš stačí jen ten pocit, ve skutečnosti mě třeba vůbec poslouchat nemusí, jen se tak tvářit) a slyšet sebe, že to říkám nahlas… Vlastně je to věc, na kterou doma narážím celou dobu – mám potřebu mu něco říct, protože to strašně potřebuju říct ale vůbec nechci, aby se tím nějak víc zabýval než mě jenom vyslechl… A on se naštve, protože s tím, že mi třeba někdo ublížil, nemůže nic dělat a proto to poslouchat nechce. Tož tak. A pak to zůstává nevyslovené a uvnitř to žere a žere a žere a tak jedna může tak akorát jít a najít jinýho posluchače (pokud nějaký je) anebo vypsat to na blog, že? ;-)

  • ratka 25.10.2012 at 16:51

    zdáse mi, že to co člověk dokáže přesně pojmenovat, zmizí. tím přesným pojmenováním z toho vytvořil něco dokonale zformovaného, co se již nemůže více (a jinak) formovat. tím tomu dává svobodu. a sobě taky. už nemusím na tom kutat,klepat a opracovávat. už je to hotové.

  • rulisa 25.10.2012 at 19:53

    Přesně. Obě holky.
    Je to stará věc, s tím, že muži věci sdělují proto, aby je řešili, a ženy proto, že o nich jen potřebují mluvit.
    Ale ony to sdělují taky vlastně proto, aby to vyřešily.
    Jen to řeší jinak než muži. Z jiného konce.

  • Liška 27.10.2012 at 16:24

    První co mě napadlo: Tak to ne, tohleto, musíme někam vyrazit!! – jenže nemáme prachy a není už teplo … ale nějak by to určitě šlo.

    To vypadá, že jsem snad orientovaná na řešení :-) Pak jsem začala číst komentáře. A souhlasila jsem s Aninou – oplakávání může trvat dýl. proč jen půl roku, když šlo o delší část života než půl roku? Mně to trvalo o dost dýl. V průběhu se to měnilo, ale v dlouhém období se vynořovaly různé věci, zas jiné a jiné, které mě dostávaly. třeba po rozvodu.
    A dokonce mi přijde divný, že by se z takových vztahových konců a různých důležitých rozloučení člověk dostal do veselí a akční nálady za půl roku. To by byl podle mě až divnej :-)

    Místa, to je zajímavý! Já čtyři roky nešla do čtvrti, kterou jsem měla spojenou s býv.manželem a se svojí VŠ. Pak jsem tam šla s jednou kámoškou a cítila jsem se hodně blbě. No a od té doby jsem tam zas dva roky nebyla. Nechci. A nechci tam nikoho potkat. Možná proto, že cítím nějaké svoje selhání – ale je mi jedno, proč. prostě tam nechci a nepůjdu ä hotovo, nepotřebuju detailně pátrat, proč. nepotřebuju se ocitnout v TENKRÁT.

    Jo a říct něco ne úplně "nikomu", ne do prázdna, ale svědkovi, to pomáhá k uvědomění. Mně taky. Takový terapeutický je to, takový normální – tak to je, tak to plyne, svůj čas to chce, nakonec mi s tím nikdo konkrétní jako osoba nepomůže, ale pomůžu si já jakoby skrze něj. Možná :) A proto je hezký, že lidi jsou na světě spolu. Hoho, no, takový nadšený optimismus v tom zas není…

  • rulisa 27.10.2012 at 17:42

    Nabídku na vyražení někam už jsem akceptovala, jedna taková tamta akční aktérka měla námět, kam jet, i když ne hned, ale hodně to bodlo, je na co se těšit. :-)

    Jo, bolet to bude ještě dlouho. Píchat těma trnama. Ale už druhej den jsem nebulela. Jen tak trochu párkrát zavzdychala a zamyslela se…
    Tak už je to někde jinde, aspoň.
    Už unesu i čtení u tebe, o motorce jisté značky, o bundičce od něj a o milování, kde se dá… :-)

    Místa, pocit selhání… Ano, asi tak to bude.

  • Liška 29.10.2012 at 13:19

    Nojo, je to tvrdý.

    Pozor, bundička není od něj, tu jsem si koupila za pracně vydělané peníze! Jestli tě to uklidní, tak žádný dírek, zatím.
    A motorku si prej koupí jinou (ale tu starou si nechá, nojono).

  • rulisa 29.10.2012 at 18:37

    Jo, tak to mě uklidnilo, já za pracně vydělaný, a hlavně ještě i nevydělaný peníze koupila byt, takže na bundičku nezbude ještě několik let a můžu si za to sama.
    Tak už zbejvá jen to milování. :-)

  • barča 1.11.2012 at 8:09

    Všecko jsi to pustila ve svém článku ven, jako, když se uvolní hráz přehrady.Všechno jsi to pojmenovala – vzpomínky, pocity, slabosti, sebetrýzně…..všechno to od Tebe pluje směrem pryč, nech to téct, nechytej to. Brzy se Ti uleví, uvidíš….

  • rulisa 1.11.2012 at 20:00

    Už se mi ulevilo, o něco výš to píšu. :-)
    Ne že by to všechno zmizelo, jako by nikd ynic nebylo. Ale už se dá dejchat, těšit se, smát se.

    I rýma se musí vysmrkat ven, aby se
    dalo nadechnout.

  • rulisa 4.11.2012 at 20:51

    Ono je to asi úplně jedno, co koupíš. Nikon nebo Canon. Možná Nikon je dneska obrazově o fousínek lepší, ale normální člověk rozdíl nepozná. Základní objektiv, co se dává k foťáku, je o maličko lepší u Nikona. Ale opět – normální člověk ten rozdíl nepozná.
    Spíš si zajdi do obchodu a podívej se na velikosti těch foťáků. Zkus je vzít do ruky, položit k oku (fotí se přes heldáček) a poslepu s foťákem u oka namáčknout spoušť, zkusit dosáhnout na čudlíky tak různě na foťáku, otočit si zoomem… Ať se to manželovi dobře drží v ruce. To je asi hlavní rozhodovací hledisko pro obyč lidi dneska.

    Žádný foťák mu stejně nebude dělat dobré fotky, dokud se s ním nenaučí zacházet. :-)

  • ratka 5.11.2012 at 17:10

    díky, no neměl by být moc těžký. když ho budem tahat sebou :o)

  • rulisa 5.11.2012 at 21:50

    To taky záleží na objektivu (-vech).

  • rulisa 5.11.2012 at 21:52

    Jinak váhy foťáků máš vždycky uvedené ve specifikacích.
    Lehký foťák zase snáz udělá neostrou fotku. Foťák má pořádně sedět v ruce, aby byla pevná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.