Poté, co mi po dovuměsíčním fungování povolilo provizorní připojení myčky na vodní řád (ale vypadalo tak pevně, než to vyteklo, fakt…) a poté, co jsem si při snaze uklízet pod linkou utrhla odpad během vypouštění mycí vody z již správně připojené myčky, nezbylo, než se poohlédnout po jiné, nerozpadlé, a ne padesát let staré kuchyňské lince.

Poté, co jsem sjezdila veškeré myslitelné bazary v okolí i bazary internetové včetně nabídky polských kuchyní na Aukru (vyznačují se většinou hloubkou spodních skříněk 45 cm a šířkou dřezovky 80 cm bez alternativy), naznala jsem, že než vyhodit pět tisíc za něco, co bude jen z půlky odpovídat mým představám, tak si trochu připlatím a pořídím si pořádný kus pracovní a úložné plochy. Přeci nepotřebuju žádný moderní „in“ luxus a serepetičky okolo, stačí, když to bude funkční a praktické a bude mi to barevně vyhovovat…

Poté, co jsem přepečlivě prošla nabídky sektorů na netu a porovnala ceny asi tak sta až dvou set různých prodejců, jsem si objednala sektorovou kuchyňskou linku. Lacinou, praktickou a nepolskou (doufám, pořád to tak ještě vypadá, zdá se, že slovenský výrobce je skutečně výrobce). Linku, na kterou jsem se těšila a vysnila si ji dle internetových obrázků jako světlounce šedou se skoro černým korpusem…

Přišla světlečerveno – tmavohnědá.

Týden jsem  ji vracela (byla dohodnutá s prodejcem), současbně nabízela na prodej na netu. Pak zjistila, že nic moc lepšího za ty prachy stejně neseženu. Když bude lepší barva, budou naprd ropzměry. A naopak.
Cokoli v plusové kombinaci obého navyšuje cenu kuchyně téměř řádově.

Tak jsem si ji nechala.

A rozhodla se, že vyhodím komplet i tu rozjetou plovoučku. Udělám z ní synkovi obklad za postel. A do kuchyně dám dlažbu. Tu dlažbu, co jsem si ji tři roky bydlení v nájmu přála.

No tak teda vyměním i tu klasickou dřezovou baterii za stojánkovou, beztak bych musela zasekávat do zdi vývod na myčku, tak to už můžu rovnou vodu komplet.

No dobře, tak teda když už novou kuchyň, tak teda i tu digestoř. Stejně se bude muset předělat elektrika pro sporák, tak už se přidají dvě zásuvky k tomu a bude.
Dvě, tři, čtyři..

No dobře, tak teda rovnou i zgenerálkujem výmalbu.

No dobře, tak teda…

…jsme rozebrali starou linku, místy na prkýnka, rozebrali plovoučku, na prkýnka.
Lino, co bylo překvapivě uloženo pod plovoučkou, zas až další den, už toho máme plný zuby.

Lino hned. Smrdí strašně.
Ježíš, co je to zas pod tím linem…

Nebyl to beton.
Všecko je jednou poprvé, dovolte, abych se představil. Tak jsem se poprvé setkala s xylolitem.

A nejen já, taky kdekdo v širokém okolí. Nikdo z místních zedníků a stavařů mi nebyl schopen říct, co to je, jak se to chová, co od toho čekat, jestli se to dá penetrovat a dá se na to dláždit…
Sousedi v domě, když jsem se jich zeptala, jestli nevědí, co s tou xylolitovou podlahou (neb jsem si to mezitím našla na netu), mi sdělili, že to nevědí, že to se musím zeptat bývalé majitelky, co tam dala, protože oni tam mají beton, natřený nějakou barvou navrchu.

Tak jsem je při tom nechala a majitelky se zeptala, jestli ví, že v bytě je místo betonu xylolit.
Nevěděla. Ani co to je, ani kde to je. Ani to neviděla. Když mi poprvní pronajímala byt, byla JhP/PUQ“ <Assist., když mi ho prodávala, povýšila už na CP/PQA-JhP, technické a manuální záležitosti nejsou její kobylek.

Výměnou za menstruační kalíšek, který mi byl velký, jsem získala několik hovorů prostřednictvím rodinně soukromého telefonátu s jinak nerudným starým pánem, který coby stavař éru xylolitu ještě pamatuje. (Menstruační kalíšek nedostal ten pán, ale jeho dcera.) Paralelně jsem mejlobitím deptala stavaře zpoznaného pouze virtuálně (ještě jednou děkuji, dodávám).

Můj červený, hnusně po fermeži smrdící xylolit penetrační roztok krásně nasál. Jeho osud byl zpečetěn – může zůstat (protože na výrobu nových tří vrstev podlah nemám ani peníze ani sílu). 

Do toho jsem dvakrát týdně objížděla blízká i vzdálená obkladačství a prodejny keramiky, abych vybrala tu správnou dlažbu a obklady.
Nejlépe za hubičku. 
Rozšířila jsem si obzory o dlažbu glazovanou, slinutou, lesklou, matnou, rektifikovanou, kalibrovanou, s bílým střepem, se světlým střepem, probarvenou, mrazuvzdornou, nemrazuvzdornou…

Jestli jsem o sobě někdy tvrdila, že mi rozhodování nedělá potíže, tak se všem z celého srdce omlouvám. 
Svůj výběr obkladů a dlažby z daného dne jsem obvykle  zpochybnila do dvou hodin od příchodu domů. 

Ceny, ty ceny… Když se mi něco líbí, tak to stojí majlant, když vyberu něco, co mě těší cenou, tak se mi to zas moc nelíbí…

Pak přijela Liška. Po neúspěchu v další prodejně keramiky jsem zavelela do Baumaxu, jen tak kouknout. A oni tam měli dlažbu, co se barevně hodila a ještě k tomu nebyla drahá! A ještě k tomu měla být od pondělka v akci!!
Primavera se jmenovala. 

Hurá. je vybráno. Lišky nosí štěstí. Evidentně. I ten set-top box, co až do Lišky přijezdu nefungoval, s emi najednou zas rozešel.

Zapily jsme to večer.  Na zdraví dlažby Primavery, Primavera jako jaro, jaro všude, i v kuchyni.

V sobotu jsem si odskočila něco dodělat do práce, na dvě hoďky, a šéf, když jsem řekla Dlažba z Baumaxu v akci, se zděsil. Prý budu litovat, budu strašně zklamaná a že to už mám lepší trochu pořádný lino.

Hledala jsem na netu, psali to tam. Že nejhorší je v Baumaxu koupit levnou italskou dlažbu v akci. Že to je největší šmejd. 
Primavera jaro italské… Ádié… 

Zas zůstala ve hře jen ta dlažba drahá…
A můj rádce stavařský internetový taky fandil linu. 

Lino, nebo dlažba? Lino, nebo dlažba? 
Studeno a tvrdo a rozbité nádobí na střepy, nebo nechuť k umělým hmotám a riziko plísní pod podlahou a při dalším vytečení myčky ještě víc…
Rozšířila jsem si obzory o linoleum, marmoleum, novilon,  vinyl…

Lino nebo dlažba? 

Liška je vskutku velmi trpělivý, tolerantní a v podstatě přizpůsobivý tvor, který neláme větvičky zatížené námrazou do protisměru a chápavě se účastní prohlížení netových diskuzí – Lino nebo dlažba?

V neděli večer telefonát jinam do Čech (že zdravím, až zas pude internet, tam v těch Čechách…), a odtamtud po chvíli opověď s výsledkem průzkumu v širší rodině. Dlažba je dlažba. 

Moje srdce si přálo dlažbu. Moje srdce je natolik ženské, že pročtení všech rozumných argumentů směřujících k rozluštění rozumného rozhodnutí pojalo nikoli jako nutnost učinit takové rozhodnutí, ale jako nutnost pro vyrovnání se se zápory na cestě za rozhodnutím, jež srdcem padlo už dávno.

Dneska jsme konečně vybrali dlažbu a obklady. (Tedy já vybrala, syn by byl měl vybráno už dávno, drapl by vcelku cokoli prvního přijatelného a vrátil by se Counter-Striku.) Vybrali jsme ve městě vedlejším, i když totéž bychom asi nakonec našli i v obkladačství zdejším. Ale tady mají pracovní dobu jen do pěti a paní zde prodávající vždy odpoledne je nevlídná – i když se jakože usmívá, bolí mě z ní břicho, jak cítím že jí od druhé návštěvy s přebíráním vzorků už lezu na nervy. Tak jsme jeli jinam. 

A pak jsme ten výběr – v potu a krvi učiněný a na mé naléhání zálohou potvrzený, aby mě něco už nevratně udrželo od dalších zpochybňování volby – zajedli v pizzerii.  

Ádié, Primavera italská… 
Já měla míchaný zeleninový salát s grilovaným lososem, syn si dal pizzu Primavera. 

Teď už řeším jen barvu spárovačky.