Zkusím psát v podroušeném stavu. Zkusím, jaké je to tvořit (skoro)umění ve stavu, o němž se tvrdí, že tvorbu umění podporuje. (Já to nevím, zatím jsem dycky psala střízlivá, nějak jsem měla pocit, že k tomu potřebuju čistou hlavu.) Případné překlepy opravím zítra, když tak mě zatím omluvte.

O tom, co bylo po Tématu voda s Liškou. Protože kinofilmové fotky se někde zadrhly u zprostředkovatele vyvolání. A bez fotek se mi do toho reportu nechce.

Pak jsem jela na druhou část dovolené se syny. Jen na tři dny a dvě noci. Víc času ten starší neměl. On má vůbec čím dál míň času. Na všecko. I když žádnou brigádu v létě. Ale prostě je to už velký, velmi důležitý muž. A důležitost se vyznačuje neustálou vytížeností, zaneprázdněností.

Pořád se hádají, ti dva. Mladší se starším. Ještě pořád mě mrzí, že starší mladšího shazuje a stírá a mladší že kvůli tomu zbytečně vyskakuje, přestože ví, že staršímu o nic jinýho nejde.

Ale pak se zaberou do nějaké společné činnosti – a je to… štěstí.

(Pokračuju ráno a sděluju vědecký poznatek, že ty kecy o tvorbě pod vlivem jsou jen kecy. Nic tvůrčího u mě alkohol nerozvíjí, akorát potřebu spát.)

Protože to ještě pořád bylo v době veder, cestovali jsme podobně jako s Liškou, tak, aby se dalo vždycky někde vykoupat. Akorát na jiný směr. A protože pořád strašili nočními bouřkami, zaplatila jsem nám všem třem ubytování v jednom kempíku na Vysočině, v tzv. kajutě. Bylo tam vedro na padnutí a celou noc se dalo místo kapek vody na hlavu počítat vrzání u břehu zakotvených šlapadel.

Ale bylo to štěstí.

Byla jsem s oběma syny a oni byli rádi se mnou.

V noci jsem poslouchala jejich dech, mezi vrzáním šlapadla, ráno se dívala, jak tam leží a spí. Veliká dlouhá mužská těla s chlupatýma nohama a obrovskými chodidly, ale malí křehcí moji… co je všechno teprv čeká, všechno krásný i těžký, jak jim víc pomoct než nechat je být  a doufat, že to všechno zvládnou a že je nic zbytečně nemine…
Pak jsem vyšla na zápraží kajutovníku a dívala se  na vodu a nadechovala se, těch vůní, zvuků, obrazů, a snažila se to všechno uložit do paměti co nejhlouběji.

Když se pak probudili a snídali, já srkala kafe z hrnku půllitráku a nadechovala se jeho vůně i vůně těch dvou vedle sebe, co se krom koupání v rybnících jinak nemyli,  poslouchala jsem je, jak se pošťuchují a navzájem stírají, a ukládala si to do paměti…

Když jsme pak někam jeli a chodili po skanzenech a pamětihodnostech a oni společně stírali mě (protože jsem samozřejmě neustále měla nějaké návrhy, které se nelíbily ani jednomu z nich) a já si připadala jako malá hloupá vedle svých velkých silných synů, ukládala jsem si to do paměti…

A když jsme pak někde zastavili na koupání, třeba na Seči, nebo se vrátili do kempu a cachtali se tam, v rybníku už značně více kvetoucím, dívala jsem se, jak ti dva vydrží hodiny ve vodě blbnout, prát se spolu, honit se a topit se a dělat stojky a skákat si z ramen…
Hodiny jsem se vydržela dívat. Poslouchat je.

Doufám, že to budu v paměti nacházet až do posledního dne.
Protože tohle bylo štěstí.

—–

A pak bylo pár dní v práci a v pátek jsem si vzala volno, abych ten víkend, o němž meteorologové říkali, že to bude poslední letošní víkend tropický, měla prodloužený a mohla vzít na výlet ještě toho posledního, ke kterému jsem přijala takovou povinnost.

Maminku.

Čeká mě pokaždé o něco víc rozechvělá, roztřesená. Těšením se. Radostí.
Pokaždé jí o něco déle trvá, než se nachystá k odjezdu.
Je čím dál pomalejší, slabší. Menší a menší. Čím dál víc kulhající o hůlkách. Ty hůlky jí na hladkém tvrdém povrchu kloužou, třeba na dlažbě, občas maminka zavrávorá a padá. Když nastupuje do auta, musím jí otevřít, už nemá sílu pořádně zabrat za kliku autových dveří. Když z auta vystupuje, musím jí pomáhat, držet dveře, aby ji neuskříply, a pak ji samou, než se seskládá ven se svými hůlčičkami. Když si má sednout někde v lese nebo na mezi na zem nebo na něco nízkého, taky potřebuje pomoct, něčeho se držet, kyčel je mrcha…

Jely jsme na na Vysočinu jen kousek od toho místa, kde jsme kempovali se syny.  V Novém Městě jsme zvládly zmrzlinu a galerii – teda maminka zvládla, já už od půlky mezi sochami trpěla a dostala od maminky vyhubovat za svou nekulturnost, ale maminka byla šťastná.

Spaly jsem na té boudičce, od které má maminka už několik let klíče, zlobila se tentokrát moc a moc, že majitelé neopěstovali všecky ty kytičky, co jim tam zasázela, že neposekali tu trávu okolo, co tam maminka ještě loni sekla srpem, že neořezali ty větve stromů nad střechou, co jim řekla, že mají ořezat…

Ale pak uvařila na vařiči párky s bramborovou kaší z pytlíku a pojedly jsme, a večer seděly v chatce povídaly…

A další den jsme udělaly výlet na rozhlednu a za jedněmi známými ve Žďáře a večer zas povídaly a pohádaly se o další podobu mojí nekulturnosti, když neznám a nečtu takové filozofy, jako je Zdeněk Mahler, a v neděli se cestou domů vykoupaly v rybníce úplně nejvíc kvetoucím, ale maminka řekla, že to nevadí, že za mlada se koupaly v Brněnské přehradě ještě daleko zelenější a že je šťastná, že se vůbec někam do rybníka dostala, že si myslela, že se už nedostane…

Tak jsme si pak ještě daly vyhlášenou zmrzlinu v Předkláštěří a já mamince koupila ten nejdražší kornoutový pohár se šlehačkou, co tam měli.

A koukala jsem na ni, jak zmrzlinu se šlehačkou u stolečku ujídá lžičkou, protože lízaná zmrzlina ji moc zebe do umělých zubů. Jako celý ten víkend jsem si to zase… ukládala do paměti…

A v týdnu jsem jí napsala mejl, jak moc ji mám ráda a jak mě výlety s ní těší.

Protože je to pravda. Konečně po těch letech, kdy jsem jí napřed nedokázala odpustit a pak odpustila, ale jen ztěžka k ní hledala cestu, jsem s radostí zjistila, že je to pravda. A protože jsem sice věděla, že když jí to napíšu, budu muset znovu přijet o to dřív, ale zase, kdybych jí to nenapsala a maminka ve svých letech třeba…  To už bych neměla komu odpustit. Sama sobě.

—–

A pak se mi na další – tuto – sobotu nahlásil jeden známý, že se pro mě konečně (po měsíci a půl, kdy mi to nabídl poprvní) staví a vezme mě na projížďku na motorce.

A já najednou nevěděla, jestli se ještě pořád tak těším jako před měsícem a půl.

Protože on sice není ženatý, ale žije s někým. A protože on mě sice  vnímá jako dráždivě erotickou ženskou, což mi samozřejmě lichotí a já bych mu třeba i ráda udělala radost, ale dobrého by to nepřineslo asi nic. Jemu. Jen komplikace. A pak nejspíš zklamání.
A pro mě by byl jen záplata. Na bolavé ego pošramocené z nevztahů a nenacházení…

Měl se ozvat den dva dny předtím, než přijede, neozval se. Čím dál víc jsem věděla, že nepřijede. Doufala.

Nepřijel.

Nevadilo mi to.

Vzala jsem kolo a jela se na město podívat na start balónů a přehlídku historických svatebních šatů a historických bicyklů. Nafotila zepár políček kinofilmu a zašla si na večeři a dvě dvanáctky Černý Hory. Plzeň měli jen v hospodě, kam se mi zas nechtělo na jídlo.
Pak jsem jela domů (radši kolem rybníka) se vyspat. Spokojeně.

A  teď pomalu uklízím. Kuchyň a vůbec celý můj malý byteček se mi už zas líbí, líbí čím dál víc. Na zdi vedle pořád ještě nedoskládané nové kuchyňské linky mi visí drátěná serepetička, co jsem koupila ve skanzenu na výletě se syny. Dokonce jsem vymyslela, jak tu kuchyň, pokud by bylo nutně potřeba, přestavím, aby se tam vešla menší postel pro maminku.

Těší mě to daleko víc, než projížďka s držením se kolem zad někoho, o kom nevím, jestli na něj mám právo.

Od té trojitě různé dovolené s trojitým nacházením a navracením se vůbec nemám pocit, že bych nutně potřebovala někoho jako záplatu.