Tak si říkám, když si ke každému psaní pouštím nějakou muziku, pokaždé jinou, ale pokaždé pořád dokola, že by ta písnička mohla být v linku místo úvodu článku.
http://www.youtube.com/watch?v=9VI8-6aXsFA&feature=related&noredirect=1

Taky návrat. Dneska jsou slavní. Tehdy, když jsem si je začla ukládat do záložek, se na Youtube sotva vylíhli.

Jedno jejich video je na motorkách.
Jedou.
Na každou muziku se jede jinak. Na tuhle bych asi zrychlovala.

Nedělní návraty jezdím poslední dobou už vždycky potmě.
Mám mizerný přední sklo a reflektory protijedoucích aut se o něj rozbíjejí do chryzantém, do pampelišek, do akvarelů.
Špatně se přemýšlí, když člověk musí každou chvíli chytat očima čáru u pangejtu, aby ho ty kytky za sklem nestáhly na sebe.
Špatně se přemýšlí asi tak do půlky cesty, pak už aut v protisměru ubývá.

Chryzantémy s prodlevami.

Je mi smutno. Klidně smutno. Klidně hebce smutno při těch večerních jízdách domů.
Osamění bez lítosti, smutek bez neštěstí, vyrovnanost bez odevzdanosti.

Obrazy z dějů minulých mezi chryzantémami.

Ještě pořád se mi vrací. Obraz ruky složené v lokti, její teplo, její vůně, délka a tvar, štíhlost svalů, tvrdost lokte pod mojí hlavou, obraz ruky, co mě v noci drží  kolem pasu, jako bych se jí mohla vytratit. Spával v tričku s krátkým rukávem, to mě dožíralo, že nikdy nechtěl zůstat kůži na kůži, že se potom vždycky oblíkal do trička, ale aspoň ten krátký rukáv mělo.

Ještě pořád se mi vrací. Ale on už mi nevoní.
Už mi nikdo nevoní.

Podivný antagonismus, ta bolavá bytostná potřeba dotyků, blízkosti, kůže, vůně, tepla, dechu – a nutkání couvnout, kdykoli se cokoli z toho přiblíží.

Mezi samými muži pracuju. Stačilo by jen některé nehlídat. Neodmítat.
Zavřít oči a nechat je, byli by blízko, tak blízko…

Nechci je.

Mám před očima obraz ruky v tričku s krátkým rukávem, ramene blizoučko mi u hlavy, klíčních kostí tiše oddychujících pod klidnou tváří, co se snad i ve spaní maličko usmívá. Svítí.
Ten někdo, co není. Neexistuje. Co jsem si ho vysnila, protože jsem si ho přála, vdechla si ho do někoho jiného.

Stálo to za to.
Když nebylo s kým reálným, tak aspoň s vdechnutým.

Jen už nikdy nebudu mít jistotu, že další někdo, bude-li ještě kdo, nebude taky jen vdechnutý.

Třeba na tom nezáleží.
Třeba.

Ještě mám čas.

Dva roky, řekla jsem mu tehdy na konci, dva roky mi bude trvat, než se od tebe odhojím. Vždycky mi to trvá nejmíň dva roky.

…Vždycky potřebuju mít mezi jednotlivými muži mezeru. Dva roky a víc.
Odhojení se. Dozrání toho, co bylo s jedním, pozacvakávání všeho, co přinesl, pak prázdnou stránku, a pak teprve novou kapitolu, teprve pak
můžu naladit novou stanici. Jinou frekvenci. Bohatší tím zarostlým a vrostlým
minulým…

Ještě rok mi zbývá.

Na každého z těch reálných mužů poblíž, co jsou tak jasně dychtiví v pohledu, se podívám a představím si ho v posteli, jak se chová, co říká, jaké má pohyby, jestli a jak hlasitý dech či hlas…
A sleduju, co tam uvnitř ve mně…
Žádný příliv. Jen couvnutí.

I když – zvláštní je, že líp ti muži vždycky vypadají, když si je představím jinde než v posteli. V chodbě, za rohem, v kuchyni… V kanceláři…
Postel s peřinami je muže devalvující.

Peřiny nejsou na sex, peřiny jsou na zakrytí ruky v tričku s krátkým rukávem, když je jako led od toho, že mi dlouho dělala polštář pod hlavou.

Vlastně to vůbec není špatné, dívat se v tom klidném osamění sama na sebe, vlastně se můžu dívat na kohokoli v sobě, bez tváře a těla, jen koncentrát pocitů, prožitých i jinak poznaných. Vlastně je docela fajn mít tenhle znehybněný čas, neutralizační čas, sledovat, jak sedimenty sedají a krystaly se rozpouštějí, jak se roztok vyčeřuje a houstne. Čím hustší, tím lepší, neředit už ničím dalším, nikým dalším náhradním, jednorázovým, neředit, nemělnit, dokud jednou místo couvnutí nepřijde příliv. Pak zavřít oči, otevřít ruce a nechat…

Potmě autem mezi chryzantémami je samota tlustá vrstva obvazů, pod kterou se člověk hojí.
Už nekrvácím.
Ale ještě voním septonexem.
Sama sobě voním.