Vánoce.
http://www.youtube.com/watch?v=ORnYNaTZGUU
Mám ráda svoji tchýni, protože má ráda ona mě.
Protože supluje z části i lásku mojí vlastní matky.
Lásku a toleranci.
Byly to hezký vánoce.
Byla jsem moc ráda, že konečně přijela, i když jen na skok, cestou do chalupy mých dvou mužů, kde jsme dřív žili ve čtyřech. Byla jsem ráda, že na sebe vzala dělání vánočky, polívky a bramborovýho salátu, takže na mě zbyly jen řízky.
Byla jsem ráda, že jsme tam všichni pohromadě. I když to byla vlastně valná hromada ztroskotanců.
Jedno rozpadlé manželství a dvě citové trosky z něj, tvářící se, že se s tím docela dobře vyrovnaly po svém, jedna ovdovělá rozvedená smutná ze stáří, jeden raději naplno studující, neschopný najít si holku a nejspíš po svém otci neschopný kontaktovat se s někým jiným skrze city a empatii a utíkající se tedy raději k otcovsky mužským zábavám, jeden už na prahu braní rozumu zakomplexovaný, od dětství trpící pocitem nedostatečnosti a neschopnosti srovnat se s těmi okolo, znající jen preventivní útok jako jedinou možnou obranu křehkosti sama sebe. Všichni osamělí sami v sobě a ve své potřebě nebýt sám.
Byl to hezký večer.
Tak hezký, že se mi ještě druhý den odpoledne ani moc nechtělo domů.
Ne že do samoty, ale ukončit tu samotu společnou.
Ve společné samotě má člověk pořád pocit, že někam patří.
Od staršího syna jsem dostala knížku. Po mnoha letech knížku.
Je skvělej. Můj starší syn.
Nevím, jak to ví, ale vybral skvěle.
Povídám: „A je to aspoň trochu o sexu?“
„No, uvidíš. Já to vybíral docela pracně, ale doufal jsem, že se ti to bude líbit.“
Paulo Coelho, Jedenáct minut.
„Za noc? Trochu to přeháníš, Marie. Ve skutečnosti to dělá pouhých pětačtyřicet minut, a když odečteme svlékání, falešné něžnosti, takové ty řeči, co vždycky říkají, oblékání, zbude nám všeho všudy jedenáct minut vlastní soulože.“
Ne, Liško, já s Coelhem problém nemám a tahle knížka je pro mě jedna z nej, co mě kdy potkaly. Hned po Hledačích pramenů.
Můj starší syn po svém otci neumí sdělovat a sdílet city. Ale umí cítit.
Neumím si představit, horko těžko si představuju, jak vidí, cítí svou matku, co k ní cítí, když jí dokáže vybrat takovouhle knížku s vírou, že to bude to, co matka potřebuje.
„Mám-li být někomu nebo něčemu věrná, musím být především věrná sama sobě.“
„Mohu si vybrat a cítit se buď jako oběť osudu, nebo jako dobrodruh, který hledá poklad. Záleží jen na tom, jak budu život brát.“
„Všechny sní, že jednou přijde někdo, kdo v nich objeví opravdovou ženu, společnici, blízkou duši, kamarádku. Ale od prvního okamžiku každého setkání vědí, že se to nestane.“
„Láskou nelze ublížit. Každý z nás je odpovědný za to, co cítí, nikoho jiného nemůžeme vinit.
Cítila jsem se zraněná, když mě opustili muži, do nichž jsem se
zamilovala. Dnes věřím, že nikdo nikoho neztrácí, protože ho nemohl
vlastnit.Taková je skutečná zkušenost se svobodou: mít to nejdůležitější na světě, aniž by mi to patřilo.“
„Učím tě to, protože jsem přišla na něco, co jsem nevěděla dřív. Dárek. Dát někomu věc, která je jen tvoje. Dát spíš než žádat o něco důležitého.(…) Odnáším si domů kousek tvé minulosti a ty máš zlomek mé přítomnosti. To je dobře.“
Tchýně přišla ze zahrady. Prý postála u pomníčku našeho psa. Našeho. Umřel, když mu bez dne bylo čtrnáct let.
„To datum je tam stejně blbě. Umřel v sobotu a jednadvacátýho sobota nebyla.“
Mávnutí rukou nad datem od exmanžela je jak rána klackem do hlavy.
Proč to neřekl už tehdy?
„No když dostanu darem pomník, tak přece nebudu prudit.“
Spletla jsem datum smrti našeho psa. Našeho prvního dítěte.
Jsem blbá. Pláču. Protože jsem zkazila i takovouhle věc. Protože jsem si vzpomněla, jak mi chodil v patách, jak mu drápky cvakaly o podlahu, jak se tvářil šťastně, když nebyl sám…
Neplakala jsem tehdy, když ochrnul, ani den poté, když jsme ho uspávali. Nemohla jsem. Nešlo to. Věděla jsem jen, že už mu moc přeju rychlý konec, že už to musí být.
Pláču pro něj až teď. Po mnoha letech.
Pláču, protože tehdy to neodbolelo.
Náš pes umřel skoro současně s naším manželstvím. Oba jsme ho potřebovali oplakat, s někým vedle sebe.
Nebylo s kým.
Kopalo se na zahradě špatně. Zem byla ten rok zjara hrozně dlouho zmrzlá.
Ten den od data jeho čtrnáctých narozenin jsem odečetla, protože jsme si oba s manželem mysleli, že pes se jich nedožil. Ale když jsme teď na Boží hod vánoční procházeli všechny manželovy zápisky o služebních cestách, došli jsme k tomu, že se asi dožil. Že jsem ten jeden den u nápisu na pomníku měla přičíst, ne odečíst.
Celý život si přeju umět dávat dárky.
Bez ohledu na přesnost dat.
Na rozloučenou jsme si dali polibek na tvář.
Byly to zvláštně hezké vánoce.
Komentáře: