Jdu z práce, zas předposlední, loučím se. „Vpředu jsem zamkla.“
„Dobrá.“ Usměje se. Skloní se. „Tak – ahoj. Hezkej víkend.“ Dá mi pusu. Dám mu pusu. Usměju se. „Dík. Tobě taky.“
Už to nevadí.
Že je nevztah.
Už není nevztah. Je jen kamarád z práce. Takovej trochu netradiční, s řídce občasným sexem po ujasnění si situace a charakterů.
Ale nic víc.
Je to zvláštní, cítit to – a necítit.
Tloustnu a stárnu.
A čím tlustší jsem, tím je mi líp.
Asi jsem potřebovala ztloustnout, pod šedesát jsem se vždycky ze všeho moc hroutila.
Teď už jen občas, třeba když se cestou z práce už hodně unavená stavím nakoupit něco jen tak v Tescu. A zahlídnu u pultu se zeleninou dluhána, jak se sklání k útlé blondýnce, která k němu vzhlíží nahoru, něco mu říká, a on ji pohladí, tak bez ostychu samozřejmě něžně ji pohladí a ona zakloní hlavu ještě víc k němu tím úsměvem jen na něj jen pro něj a on ji obejme kolem ramen… Tak samozřejmě… Bez ostychu…
Ne chvástání a natřásání peří. Tohle je sebevědomí muže.
U pultu při placení zapředu řeč se známou již mi prodavačkou, jak má člověk z té práce takhle přes čas unavený oči. Že slzí, kudy chodí.
Ale čerstvej jarní vzduch v podvečeru dělá i přepracovaným očím dobře.
Je krásně. Venku i uvnitř.
Čím tlustší, tím šťastnější.
Konečně poprvní v životě žiju naplno se sebou a v sebě. Užívám si sama sebe. Svojí kuchyně, výletů s foťákem, trápení s maminkou, svého zaměstnání, pažitky u kolníku…
Když jsem kdysi u Ratky četla, jak jí opadává chtíč a jak jí to nevadí, zděsilo mě to.
A teď mi opadává taky a je to, jako by ze mě opadával krunýř. Zavaží, co si člověk jako závaží neuvědomuje, dokud je nosí – asi jako tíhu dlouhých vlasů, dokud se neostříhá na krátko – ale co člověku při každém výkyvu horské dráhy ukrutně přidává na odstředivé síle.
Život nemá tolik etap, jak se to učí v pedagogice. Všechna ta preněco a postněco.
Má jen tři.
Růst, reprodukce a rovnováha.
Konečně ta rovnováha, po které jsem od puberty toužila a kterou vždycky vytlačily nějaké jiné nutnosti či potřeby… Někam jít, o něco se snažit, za někoho zodpovídat…
Čtyři. Úplně nakonec ještě regrese.
Ale nějak se k té smrti musíme ztišit, svinout.
Usnula jsem v pátek vpodvečer s tíží únavy v nohách i ramenou. S lehce opojnou vidinou té klidné, nebolavé pusy na rozloučenou.
Třeba se mě příště u kafe zeptá, jestli mi to nechybí. Možná nepřímo.
„Já vím, že jsem zas divnej a že už dlouho zas nic nebylo, ale víš, jak to se mnou je…“
„Nevadí mi to. Nepotřebuju s tebou spát.“ Jen udiveně zvedne obočí. „Už ne.“
Kafe je dobrý, človek do něj čumí, když se potřebuje nadechnout k něčemu, co chce říct, ale ví, že to bude blbý. Nebo půjde mimo. Ale přesto to chce říct.
„Víš, když jsem tě milovala, bylo i milování s tebou úplně jiný. Bylo jedno, co děláš, jak to děláš, stačilo, že jsi, že existuješ, ta obrovská důvěra, štěstí z přítomnosti v každým okamžiku, doteku, nádechu, ve všem… Jako nikdy předtím… Jenže když to skončilo, je ten sex sám o sobě… prázdnej… Jak od větví osekanej strom.“
Jak od větví osekanej strom. Jen pahýly cítím.
Pahýly člověku nechybí.
Ale možná může jít dál, daleko víc se sebou a v sobě, teprve až pozná, kolik měl do té doby jen pahýlů.
Cena za poznání.
Některých plateb člověk nelituje.
Rovnováha je znalost cen.
Komentáře: