Chytám mizející čas… časy…

Začlo to Liškou. Odešla. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Nemůžu. Její máma chvíli za ní a doteď přemýšlím, nakolik jsem k tomu přispěla svým dopisním přáním k Vánocům, které jsem jí poslala v domnění, že jí vyjadřuju podporu.

Pp. dal sešrotovat svoje staré auto, jedničkovou 1,6 benzínovou oktávku, se kterou jsem ho poznala, těch víc než 300 tisíc najetých kilometrů byl pro ni strop. Když jsem kdysi oplakávala maličkého zeleného tříválcového swifta, svoje úplně první jen svoje vlastní autíčko, možná mě zo nezadusilo tolik, jako teď konec té nádherně modré oktávky, místo které si Pp. ve vykřičeném bazaru koupil křiklavě červenou fábii. Tu nemám ráda. Od začátku.

Loni koncem léta šla k zemi R. Ta stará papundeklová budova u rybníka, kde jsem začla druhý život po životě, tady, v T. Majitelé konečně nastřádali finance i úřední razítka pro vybudování nové. Lepší, hezčí, modernější, hygienickým předpisům vyhovujícnější.
Od té doby jsem tam ještě nebyla. Ani v zimě v sauně, chodím jinam.

Zateplili jsme bytovku. Akce jako hrom, kromě oken a zapolystyrénování stropů sklepů hlavně krásná nová, svítivě silikonově oranžovosluníčková fasáda.
Kdykoli kolem té fádní fasády couvám zaparkovat auto, zasteskne se mi po té staré. Flekaté, oloupané, rozstřílené klováním ptáků a nejspíš i hrami dětí kdysi. Zasteskne se mi po kočičích schůdkách pro třínohou kočku, která už taky není.

V neděli měl starší syn narozeniny. V pondělí jsem jela k nim, k mladým, mu popřát. Měla jsem pro něj nakoupená zajímavá drahá piva z malého pivovaru, co taky, ten náklaďák sklápěčku, který dostal jako předškolkový prcek, už by neocenil…

Třiatřicet. Tolik mu v neděli bylo. Tolik mi ani nebylo, když dostal ten sklápěcí náklaďák.

Snažím se. Snažím se pořád koukat dopředu a nacházet nové věci, kterým se dá věnovat, propadnout, učit se je. Plánovat, na něco se těšit. Snažím se poctivě, občas až hekticky. A když to nejde, jdu aspoň luštit nějaký keše a pak spát, abych to přebila, zahlušila. Nepustila do hlavy.
Ale je to pořád tak nějak na půl plynu. Na motor benzínové oktávky po třech stech tisících najetých kilometrů.
Ten pocit, že vepředu je oproti tomu vzadu prázdno a vzadu mi to bohato, košato, plno a barevno postupně kousek po kousku umírá s každou věcí tam venku, která s tím minulem byla prorostlá a která zmizí – ten pocit uplně přespat nejde.

Synkovi je třiatřicet a dává mi za ty piva kristovsky plnovousovou pusu.
Necítím štěstí, spíš vděčnost. Že má za životní partnerku hodnou a pracovitou holku. Že má jakž takž slušnou práci a žádný dluhy, na rozdíl od věčně do problémů padajícího mladšího. A že snad ještě nějaký čas nebude ta válka…

Další den taky třiatřicetileté skorokamarádce masérce po masáži, když už si jen tak povídáme o ní a jejích dětech po rozvodu, říkám: „Víš, kdybych měla možnost jednu jedinou věc v životě zažít ještě jednou, tak krom toho, co bych chtěla vrátit, abych napravila, čím jsem kdy komu z lidí nebo zvířat ublížila, bych jen pro sebe a kvůli sobě nechtěla žádnej sebeskvělejší sex, žádnou úžasnou dobrodružnou exotickou dovolenou, žádnou promoci, maturitu… Ze všeho nejvíc bych si strašně přála ještě jednou jet na výlet se svýma dětma.“

Jako kdysi. V zeleném autíčku suzuki swift.

A ta beznaděj minulosti je to, proč brečím. Beznaděj, že na ty nejdůležitější věci v životě bylo tak málo času…