Protože vůči cizímu necítí tu zodpovědnost (za nějaký vztah?). Protože jim nebude líto, když jim ten cizí člověk neporozumí, když se naštve. V podstatě je jim jedno, co si o nich ten cizí člověk myslí (či bude myslet). Třeba proto, že už s ním víckrát komunikovat nemusejí. Třeba proto, že vědí, že si o nás lidi vůbec něco myslí v podstatě jen velmi krátce, zas tak důležití pro ně nejsme.
Když nám někdo cizí vpálí do očí něco, co zabolí, dřív či později mávnem rukou a v duchu to shodíme „Vždyť je to vůl (kráva)…“ A tutéž reakci na případné nedorozumění předpokládáme i od druhých. Takže vlastně „o nic nejde“. Navíc hraje roli i podvědomé očekávání, že nám ten druhý neporozumí, tedy i jakási bezděčná tolerance.
Ale komunikujeme-li s kýmsi velmi blízkým, podvědomé očekávání naopak říká „On je ten, kdo mi rozumí (má rozumět) nejlíp na celým světě“. O to větší a bolestivější je zklamání, když zjistíme opak. A je jedno, jestli jsme v oné kauze oběť či vrah. Jsme-li si blízcí a záleží-li nám na sobě, záleží nám i na tom, abychom si zbytečně neubližovali. Někdy nám na tom záleží zbytečně moc. Tak moc, až při hledání co nejmíň ubližujících slov zaháníme sami sebe do kouta nekomunikovatelnosti.
Možná jsme příliš poznamenáni zkušeností, že nad ranou od nejbližšího člověka se rukou mává těžko. Možná příliš málo věříme tomu druhému, když máme strach, abychom ho neztratili jedním slovem.
Možná příliš málo věříme sobě.
S komunikací začíná být problém, když o něco začne jít.
komentáře 2
Archív za tento měsíc
Komentáře
02.10.05 21:19:19 rulisa
Bingo. :-)
02.10.05 21:11:40 ghost
A já si myslím, že polovina toho, co mělo být už dávno vysloveno, zůstává nevyslovena ze strachu, abychom tomu druhému neublížili. Druhou polovinu nevyslovíme ze strachu, aby ten druhý neublížil nám.