(Ze starých stránek.)Taková fráze. Dětská duše je nepopsaný list. Prý.

Tedy pomineme-li, co v tento list vepsáno (či spíš vryto) už od fáze embryonálního vývoje. Ale tudy se mi rýpat nechce, na tuhle fázi vývoje si už nepamatuju.

Pamatuju si až to, jak jsem si ten list začínala popisovat svými (aspoň tehdy jsem si myslela, že svými) zápisky. Pamatuju si ten úžasnej pocit na začátku puberty, tolik prázdna, tolik možností, tolik prostoru…
Od první třídy jsem ráda chodila do papírnictví, fascinovaly mě zejména Poznámkové knihy vázané, linkované či čtverečkované, MC moc. Časem jsem přešla na Word.

Na začátku je spousta místa. Píše se a píše. Hraje se s barvičkama. V původním nastavení je na bílým pozadí kontrastní snad všechno, jen šedivá zaniká, když ale pozadí našeho bytí zčerná, i slabounce narůžovělý titulek náramně bije do očí. A naopak.

Občas to chce změnit pozadí, aby si člověk porovnal barvocit.

Tu a tam se něco smázne nebo přepíše (ale defragmentace se provést nedá, na disku to je už nafurt), tu a tam se něco zarovná do bloku, odsadí, orámuje..
Vypadá to čím dál líp.

Až se člověk jednou koukne a naráz má pocit, že všechno zásadní už napsal, všechny tučný nadpisy nadepsal, všechen text je pěkně v osnově, má to styl a řád a přehlednost…

Jenže se nějak na ten list nechce vejít nic dalšího.
Vlastně už zbývá místo jen pro pár drobností, pro doplnění čehosi, co se tím úporným formátováním proměnilo z nepopsanýho listu na… na formulář.

Blbej pohled. Na pár prázdných okýnek ve formuláři. Na hotovo. Na h…

Kruci, kdo mi tam ty nesmyslný kolonky nacpal? Já sama?

Delete.
Asi nejsem úřednickej typ.