Patnáct let, co vznikl tenhle blog. A měl i skončit.

Ale ještě to nejde. Ještě jeden článek tomuhle blogu i sobě dlužím.

Naprosto alergicky nesnáším fousaté sousloví „jako červená nit se vine“.  Jenže ona se občas vine. I tímhle blogem. Moje nit červená od dětství, červená jako krvavý vykřičník, co jsem měla v srdci celá léta – vůči matce. Mamince, jak jsme jí s bráchou říkali, vlastně tak trochu ironicky. Protože mírnou, vlídnou, laskavou a láskyplnou maminkou nebyla. Pamatuju si kratičký mžik, jak těsně předtím, než jsem si v cca dvou letech do krve rozbila obočí, stojím u stolu. Stůl mezi mnou a maminkou – která rozčileně rozkazovala. A na druhé straně já, která se jí vzpouzela. Pamatuju si ten tehdejší záblesk pocitu, že ji nenávidím. Ne proto, že rozkazuje, ale jak.

Rychle odnaučila člověka jít si k ní pro pohlazení. Svěřovat se jí nebo vylívat srdce už nebylo rozumné riskovat vůbec. Byla jen ona. Všichni ostatní až daleko za ní, zahrnutí napřed jejím nadšením, pak nároky a výtkami a pak nemilosrdně zadupaní do země. Za nesplnění jejích představ.

Jenže ty nedokázal splnit nikdo. Nikdo za celý její život.

V týdnu volali z Brna z domova pro seniory. Když jsem za ní byla v neděli, spala. Zchřadlá, zšedlá, drobounká kostřička, sípavě dýchající pootevřenými ústy bez jediného zubu, i mezi zavřenými víčky škvírky. Pod opiáty proti bolesti už ani oči úplně zavřít nejdou.

Skoro hodinu jsem s ní byla, hladila ji po rukou, po čele, po tvářích, její podobě už naprosto nepodobných. A říkala jí v duchu, co jsem jí kdy měla i chtěla říct nahlas, ale nešlo to, protože mě nepustila ke slovu. Nepustila přes hráz sama sebe. Pak jsem řekla i nahlas, Mami…

Umřela v pondělí večer.

Zapálila jsem svíčku a seděla sama a neměla ani moc sílu se pohnout.

Jako červená nit se mi blogem i životem táhla hořkost vůči mamince. Vůči všemu, co mi od ní chybělo. Co přebývalo a drásalo. Co bolelo. A co se postupně měnilo v pochopení, že celý život nejvíc drásala ona sama sebe, svojí neskutečnou vitalitou a energií, které vládly jí, místo aby vládla ona jim.

A najednou žádná hořkost nebyla.

Vzpomínky se vracely jen ty dobré, na všechny naše společné výlety poslední roky, s berlemi a pak s kolečkovým křeslem, na společné trhání bylinek, focení krajinek i jedna druhé, kradení chráněných kytek v lese, smlouvání s policajty při stání autem na zakázaných místech…

Celé dětství byl můj vzor a moje opora tatínek. On mě formoval, směroval, zachraňoval od životních selhání. Ale co jsem ve svojí podstatě, mám z většiny od maminky.

Její nos. Její rty. Její temperament. Její tvrdohlavost, když něco chtěla. Její nadání na psaní. I její sebestřednost. Neklid v duši a zbrklost v reakcích vůči jiným lidem. Její chození po lesích a loukách jako lék na všechno zlé, její touhu po volnosti na vzduchu a slunku, její radost ze zahrádky a potřebu lásky…

Kterou ona neuměla dávat ani přijímat. Já snad ano. Doufám.

Nebude pohřeb, jen potom někdy uložení urny nebo rozprášení tam, co se to nesmí, ale kde si to přála, to by se mamince líbilo nejvíc. Ještě jedno porušení pravidel na konec. Ale pohřeb ne. Byli by tam nanejvýš čtyři lidi, spíš jen dva, a všechno cizí, na cizím místě, s cizími rituály. Uložím si maminku sama.

Je ve mně. Vím to.

Budu ji tam opatrovat.