Už pár týdnů o tom přemýšlím. A nemůžu se rozhodnout.

Aninka odešla a jako by to bylo uzavření jedné části.
Jedné části několika jiných částí, jednoho prostoru. Jednoho času.
Skončil blog Ratky. Skončilo naše intenzivní žití v tomhle koutě netu, už delší dobu přežívající jen silou vůle, nikdo už se nenoří do nekonečných debat o nesmrtelnosti chrousta, nikomu nechybí, všichni jsme zajeli na vlastní koleje a ukotvili na nich.

Ta RSS zmizelých jsem ze čtečky zatím ještě smazat nedokázala.

Tak jako jsem ještě nedokázala zavřít tenhle blog.

A přitom mám pocit, že i on skončil.
Došel k cíli.

Zas a znovu se vracím zpátky posledním rokem. Proti proudu řeky, která začala tak nenápadně potůčkem v louce, tak nenápadně přibírajícím jeden přítok za druhým… Pak už nápadně…

Bez dvou dnů to bude za měsíc rok, kdy jsem se poprvní v životě podepsala do logbooku vedle něho. Náhodné setkání na poslední chvíli před setměním. Ten potůček měl asi tak tisíc možností, jak téct jinudy. Tekl takhle.
Fotku toho prvního společného logu mám v mobilu pořád. Občas se na něj dívám a vracím se řekou proti proudu.

Za dva měsíce to bude rok, co jsem psala kratičký článek Právě teď…
První už cíleně domluvené přisednutí do auta. Na jeho nabídku. První cinknutí lezeckých železí. První blesk – Co se to proboha děje…?

Řeka.

Nestíhám psát. Nestíhám ani číst, ani uklízet, ani udržovat zahrádku. Nestíhám vlastně nic. A přesto jsem toho stihla strašně moc.
Přejít na druhou stranu řeky.

Už to nejsem já.
A nebo konečně jsem.

Už nechápu, proč jsem na sebe nechala sahat někoho, komu jsem jen chtěla udělat radost, ale necítila k němu nic. Proč jsem dávala šanci evidentně bezšancovým pánům Divným, Nevztahům a Škorpionům. Jak mi to mohlo přijít nepoškozující. Nepoškozující mě. Osamělost neomlouvá. Ani zatvrzelost po zlomenině srdce. Poprvní v životě se tím cítím špinavá.
Poprvní v životě se bojím, že někdo konkrétní najde (nebo mu někdo jiný ukáže) tenhle blog. A přečte si všechno, co tu je. (Nepřečte, nedal by to. Tak jako nedal vyfotit mě a jeho o dost staršího kamaráda, jak mi dává byť jen kamarádskou srandapusu – „To fotit nebudu.“ Otočka na patě čelem vzad, už deset let mě nic tak nedojalo, chlap nemusí říkat Mám tě rád… Stačí, když si ze dne na den pamatuje, že jsem doma zapomněla mikinu, a sám od sebe mi ráno před výletem nějakou ve své skříni najde… )
Poprvní v životě se za to, co jsem kdysi dřív napsala, stydím.
Nenapsané jde zapomenout, odsunout do archivu minulosti. Napsané ne.

Před dvěma dny, přesně na jedenáctiměsíční výročí prvního společného logu, měl narozeniny. Dobře se to pamatuje, číslo dne v obou měsících stejné. Když jsem přemýšlela, co mu k narozeninám dát, tak to, co se vnucovalo do hlavy nejvíc, bylo – zavřít tenhle blog. Uzavřít, skončit. Jednu část několika částí, jeden prostor, jeden čas. Odstřihnout špinavé od čistého a z čistého už nic neutrácet, nerozhazovat po ulici, nezdevalvovat… nezhanobit…
Ne že bych čekala procházku růžovým sadem. Na to jsme oba dost staří a dost sví. Ale třeba možná právě proto všechny tíže nejistot a strachů rozpustila důvěra. Klid. Z nemalichernosti na obou stranách.
Zvláštní pocit, že není potřeba nic říkat, vysvětlovat. Zvláštní pocit, bez potřeby se ptát. (Krom podružností, jako kde že má na tu jenskou mísu poklici – aha, nemá.)
Jen se dívám. Ráda.

Ještě nemám odmazána ani ta RSS ze čtečky. Ještě nemám sílu, ještě pořád trochu visím na minulosti jako na zadních dvířkách, kam by se dalo případně vrátit.
Ale kdybych tu sílu našla a najednou byste se neměli kam tady vrátit vy, tak se nezlobte.

Někdy prostě něco jako zázrak je.

—

(A pusťte si k tomu, co chcete, třeba Simona a Garfunkela, linkovat to nebudu, kýč svatební pohřební, nebo Sons Of The East, co je mám vlevo v panelu, nebo Cohenovo Hallelujah v jakémkoli coveru, a nebo to, co jsem zas dneska náhodou objevila a co jsem si pouštěla teď ke psaní, přes sluchátka super, tak trochu dvojče od Hoziera, https://www.youtube.com/watch?v=382BTxLNrow .)