(Ze starých stránek.)
Rhapsody se před pár dny v noci zdálo o Šrekovi z Big Brothera, mně na dnešek o Jindrovi z Vyvolených.

Byl to on. S okousaně dredovitou záplavou kolem růžovoučkýho obličeje, raráškovský jiskřičky v té nejčistší esenci bezprostřednosti, klukovsky vykulený Vyvolený. Jen úsměv měl o něco smutnější než obvykle.

Byl v kleci.
Prý někoho zabil. Nožem. Holku. Jen tak.

Nevím, kde to bylo, snad na nějakým venkovským zámečku, vím jen, že mě tam – mezi ty ostatní postavy, pochmurně a přísně postávající kolem klece – dovedla jedna má příbuzná, právnička. Zkušená, rázná profesionálka. Prý potřebují jako předsedu soudu někoho "z lidu". Prý je to jen formalita, jasný případ mimořádné společenské nebezpečnosti, netřeba to komplikovat, netřeba, abych studovala spisy a lámala si s tím hlavu, moje úloha je takříkajíc prezidentská, stačí jen formálně potvrdit jimi – profesionály – jednohlasně zvolený trest smrti. Dobrá, řekla jsem, zaražená z toho, jak ten milej kluk dopad a co se z něj vylouplo.

Soudci se rozešli.

Zůstala jsem sama před klecí. Sama s těma posmutněle usměvavýma klukovskýma očima, maličko rozpačitýma, ztraceně osamělýma vůči tomu, co se to děje. Naprosto odevzdanýma. Nemluvili jsme, jen se na sebe dívali, a najednou jako by se do mě propálila rozžhavená láva. Věděla jsem jeho.

Ne, řekla jsem, a pak křičela, až ta moje příbuzná zase přišla. Ne, řekla jsem jí. Nepodepíšu to. Chci, aby měl soud se vším všudy a možnost dál žít, vím, jak to bylo a že jste se ho na nic neptali, ani jestli toho lituje. Nechtěl ji zabít…

Sešli se znovu všichni, znechucení z mého zneužití prezidentsky formálních pravomocí, otrávení tím, že moje horlivost jim komplikuje práci. Mluvili ke mně, do mě, profesionálně hluchými hlasy, větami s přesně nadávkovanou mírou nátlaku. Podle posudků psychiatra je ten člověk reálnou hrozbou, sotva vyjde na svobodu. Naprosto mu chybí schopnost se ovládat a kontrolovat svoje jednání, řekl jeden. Zvažte to ještě, řekl druhý, perspektiva převýchovy je u něj nulová. – Jediná možnost, jak od okamžitého trestu smrti ustoupit, je, že se za něj zaručíte a převezmete plnou zodpovědnost za to, že už to nezopakuje. Věříte mu natolik? řekl třetí.

Otočila jsem se k očím v kleci. Byly pořád stejný.

Já ne. Zakolísala jsem.
Věřím mu natolik?
Před chvílí bych za něj ruku do ohně dala – dokud jsem nemusela. Teď se na něj dívám a dovedu si docela dobře představit, že to udělá znova. Že s tou klukovskou tvářičkou naráz svěřepě rozdurděnou vezme nůž a bodne… Bez přemýšlení… Ta jeho bezprostřednost, silnější než on… Nebude brát ohled na mě, na moji důvěru, kterou jsem za něj dala, zapomene a stáhne mě do klece s sebou…

Ale – vím jistě, že to udělá?

Ochrnující děsem nevyhnutelnosti jsem se podívala zpátky na suché tváře profesionálů. "Ano, věřím mu." Řekla jsem.

Probudila jsem se zkroucená, propálená rozžhavenou lávou. Nikdy, nikdy nechci být soudcem…

————————————————————————-
Komentáře:12.11.05 11:58:09 ghost
Absolutní přesvědčení a absolutní jistota v tom, že hudba je to, čemu bych měl věnovat svůj život, vedla mého otce k tomu, aby mne k ní vedl. Byl to násilný způsob a s důsledky jsem se vyrovnával velice dlouho. Dnes vím, že hudba ve mně byla (cit, nadání, sluch, nadšení, chuť), tenkrát stačil jen správný impuls a věnoval bych se tomu, co mám rád a co mne naplňuje. Teprve před deseti lety jsem se k hudbě opravdu vrátil. Od tě doby je pro mne otec úžasný zdroj informací, z něhož jsem mohl těžit už dávno, nebýt otcovy potřeby "realizace rodičovských ambicí".
12.11.05 11:50:10 rulisa
A nebo beru oboje, byť to druhý s výhradami. A teď du vařit konečně oběd. :-)
12.11.05 11:30:58 rulisa
Nesprávní lidi – beru. Rodiče – neberu. Takový přístup plyne právě z té absolutní jistoty. :-)
12.11.05 11:02:56 ghost
Člověk absolutně přesvědčený a s absolutní jistotou může svůj velmi dobrý úmysl realizovat úplně blbě ("jak (!!!) s ní naloží") třeba tím, že si vezmě na pomoc nesprávné lidi. Nikomu nepomůže, případně všechny poškodí. Tedy absolutní přesvědčení plus jistota – to je jen to "v hlavě", jak s tím naloží je ta realizace, která to může obrátit opačným směrem. Například absolutní přesvědčení a jistota rodiče o tom, co má dítě studovat, nemusí být špatné, ale způsob, jakým to dítěti předloží může způsobit, že mu to zhnusí, čímž to všechno shodí.
12.11.05 01:00:51 rulisa
Navíc příspěvkem z 16:41:02 potvrzuješ právě relativitu, nikoli absolutnost onoho přesvědčení. :-)
12.11.05 00:53:16 rulisa
Ale to "jak(!!!)" je taky závislý na tom přesvědčení, ne? Nebo jsi o něčem absolutně přesvědčený, že to máš udělat takhle, ale uděláš to jinak? :-) Možná to fakt nechápu…
12.11.05 00:44:51 ghost
Napsal jsem "a jak (!!!) s ní naloží" – dobrota a rozumnost nejsou žádné záruky.
11.11.05 18:26:27 rulisa
A teď jsi absolutně přesvědčený, žes to rozšifroval? :-) Že když si absolutně jistý svým absolutním přesvědčením bude "dobrý" a "rozumný" člověk s těmi nejlepšími úmysly, tak to nemůže napáchat zlo? :-)
11.11.05 16:41:02 ghost
Na základě absolutního přesvědčení, které dává absolutní jistotu, můžeš stejně dobře udělat něco správného jako něco špatného. Je to jen myšlenka, něco, co se odehrává v hlavě. Důležité je, komu (!!!) se v hlavě vylíhne, a jak (!!!) s ní naloží.
11.11.05 13:46:12 rulisa
Ano, jistotu lze mít pouze na základě svého přesvědčení, ale tahle jistota (i to přesvdčení) budou vždycky jen relativní. Přesvědčení, že moje absolutní přesvědčení mi dává absolutní jistotu, stojí a stálo za spoustou zla. Koukni do dějin. Na ty, co byli s absolutní jistotou absolutně přesvědčení, a jak to ve jménu toho přesvědčení dopadalo.
11.11.05 13:39:46 ghost
Nedovedu si představit, že bych měl jistotu, která by byla založená na něčem jiném, než na vlastním přesvědčení.
11.11.05 12:51:08 rulisa
Absolutní jistota na základě vlastního přesvědčení… ? :-O Hodně nebezpečnej názor…
11.11.05 12:19:55 ghost
re Bos.: "Pokud se tomu nelze vyhnout, potom je třeba mít také jistotu absolutní" – tahle jistota nemusí být založená na absolutní pravdě, na vlastním přesvědčení rozhodně však ano. A to může být i absolutní.
11.11.05 10:15:57 bos.
ad ghost: rozhodnutí o vykonání trestu smrti nemůže být nikdy založeno na absolutní pravdě, protože ta je nepoznatelná. trest zbavení fyzického těla je trestem smrti jen v západoevropské civilizaci.
11.11.05 00:51:21 ghost
Naší rodinu válka nesmírně poznamenala. Každý ze sourozenců mého dědy zemřel v jiném koncentračním táboře, jen on sám se zachránil útěkem přes Maďarsko spolu se svým bratrancem, a jeho matka jakýmsi nepochopitelným zázrakem přežila v Terezíně. Nikdy se o tom u nás doma nemluvilo, navzdory tomu jsem tím postižen i já sám. Možná někdy, pokud se mi podaří udržet si dostatečný odstup od toho, co popisuje, pokusím se jí přečíst.
11.11.05 00:31:44 rulisa
Ghost: Ta knížka byla napsána (a pak podle ní natočen film) podle SKUTEČNÉ události. Možná by sis ji měl přečíst.
11.11.05 00:22:06 ghost
Mám knihu Sophiina volba, film jsem neviděl. Kdosi mi ji doporučil, já si ji koupil, namátkou jsem ji v tramvaji otevřel, a to bylo naposledy. Myslím, že přežít za cenu smrti bratra či sestry člověku přinese nepředstavitelné utrpení, jehož se nemůže zbavit tím, že by si sáhl na život, neboť tím by oběť toho druhého učinil marnou. Podobným utrpením by bylo rozhodnout o životě či smrti jednoho ze dvou vlastních dětí. Jako jedinou cestu, která by nezpůsobila utrpení nikomu, je smrt všech tří. Předpokládám však, že autor knihy v příběhu nevytvořil podmínky, aby tahle cesta byla realizovatelná.
11.11.05 00:03:54 ghost
O ušlechtilosti rozhodovat neumím. . . . . Každý člověk v něco věří a každá víra má svá dogmata, o něž se opírá. Trest smrti nemá nic společného s trestem jako takovým, je to jen eliminace jedince. Zabránit někomu v tom, aby zabíjel, nebo jej usmrtit – to není to samé, a já dávám vždy přednost tomu prvnímu. Vykonání trestu smrti je absolutní a nevratný úkon. Pokud se tomu nelze vyhnout, potom je třeba mít také jistotu absolutní. Lidské dějiny jsou plné zabíjení z pouhého přesvědčení, a vždycky to znamenalo krok zpět. . . . . Rozhodnout o ukončení něčího života a přitom se zmýlit neznamená zavraždit, nýbrž způsobit smrt vlastní nedbalostí. Stejně člověk způsobí smrt vlastní nedbalostí jinému, když vraha pustí na svobodu. Ale bez ohledu na to, jak to nazveme, jsem schopen se vyrovnat s tím druhým, nikoli však s tím prvním.
10.11.05 18:19:30 bos.
viděla. děti nemám, ale tohle lze aplikovat na spoustu situací. ano, tahle volba je strašná.
10.11.05 15:56:46 rulisa
Máš víru. Ale někdy ta třetí cesta skutečně není. A nebo když, tak je úplně nejhorší. Vidělas film Sophiina volba? Co mám děti, vyhýbám se tomu filmu, k děsu mi stačí vzpomenout si, že jsem ho kdysi viděla.
10.11.05 13:16:00 bos.
chtěla bych být tak otevřená, abych spatřila třetí cestu, která není útěkem. cítím v kostech, že existuje, ale mé obzory jsou (doufejme, že zatím) příliš úzké…
10.11.05 11:58:24 rulisa
Bos.: Jo. To je ono. Odtud ten děs – z vědomí, že nedokážu stát za svým rozhodnutím a že když bude špatný, neunesu to. Většina našich ušlechtilých pohnutek (a rozhodnutí) je jen snaha neubližovat si pochybnostmi, výčitkami, pocity viny. Někdy i v životě ani jedno ze dvou možných řešení nenabízí možnost být ušlechtilý a ta třetí cesta není. Leda útěk jakoukoli formou – což z nás stigma selhání nesejme, jen potvrdí, a navíc se opět stáváme spoluviníky, pokud se náš nástupce-náhradník rozhodne špatně.
10.11.05 11:45:18 rulisa
Ghost: A co je v tomhle případě ušlechtilost? Postavit se za to, co mám blíž? – Tedy že nepošlu na smrt toho, kdo zrovna stojí přede mnou, ale možná někoho úplně jiného, kdo se neprovinil vůbec ničím? Kdyby se člověk, za něhož ses zaručil, znovu dopustil téhož, nebyl bys de facto taky vrah?
10.11.05 10:38:33 bos.
cožpak je ušlechtilé jen to jedno rozhodnutí? a není náhodou ušlechtilost dokázat se vyrovnat s tím, že jsem špatně zvolil? a následky z karmy spálit co nejdříve? a co třetí cesta?
10.11.05 01:26:53 ghost
Cožpak ze mne nečpí ušlechtilost na sto honů? I kdyby byl jen stín pochybnosti, stál bych za ním. Jinak bych žil až do smrti s vědomí, že jsem vrah, i kdyby se časem prokázalo, že byl opravdu vinen.
09.11.05 21:51:15 rulisa
A jak bys to dilema – postavené svoboda nebo smrt – vyřešil ty? Vzal bys na sebe doživotní pocit viny za to, že jsi de facto poslal na smrt člověka, o němž vlastně vůbec nevíš, jestli skutečně byl tak nebezpečný a jestli třeba nemohl naopak přinýst někomu něco hodně dobrýho, nebo bys na sebe vzal doživotní pocit viny za to, že dotyčný připraví o život někoho dalšího, úplně nevinnýho? – A bez okecávání, máš jen jednu nebo druhou možnost, navíc s výhodou podstatně delšího času na rozmyšlenou než já v tom snu.
08.11.05 19:23:24 ghost
Patrně důsledek přízemní neušlechtilosti, ba latentní agresivity – ve snech si to pak takhle kompenzuješ :-)))