(Ze starých stránek.) Ledacos z posledního zaměstnání mám ještě dost naživo v myšlenkách. Ale jedno se mi vrací pořád dokola.

Měli jsme poradu, pravidelná přespávací záležitost, ale tentokrát ne na firmě, tentokrát v jednom westernstylovým penzionu s restaurací. Renovovaný statek na polosamotě. Rybníček v areálu, stáje s koňmi, dva psi a kočky, co se tam namlouvaly za bílého dne (tedy spíš kocour kočku), ohrady, dvůr s kratičkou trávou a úctyhodnými duby… A signál na mobil jedna čárka, pokud se člověk na určitém metru čtverečním natočil určitým směrem. Jinak nic. Tak jsme večer od kulečníku a šipek chodili z hospody mobilovat ven. Do tmy, na jeden metr čtvereční. Já víckrát, učili jsme se s mladším po mobilu básničku na druhý den do školy.

Naposled jsem šla do čtverečního metru tmy na kontrolu, že starší nezapomněl odeslat sms o "všechno v pořádku, spíme", nebo tak nějak. Vzduch i ticho venku měly zvláštní chuť a mně se nechtělo zpátky do davu, tak jsem tam s mobilem v ruce trčela dýl, než bylo nutno, a koukala na hvězdičky nad černou masou dubové koruny.

A najednou šramot – kočky se honí i po stromě, říkám si.

Do trávy to dopadlo s žuchnutím slona a taky to bylo větší než kočka… A taky to mělo brejle. Šéf. Velmi, velmi nesvůj. Snaha o zasmání se mu moc nevyvedla, když si oprašoval ruce a přiznával, že už mu to na tom stromě bylo dlouhý. No, ale klobouk dolů, seděl tam (nebo visel?) jako puťka, než se odhodlal slézt před podřízenou.
Prohodili jsme dvě věty o tom, jak to tam nahoře bylo hezký, ale stejně jsem měla pocit, že jsem mu celé potěšení zkazila. Zrovna já, co jsem mu od začátku nešla tak úplně pod fousy, a teď svědkem tohohle…

Vyškrábala jsem se do toho dubu o půl hodiny pozdějc. Až vychladl, vyčichl a osaměl po šéfovi a byl jen můj. Bylo tam krásně. A nikdo mě neviděl lízt dolů. A nikdy už jsem nedostala příležitost se šéfem mluvit mezi čtyřma očima, natož o něčem takovým, jako je lezení po stromech. Ani v den podepisování výpovědi.
Škoda.
Třeba bych našla odvahu mu říct, že chlap ani šéf u mě neztrácí na vážnosti, když leze po stromech, ale když už po nich kvůli strachu ze ztráty čehokoli neleze…

Komentáře:

14.11.05 10:43:44 rulisa
Jirka*: Dík :-) A nesmutni, příběhy padají shůry přec jen častějc než šéfové z dubu. :-)
14.11.05 09:43:44 Jirka* – www
Zvláštně hezký příběh. Na takový stále čekám, takže závidím….zatím 8^)
14.11.05 02:24:58 rulisa
Takže "Jé, já jsem si říkala, že ta kočka dělá nějak moc rámusu…" asi nebude to ono? :-)
14.11.05 02:05:18 ghost
Když je člověk nějakou dobu šéfem, může se mu stát, že se sám zahltí vlastní důležitostí. Takový šéf nesmí být přistižen při jakýchkoli "klukovinách", jako je lezení po stromě a podobně. Pokud někdo přistihne šéfa, jak seskakuje ze stromu, doporučuje se odvrátit tvář a poznamenat: "Ani jsem vás neslyšela přijít…" :-)