(Ze starých stránek.) Sešly jsme se tři sousedky u jednoho stolu. Našeho.

Napřed přišla jedna sousedka, cigára a hrnek s kafem bez mlíka v ruce, a já už věděla, že prostě MÁM čas. Uvařila jsem si kafe s mlíkem a probraly jsme její rodinný trampoty.

Pak přišla druhá sousedka, ta, co když k ní přijdu já s cigárama v ruce, tak vždycky pochopí, že prostě MÁ čas, a navíc i nějakýho frťana. Uvařila jsem jí bylinkovej čaj, frťana jsem doma nenašla. A probraly jsme trampoty dalších tří až čtyř rodin a ještě nějaký ty všeobecný k tomu. I ty výhledový.

"Tenhle tejden," řekla ta druhá pochmurně, "má bejt ten nejhorší v celým roce. Říkali to v televizi, že na tenhle tejden se sešly nepříznivý konstelace snad úplně na všechno, bude to samá katastrofa a krize…" – "No, hezký," říkám já eště pochmurnějc, "zítra mám mít jednání kvůli nový práci…" – Druhá cvrnkne do drobku na stole. "Nic si z toho nedělej, já mám pozítří jednání s věřitelem." – "A nám mají tenhle týden hlasovat o prémiích," povídá ta první.

Melancholicky jsme ty morový rány zapily kafem bez mlíka, kafem s mlíkem a čajem z bylinek a zakously buchtou, co jsem do ní včera opět po cca deseti letech zapomněla nasypat prášek do pečiva. K tuhýmu životu se tuhá buchta hodila docela dobře.

"A ještě ke všemu," povídá ta první úplně nejpochmurnějc, "se má v pátek začít srát sníh."

————————————————————————–
Komentáře:14.11.05 21:02:20 ghost
To jsou ty půvabné poetické chvíle, které se z mého (či spíše našeho, neboť v mém nikdy nebyly) městského života naprosto vytratily.