(Ze starých stránek.) Máme kotě. Asi tak dvaapůlměsíční.

Kolik mu je přesně, nikdo neví, protože nikdo neví, kdy přesně se tahle koťata narodila. Když je našli na půdě, koťata už koukala. A syčela. V rámci dodržování práva mláďat na život (páč máma kočka patří sousedovi, co koťata obezdušuje) a loajálnosti vůči příbuzenstvu (páč inkriminovaná půda patří mým rodičům) jsem se zařadila mezi ty, kdož jednotlivým koťatům poskytli azyl. Řekla jsem si o toho mourovatýho kocourka, co nejvíc syčel. Fandím temperamentním bojovníkům.

Kotě mi bylo dovezeno už socializované a nesyčící, ale zaslzené a usoplené. Převoz do cizího prostředí holt nebyl to pravé ořechové, co by dva dny po vakcinaci potřebovalo. A tak děti následující večer kocourka vylovily zpod gauče, kam přede mnou prchnul, já ho naložila do auta a jela cca čtyřicet kilometrů za veterinářkou. Ne že by blíž žádný kočičí doktor nebyl, ale naše dvorní zvěrolékařka ještě z dob psích (jako že jsme měli dřív psa) je právě tahle, letitá kamarádka. Ošetření pro naši havěť kdykoli, nejlépe mimo ordinační hodiny, péče trpělivě laskavá, ceny spřátelené (pokud vůbec nějaké), akorát že každý úkon se vždycky protáhne o minimálně dvě hodiny u kafe.

Píchnutí antibiotik jsme odložily na "až po kafi" a v setmělém pokoji si povídaly. Nejen o píchání, taky tak ňák vůbec o chlapech – jako obvykle, když krom toho mrňavýho spícího v postýlce jako dudek tam žádný jiný chlap není. A pak taky – už méně obvykle – o něčem, co se jedna i druhá vyhýbáme pojmenovat, snad proto, že jsme to jedna i druhá odsunuly kamsi… Možná do šuplíku rozčarování, možná do vystřízlivění a ztrát iluzí, možná mezi výhry miliónů v loterii…

Ji to ještě hodně bolí. To, co bylo a ztratilo se. V některých věcech (třeba v minimužích spících v dětských postýlkách) jsem před ní měla dlouho náskok, až nedávno mě dohonila. Bohužel nejen s radostí nad dětskou postýlkou. Jenže já se od určitých věcí minulých odsekla a koukám dopředu a těším se z toho, co je i bude. Ona ne.

Mluvila a já poslouchala. Poslouchala jsem nejisté zadrhávání před slovy, která bychom jindy obě zavrhly jako fráze, ale v tuhle chvíli to fráze nebyly. Mluvila o pocitech nalezených a poznaných nikoli v euforii hormonama poháněnýho mládí, ale až citelně po třicítce, když už to nečekala ani neplánovala, o pocitech prorůstání s někým druhým, o ztrátě sama sebe v neohraničenosti, o chvílích bez času a prostoru, o dotknutí se nesmrtelnosti…
Mluvila o tom, že spousta lidí to nikdy nezažije, i když si myslí, že zažili, ale že ve skutečnosti jen tuší, že to existuje a jak by to mohlo vypadat, ale že teprve když to přijde, člověk pochopí, že předtím – ač si to myslel – vlastně nikdy nemiloval.
Mluvila o tom, že ví, že by měla být šťastná, že to vůbec poznala, ale že si není jistá, jestli je to dobře nebo špatně, poznat a ztratit…

"Myslím, že já jsem to…" začla jsem váhavě. – "Myslím, že nezažila," doplnila mě, nic víc než konstatování. "A proto to můžeš brát tak, jak to bereš. Já už asi proto nemůžu."

Pak jsme píchly kocourkovi antibiotika a dohodly se, že ho nejpozdějc za tři čtvrtě roku přijdu nechat vykastrovat, aby radši moc nezkoušel poznávat a žil v klidu dlouhá léta.
Čtyřicet kilometrů zpátky jsem měla na přemýšlení.

Nezažila jsem to, nepoznala. Tak, jak o tom mluvila ona. Možná ani nepoznám. Ale nedohledala jsem v sobě, jak moc by mi varianta "nepoznám" byla líto. Když i dotek nesmrtelnosti nakonec může skončit stejně jako to smyslyšálivé ostatní, není cena za poznání příliš vysoká?

(P.S. Jak tak poslouchám dění za dveřmi – může mi, prosím, někdo v kočkách zkušenější říct, jakou šanci na přežití má palma, do jejíchž listů se zamiluje uzdravující se kotě?)

————————————————————————-
Komentáře:21.11.05 13:37:25 ghost
Re Bos.: Jo, přesně tenhle nadhled jsem měl na mysli :-))) Tohle prostě zbožňuju :-)))
21.11.05 12:42:06 rulisa
Pánovi to bude jedno, páč na rozdíl od pánů lidských ti zvířecí komplexama netrpí. :-))) —- Nemá cenu přenášet na zvířata naše myšlenky a z nich – či z předsudků – plynoucí pocity.
21.11.05 12:38:32 ghost
Re Bos.: To nic, jen Ti prostě ještě stále chybí ten správnej "ženskej nadhled", abys to viděla úplně opačně :-)))
21.11.05 12:24:16 bos.
vykastrovat kočku po pár porodech (tu naší po 3) mi nepřipadá tak brutální, jako ušmiknout pánovi koule.
21.11.05 11:21:50 ghost
Takhle malý kotě zatím ještě nemá potřebu někde courat :-)
21.11.05 11:19:30 ghost
Můj přítel kocour žije dílem kolem chaty a dílem v přilehlém lese. Přišel k nám už vykastrovaný. Každej kocour, kterej má koule, mu natrhne žaket tak, že s ním musíme k doktorovi – letos třikrát prokousnutá tlapa. A to je mu pět let a má šest kilo – jenže ty zavšivený voražený tříapůlkilový chcípáci ho vždycky zpráskaj :-( Jednoho takového jsem chytil a nechal ho vykastrovat (prevence, jednou jsme tam měli třináct dospělých koček). Za čtvrt roku ho ten můj zpráskal levou zadní, kdykoli se mu zachtělo :-)
21.11.05 11:18:56 Jirka*
To je pravda. Trvalo to asi 4 měsíce, ale klidný moc není. Naštěstí (někdy)…
21.11.05 11:18:21 rulisa
Dostala jsem poučení nezvykat ho na venek, dokud nebude vykastrovanej. Tak se toho hodlám držet. Myši potká i uvnitř. :-( Teď přes zimu je to stejně jasný – střídání vytopenýho baráku a mrazu by byla asi dost tečka.
21.11.05 11:16:49 ghost
Re Jirka*: někdy to trvá od kastrace i půl roku, než mu přestanou žlázy vyvíjet ty kočičí feromony :-)
21.11.05 11:00:09 Jirka*
Náš kocour po kastraci začal doma značkovat jako zběsilej a utíkal víc ven kvůli rvačkám. Ale to je tím, že jsme ho doma moc nedrželi a chodil ven, kdy chtěl. Polodivokej…
21.11.05 10:52:50 rulisa
Bos.: Domeček se zahradou uprostřed vsi. Okolo zástupy jiných koček, před očima jejich životy. Kocoury servaný občas do cárů kůže, na záletech dřív či pozdějc zajetý autem. Kočky do dvou let totálně zchátralý po čtyřech vrzích koťat ročně. Nemoci mezi nima. Kastrovaný kocouři i kočky se drží doma a žijou podstatně dýl.
21.11.05 09:46:01 bos.
máš domek se zahradou? pak bych ho nekastrovala. nauč ho, ať doma nestříká a budeš mít krále koček, který nebude holkám pro smích. to je můj názor.
20.11.05 18:52:39 ghost
Upřesním – na síti hledám (k ničemu jinému ji neumím použít), občas i v mailové korespondenci, ale to je jen nepatrný zlomek času mého života :-)
20.11.05 18:29:41 rulisa
20.11.05 12:27:47 ghost re Jirka*: Já si myslím, že je třeba stále se ptát a stále hledat. 20.11.05 15:47:36 ghost …Co se týká otázek a odpovědí, hledáním se moc nezabývám… ———————- Takhle si protiřečíš poměrně často. To ostatní už nebudu komentovat, nejen v hledání odpovědí nemám ráda bludný kruhy. :-)
20.11.05 16:04:26 ghost
Vlastní prožitek je vždycky subjektivní. Co jí pomůže, to nevím – neznám ji. Ale i kdybych ji znal a věděl, co jí pomůže, nebylo by to nic platné – na to musí přijít ona sama. Pochopit někoho neznamená souhlasit s ním. Na její místo se já nikdy nedostanu, vždycky budu mít před sebou něco dalšího a většího – to je otázka víry.
20.11.05 15:47:36 ghost
Píši stále o témže: "Jenže já se od určitých věcí minulých odsekla a koukám dopředu a těším se z toho, co je i bude. Ona ne." . . . Co se týká otázek a odpovědí, hledáním se moc nezabývám, buď si to v ten okamžik odvodím, nebo to odsunu. Někdy se to zase vynoří, až bude třeba. Někdy si odpovím a uspokojí mne to. Někdy si neodpovím správně, nejsem neomylný.
20.11.05 14:18:49 rulisa
Re – otázky: Jirka: Jo, Ghost: Trochu taky jo. Divný, že jo? :-) Myslím, že se nevyvarujem toho, aby nás ty otázky napadaly, ptát se budem furt, a je dobrý se ptát, ale někdy je i přijetí neschopnosti odpovědět hodně dobrá odpověd. Ale trávit život pachtěním za jednoznačnými odpověďmi na všechny otázky je blbost, člověka to stáčí do bludnýho kruhu místo posunování dopředu. A takový v kruhu pracně ze země vydupaný odpovědi stejně nebývají správný.
20.11.05 14:14:06 rulisa
Re Ghost: Zážitek – prožitek: I tak se to dá samozřejmě brát, ba nabízí se to jako vůbec první. Ale kdo je soudcem objektivity jejího prožitku? My? A pomůže jí to? Pochopíme ji (či jiné takhle uvažující lidi) líp, když si budem stát na tomhle svým pohledu? Zaručuje nám to, že my se na jejich místo nikdy nedostanem?
20.11.05 12:27:47 ghost
re Jirka*: Já si myslím, že je třeba stále se ptát a stále hledat.
20.11.05 12:22:20 ghost
Napíši to jinými slovy. Nejedná se o zážitek, nýbrž o prožitek. Tedy nikoli o objektivní událost, nýbrž o subjektivní vjem. Pokud je přesvědčená, že to největší už prožila, potom i kdyby před sebou měla něco ještě mnohem většího, neuvěří tomu. Tak asi tak.
20.11.05 12:09:48 Jirka*
Jsou otázky, na které by neměl člověk hledat odpověď. Protože čas, strávený hledáním je někdy cennější, než odpověď sama. Náš problém je trochu v tom, že nevíme, které otázky to jsou…
20.11.05 10:30:18 rulisa
A furt o sobě? :-) Každý padá, nejen ty. Přečti si znovu článek (nebyl o tom, že by se ona mínila věšet) a pak Jirkův* komentář. Ten byl míněnýmu vyznění článku nejblíž.
20.11.05 03:51:19 ghost
Všiml, ale nedbal :-) – Je lehké říkat, že "cokoli menšího už ti nikdy nedá ten pocit, jako kdyžs byl na vrcholu toho nejvyššího", že "ta ojedinělá maličkost už nikdy nepřijde", že "to jednou, bylo to nejvyšší", že "kdo to nepoznal, nepochopí", že "Dokud ji sám nezaplatíš, nevíš nic". Pokaždé jsem spadl z vrcholu (jinak bych tam přeci ještě byl). Možná neznám dotek nesmrtelnosti tam nahoře, ale znám dotek smrti tam dole. Znám lidi, co žijí z toho posledního nejvyššího a nejúžasnějšího vrcholu.
20.11.05 02:52:39 rulisa
O tobě to taky nebylo, nevšim sis? :-) – Víš, pořád znova: Je lehké říkat tyhle věty o nestagnaci, neumírání a dalších vrcholech, pokud jsi nepoznal… — Nebo myslíš, že já ty věty neznám a že jsme o nich nemluvily? Jenže to je právě ta cena, o niž se jedná, ztráta tohohle pohledu po pocitu dosažení vrcholu a po pádu z něj. Dokud ji sám nezaplatíš, nevíš nic.
20.11.05 02:22:26 ghost
Já vím, že ta má další hora bude ještě mnohem vyšší a mnohem krásnější, než ty předchozí. Vždycky v ní bude krása všech předchozích, a potom ještě něco navíc. Protože mi ukáže výhled, který jsem ještě neviděl. Vůbec nezáleží na tom, zda je co do metrů vyšší než ta předchozí – důležité je, zda je vyšší a krásnější pro mne. Možná, že to jsou fráze. A možná, že se učím stále víc a víc vnímat, být víc a víc otevřený, jít dopředu. Neumím sedět na místě a mudrovat nad tím, že nic nového už neuvidím. To zavání stgnací, odumíráním, pomalou smrtí. . . To nejlepší mne teprve čeká – i dotek nesmrtelnosti, i prorůstání, ba ještě mnohem víc – na to vem jed :-)
20.11.05 00:51:58 rulisa
A eště Ghost: Když se zamýšlím nad tím, cos napsal a co zdánlivě zní tak moudře a silně, tak je to soubor mouder, která si lidi říkají, aby si dodali sílu a odvahu. Fráze. Jediné, co se vymyká: "Jak si kdo dovolí prožívat, jak si kdo koho pustí až k prorůstání." – Jenže to je spíš o nás, kteří jsme to nikdy nezažili.
20.11.05 00:31:25 rulisa
Na ještě vyšší horu se vždycky vylézt nedá, ale dá se lízt těžší (jinou) cestou. Ale cokoli menšího už ti nikdy nedá ten pocit, jako kdyžs byl na vrcholu toho nejvyššího. —— Všechno je jen v naší hlavě – ale i tam, když se jednou člověk otevře jako nikdy předtím, to může znamenat, že už ani nikdy potom. Protože ta ojedinělá maličkost už nikdy nepřijde. Protože tehdy, to jednou, bylo to nejvyšší. —– Asi přesně to chtěla říct: Že kdo to nepoznal, nepochopí.
19.11.05 23:54:20 ghost
Ztratit – to bývá často jediná cesta k tomu, aby si člověk uvědomil a hodnotil. Někdy to nejsilnější bývá jako lehounký takřka neznatelný dotek – jako závan mávnutí motýlího křídla. . . Život se skládá z nálezů a ztrát. Jak si co kdo dovolí prožívat, jak si kdo koho pustí až k prorůstání. I maličkost může způsobit, že se člověk zatáhne do ulity. I maličkost může způsobit, že se otevře jako nikdy předtím. A – všechno se to přeci odehrává jen v hlavě, ve vlastním vnitřním světě. Vždycky se dá vylézt na ještě vyšší horu – kdo tomu nevěří, tomu nezbývá než žít minulostí. . . Hodnotu cesty k cíli určuje – právě hodnota cíle. Jenže – dá se jít i nikam.
19.11.05 12:20:09 rulisa
Pěkný věty plodíš, vyznávám se v tom. Aspoň myslím. – Kdesi jinde jsem tvrdila, že štěstí není ani tak dosažený cíl, jako cesta k němu. Je-li to tak (třebas s výjimkami, uznávám), pak ti, co nezažili, mají pořád kam jít, i kdyby to cosi sbírali po cestě po kousíčkách. Zatímco ti, co zažili a ztratili, musejí mít před sebou hrozný prázdno. /K husí kůži z děsu takové představy mi stačí znát (zřejmě daleko menší) prázdno po ztrátě těch kousíčků…/ ———— Záclony jsou jen kusy hadru. Hlavně aby na sebe to zvíže nestrhlo garnýž. :-)
19.11.05 08:37:20 Jirka*
Věčné téma. O tomhle se lidé bavit nikdy nepřestanou. Už jen popsat to dokáže málokdo, a potom ještě aby tomu rozuměl! Je to nádherná věc, ale vzácná. Snad proto si ji nemohou dopřát všichni. Jen pořád nevím, jestli ke spokojenosti stačí člověku fakt, že to má, nebo může-li být jen přesvědčen o tom, že to má, i když to ve skutečnosti nemá… No, pěkný věty tady plodím…teď se v tom vyznej… Palma kočičí nálety přežije. Stejně jako přežily i menší porosty u mě po postupné přítomnosti čtyř koček a kocourů. Co má prokazatelně menší odolnost jsou záclony a závěsy…8^)