Čím hnusnější počasí, tím krásnější svět a lidi v něm.

Lidi se smějou, jsou vlídní, vstřícní, tolerantní… No fakt. Od tý doby, co chumelí, si pořád s někým dávám přednost ve dveřích obchodů, ba i při řazení se do fronty u pokladny, auta mi dávají přednost na přechodu, a všichni mi vracejí úsměv, kterým jindy jen s občasnými kladnými výsledky testuju, jestli a jak moc umím rozdýchat některý zombie z mrtva do živa.
Do jara daleko, ale sníh, co poslední tři dny připadává, už aspoň na solených plochách břečkovitě taje. A lidi tajou taky, asi už vděční aspoň za náznak něčeho jinýho, než je zima a chlad.

Například ve středu: Jako obvykle si v noci předtím, než mi mají přivézt uhlí, nastavuju buzení na mobilu, abych ráno byla vzhůru, až „můj“ pan milý šofér zavrčí s uhelnou Avií pod okny. Ale máme doma skřítky, co mi ten mobil zatípávají, páč si fakt nepamatuju, že by zvonil. A dětičky mě – vzorně vychovány k samostatnosti – nechaly spát a odjely do školy bez maminčina trapně rádobydůležitého připomínání, na co nezapomenout. (Díky němuž jimi rutinně zaběhlý systém obvykle nabyde takových trhlin, že toho zapomenou dvakrát tolik. – Aspoň takhle alibisticky si zdůvodňuju svoje ranní vyspávání.)Inu, ve středu ráno mě probudilo bušení v předsíni. Neb náš zvonek je nemocen chronickým nezvoněním a poučení to už vědí a též vědí, že bušení na vrata nefunguje. Bušení na dveře od předsíně funguje. – Letím bosky a …

No, prostě většinou těla ve skrytu připootevřených dveří vysílám první ranní široký úsměv neméně širokému úsměvu pana uhelného šoféra, který mi sděluje, že těch pár drobností z průjezdu už odklidil a popelnici že taky šoupnul trochu stranou, ale naším autem že odjet nemůže, páč se mu zamkl volant. (Auto před barákem v zimě nezamykám, abych nemusela v případě nočního přituhnutí nastupovat kufrem, jako Rhapsody).S dalším širokým úsměvem pak pan šofér počká, až se přiději, polorozespale vyplácám z baráku, pošoupnu si sedadlo zpátky asi tak o půl metru (on je pan šofér asi tak o půl metru vyšší než já) a až razatně a neochvějně zacouvám rovnou do hromady sněhu naproti přes cestu.

Dalších několik úsměvů mu pověnovávám za to, že mi nevyklopil uhlí na hlavu, když jsem se snažila ho jako navigovat, mávla ať sklopí a sehnula se pro cosi kdesi… A pak za to, že už zkušeně sáhl tam, kde ví, že máme lopatu a vylez na šikmou plochu plnou uhelné suťoviny, páč v našem průjezdě ávie prostě úplně sklopit nejde, pokud se s ní nemá probořit někam mně pod postel, a tudíž je třeba tak čtvrtinu fůry vyšťouchat a vyhrnout pěkně ručmo. A nesjet dolů i s odtrženou lavinou.

Usmívám se na něj co nejhezčejc, bezpečně zespodu. A on na mně, už taky zpátky dole, když si poněkud opožděně uvědomuju, že místo toho usmívání jsem si mohla zavčasu nachystat peníze na zaplacení a ne pak zmateně lítat jako šús.

Dneska, cestou do vzdálenějšího okresního města po trase, kterou jezdím jen je-li má oblíbenější trasa nesjízdná, jsem se strašně hezky usmívala na toho šoféra kamiónu, co jsme se proti sobě zašprajcovali mezi koridory sněhu, za ním i za mnou nezadržitelně narůstající kolona aut. Dvacet centimetrů vpřed on, dvacet centimetrů vzad já a kolona za mnou, pak jsem se – jako obvykle – píchla zadním nárazníkem do sněhu. Kamioňák začal poposunovat svůj kolos kolem mě na vzdálenost, z níž jsem studovala zrnka prachu na jeho podvozku, pak zastavil úplně, gestikuloval a křičel na mě „Sklop to! Sklop to!“ – Křičela jsem taky, že nevím jak, páč kdykoli předtím jsem si sklopila boční zrcátko, bylo to za jízdy a nevratně. No, chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že šofér polsky popsanýho kamiónu mi asi česky neporadí, ale nakonec se mi podařilo najít správný hmat na správný čudlík a to zrcátko sklopit. Ba i najít odvahu a prosoukat se hrůzostrašně blízko kolem zbytku toho hrůzostrašně velkýho podvozku, aniž by mi pravá kola mýho auta, stoupající vzhůru po koridoru sněhu, vytrhla volant z ruky. A věříte, že nikdo za ním ani za mnou celou tu dobu ani jedinkrát nezatroubil? A že řidič čekající v autě hned za kamionem se na mě dokonce taky usmál? Škoda, že jsem mu to nestihla oplatit, páč mi chvilku trvalo, než jsem si šoupla zpátky do pusy ten jazyk, co mi z ní samým soustředěním vyběh ven…

No, a pak jsme se na sebe usmívali všichni ti pacienti, čekající v ordinaci, pak jsme se na sebe navzájem usmívali s těma dredovatejma mladejma, co už asi nějakou tu dýmečku dali ještě předtím, než mě pumpli o cigára při čekání na otevření prodejny čajů, bylinek a zdravé výživy, že jako si dají po dýmečce, a pak se na mě usmívali ti měštští policajti na parkovišti, co dělali, jak nevidí ten poněkud již uplynulý čas na parkovacím lístku, a pak se usmívali i ti páni ve frontě za mnou, když jsem se na Paramu opět jednou snažila zaplatit místo kreditkou kartičkou od Fotolabu…No, a pak jsem se usmívala já, po úspěšném vyřízení všech vyřizování, v hladce jedoucím autíčku, když jsem si sumarizovala, kolik hezkýho, jaro slibujícího tání jsem dneska pochytala…

A nakonec jsem se usmívala úplně nejvíc. To když jsem pochopila, že jsem definitivně chytila i ten virus. Virus „Dee Dee“. Neb při oné zpáteční hladké jízdě, míjejíc přísilniční ceduli Uhlí, koks, brikety, kaly, četla jsem: Uhlí, koks, řídké výkaly.
Tuším, že jaro bude. :-)