A tak je noc a člověk sedí u počítače, ale nechce se mu psát. Den zavřený za sebou, co neuděláno, odloženo ad acta, do dalšího „musím“ několik hodin daleko… A nechce se ani spát. Jít spát s tím vším, co se v na noc chvíli uvolní, v tichu rozrůstá, čemu člověk dovolí, aby s ním bylo samo…
Mám ráda ten virtuální svět. Mám ho ráda proto, že je to svět písmen. Písmen a fantazie.

Ráda poznávám lidi podle jejich psaní. Hodně na to dám. Právě proto, že je nevidím. Že mě neovlivní a nemate jejich vizuální podoba, rysy, které mě třeba mohou svést ke ztotožnění s rysy a tedy vlastnostmi jiných mně známých lidí, barva hlasu, která by se podobala někomu, kdo na mě někdy nepříjemně zapůsobil, styl oblečení, věk, postava… Tedy nic, díky čemu bych se mohla dopouštět percepčních omylů.

Když někomu řeknu, že nejen podle vyslovených myšlenek, ale i podle stylu psaní, oblíbené slovní zásoby a písemných reakcí odhaduju člověka, a že to, co mi na něm sedí či nesedí v písemným styku, se mi často potvrzuje pak i naživo, obvykle mi to nevěří. Těžko vysvětlovat něco, co jsou jen pocity. Protože to jsou jen pocity. Nemám šablonu, podle níž bych dokázala říct "když někdo napíše tu a tu větu, je takovej a makovej". Je to tisíc drobností, poskládaných do sebe. Do pocitů. Zakládajících se zčásti na uvědomění si "On je takový a takový není", zčásti na tvorbě úporných vrásek při čtení – "Nevím proč, ale tohle mi nesedí".

Koneckonců, ani v reálu nedokážem často říct, proč nám někdo nebo něco od něj nesedí. Prostě nesedí. Takový nepříjemný svrbění, který se nedá vysvětlit a který tam bude, aťsi nad naším tvrzením, že to tam je, ostatní sebevíc kroutí hlavou a sebevíc nám je vyvracejí. A pak se třeba až po dlouhém čase, při nějaké "akci" dotyčného ukáže, že byl důvod, proč ten člověk neseděl… Doklapne to…

Napřed jsem na netu aktivně chodila na diskusní servery. Dost radikálně odlišný. Tématicky i skladbou přispěvatelů. Tam jsem si na některý stálý dopisovatele poprvní udělala "pocitovej" názor, s některýma vedla hovory víc, s některýma míň. S některýma jsme si pak vyměnili pár mejlů, s některýma hodně víc než pár. Pocitový názory na ty lidi se mi v mejlech potvrdily. Nebo upřesnily, rozšířily.
(Na jednom z těch diskusních fór jsem se takhle "poznala" kupříkladu i s tímhle člověkem. Ale on o tom neví. Že já jsem já. A že si ho občas chodím číst i teď. :-)

Pak jsem měla období inzerátů na seznámení. Tedy krom přetrvávajících diskusních aktivit. Formulace a rubriky různé. Podáno většinou v noci. V takové ty noci, kdy člověk ještě nechce jít spát, sám se sebou… Kdy si říká, Někde tam v tom černým prostoru, někde tam v té tmě neznáma něco, někdo je, může být… – Hm, a pak se ráno poněkud diví, co to v noci … No nic. :-)

I z odpovědí na inzerát se člověk rychle naučí poznávat hodně o jejich autorech. S velmi málokterými z nich jsem si vyměnila aspoň těch pár mejlů. A z devětadevadesáti procent to byly mejly potvrzovací. Potvrdily, že můj pocit při čtení odpovědi se nemýlil.

Přiznávám, že s těmi inzerátníky jsem nehrála moc čistě. Prostě jsem si je testovala. Prostě jsem hrála. Když už, tak jsem chtěla vědět…

S některýma z těch internetových lidí jsem se pak setkala i naživo. Totéž, co u mejlů. Jen jeden mě naživo částečně přesvědčil, že je trochu jiný než písemně (ale stejně si myslím, že tam hrálo roli taky to, že jsem v té době byla v určité situaci… No nebudeme rozebírat…), ale ve většině se ani u něj příliš nelišilo to, co jsem cítila při jeho čtení skrze písmenka a skrze reálnou přítomnost.

Zvláštní. Na ta živá setkání jsem šla s celkem jasnou představou, co mě asi tak s tím kterým člověkem čeká. Neměla jsem pocit, že bych šla do neznáma, že vůbec nevím… Věděla jsem. Kdy a jak nasadit hovor blíž či dál od těla. Kdy budu mluvit víc já, kdy víc on. Podvědomě jsem už předem korigovala, jak moc si budu nechávat otevřená zadní dvířka, třeba pro možnost zkrácení setkání. Neměla jsem strach z toho, o čem a jak si budeme povídat, neměla jsem problém se okamžitě přizpůsobit, tak jak to bývá, když se setkáte s úplně neznámým člověkem a nejste ještě navzájem "oťukaní". To všechno o něm jsem "znala" ze psaní. (Problémy s "identifikací" mívali spíš oni. :-)

A ještě zvláštnější: Neměla jsem naprosto žádný týravý pocit z toho, že nevím, jak ten dotyčný vypadá. Bylo mi to jedno. Vzhled – na rozdíl od prvního setkání "nepředpsaného", kdy se podle vzhledu snažíte v tom člověku zorientovat – byla absolutně nezávislá, k "naladění" komunikace vlastně už nepotřebná věc.

I když, u písemně hodně výrazných lidí jsem asi nějakou intuitivní představu měla, nebo jsem spíš tušila, jak asi NEvypadají. Ale moc jsem o tom nepřemýšlela. Pamatuju si, jak jsem na jedno takový setkání přišla, on mě neviděl, já jeho jo, a ač jsem si ho předem vědomě nepředstavovala vůbec nijak, tak když jsem ho uviděla, věděla jsem, že je to on. Dokonce si pamatuju, jak mě okamžitě napadlo "Jo, přesně…" – Jakože tohle přesně JE on, odpovídající svýmu stylu psaní.

Jen pocity. Nic víc. Stejnej pocit ze psaní, stejnej pocit ze vzhledu, z pohybů…

Vlastně, tohle setkání bylo dobrý. Páč obojí pocity byly dobrý. Ale pamatuju si i setkání, kdy jsem si řekla "Jo, přesně…", ale obojí pocity byly stejně blbý… – S takovýma lidma jsem taky nehrála moc čistě. Prostě jsem to s nima sehrála. Princip jasný. Máš-li na mě, ukaž se a nesežer mi to, nemáš-li…

Neměli. Ale šli do toho o své vůli a taky fest hráli, a ti nejjasnějc "vedle" kupodivu s největším sebevědomím, tak co. Kdo s čím zachází… (říkal jeden)

Vlastně se nedá říct, že by mě někdo z mých "dopisovatelů" vzhledem či svým reálným projevem překvapil. A to ani v případě (byly dva), že mi předtím mejlem poslal fotku. Nutno podotknout, že nevyžádaně, o fotky nestojím, kazí mi to půvab i pointu tohohle "výzkumnýho" systému. Kazí hru. :-)

A teď jsem na blogu a mezi blogy. Už nehraju nečistý hry v tom směru, že bych hrála záměrně někoho jinýho nebo se záměrně přizpůsobovala do role, jakou si otipuju, že mi ten druhý přisoudil. Jednak už nemám potřebu. Vyzkoušela jsem si, stačilo. Druhak – blog mám, na rozdíl od inzerátů, přesně z opačnýho důvodu. Abych hrát a přizpůsobovat se nemusela. A třeťak – pro dobrej pocit z psaní, čtení i ze "setkávání se" na blogách může – ne, musí být každý tím, kým je, kým se cítí být. Nepřehrávat se. Pozná se to. Tady jo.

A najednou tady nedaleko padne otázka, jak si koho ze spřátelených bloggerů představujeme.

Nepředstavuju. Nechávám být, nechávám jen plynout pocity. Dobrý, nebo špatný. Věřím, že kdybych se s někým z těch, co jsme si už pár vět vyměnili, potkala naživo, nebudu jeho vzhledem překvapená. Je úplně jedno, kdo jak přesně vypadá, kdo kým je. Důležitej je ten pocit. A ten už vím, že by byl naživo stejnej.

Koneckonců, kdy jsem poznala, že jedna z těch dřívějších her přestala být hra? Když jsem mu naráz, bezdůvodně, bez toho, že by se na to ptal či že bychom o něčem podobným mluvili, řekla – Buď si, jakej chceš. – Asi proto, že jsem už věděla, že vím…

Mám ráda ten virtuální svět. Kromě toho, že do něj i z něj můžu odejít a přijít, kdy a jak chci, tak hlavně právě proto, že v něm nic nemá pevný tvar, jedinou a jednoznačnou podobu. Nic není přesně dáno, determinováno, předdeterminováno, zparametrizováno, omezeno. Může být všechno a nemusí být nic. Ale přitom v jistým směru je všechno – i lidi v něm – daleko průzračnější.