Helou!
Přeloží mi nějaká dobrá a poetismuschopná duše z řad laskavých znalců angličtiny tenhle text?
http://www.hlasite.cz/text-pisne/caesars/110230-yourenext

Už dlouho jsem nehrála karty. Ale hraju je ráda.
A vím, že když nějakou odhodím jako nepotřebnou, hra se otočí a já bych ji brala, ale ona už ne a ne přijít. Ani podobná. Ani do postupky, ani do sady.

Už dlouho jsem nehrála karty. Nemám s kým. Ale hraju je ráda.
Hraju ráda.

Karta se obrátila. Místo těch, co se drali okamžitě na setkání a pak se jich nešlo zbavit, se po několika dalších flexibilních změnách textu seznamovacího inzerátu začli ozývat páni, na intelekt nachytáni.

„Inteligentní žena na mě působí jako afrodisiakum,“ napsal mi jeden. Z Prahy. Odpověděla jsem mu, že se obávám, že pro Prahu budu poněkud z ruky. Prý nemám podléhat zdání a věřit všemu, co nějak jen vypadá. Mezinárodní obchodník. Žijící zdravě, pravidelně sportující a pěstující si zeleninu na balkóně, by dlouho na světě byl. V profilu měl napsáno „fyzicky i duševně velmi zdatný“. Když jsem
na to udělala narážku, hrdě se k tomu přihlásil, že ano, že právě takový je. Psal mi podrobnosti o své spokojenosti se sebou a o svých správných krocích v životosprávě. Když ovšem plkání přešlo na téma vín, laskavě elegantně se mi jal sdělovat, že jsem de facto moravský křupan, když nepovažuju za nejlepší na světě vína z Itálie, kolébky kultury pro celou Evropu již v době, kdy se na Moravě ještě bydlelo v jeskyni a živilo hraboši, natož aby se pěstovalo víno, a navíc piju i jindy než k jídlu, což v Itálii či Francii znamená naprostý společenský propad… Laskavě neelegantně jsem mu sdělila, že společensky jsem propadla již dávno a že je mi to upr, ale on že jeví jisté znaky snobismu. A že ho už podruhé vyzývám, zdali se při neděli nechce přijet vykoupat do jihovysočinského, zcela čistého a zdravotně nezávadného rybníka.
Prý je hrozně ucpaná dálnice, minule na ní strávil jen z Jihlavy dvě hodiny a rybník je stejně ještě příliš studený. Tak až někdy později, až bude cesta průjezdnější.
Odepsala jsem, že až bude cesta průjezdnější, bude rybník ještě studenější. Neboť zamrzlý.

Zajímavý, někdo chce od ženské fotku, pokud možno co nejmíň oblečenou, aby si ho mohl honit, jinej od ní k témuž potřebuje písmenka, pokud možno ukrutně inteligentní.

Další vpuštěný do užšího výběru začal obvyklou lichotkou na moje fotografování. Těch pár fotek u mě v profilu, podivínské krajinky a jeden nic neukazující záběr sebe zezadu, všechny z kinofilmu, test, jestli to někdo pozná. Nepoznal. Digitálisti, na fotoservrech urputně mi vyčítající šum ze skenneru a fádní náměty, na seznamce opatrně mlčeli.
I tento.
A že bychom někdy mohli jít spolu fotit.
Ježíš. Já solitér, opovrhující všemi workshopy a hromadnými fotografickými akcemi, zvyklý se courat jen podle sebe a fotit podivnosti, mám diskutovat s nějakým diginamakačem, proč ostřím manuálně a přehazuju nestandard objektivy. Au. Navíc věk pětapadesát. I s vrstevníky občas vypadám jak se staršími strýčky, s přespadesátníky si přijdu jak s tatínkem. A to můj tatínek fyzicky zvládá o hodně víc než většina strejců přespadesátníků…
Napsala jsem mu, že jestli mu jde jen o focení, tak se můžem domluvit, ale že na vztah se mi zdá pětapade už trochu moc. (Nemůžu přece každýmu hned vyklopit, že si nedovedu představit, jak mě taťulda stíhá při sexu v lese nebo autě…)
Neurazil se, kupodivu, jen použil několik vykřičníků. Pro ujištění, že to moc není.
Tak třeba to bude ta světlá výjimka. I když je málo pravděpodobné, že by světlá výjimka fyzicky i psychicky mladistvé formy měla zapotřebí brouzdat po seznamkách. (Ale když to mám zapotřebí já…)
„Tak napiš, kdy v neděli, ale ne nacelej den.“
„V neděli se mi to nehodí, to jezdím pryč, raději v týdnu.“
No, holenku, tak to začínáš blbě, já v týdnu pracuju a hledám chlapa na neděli, aby mu kolegové záviděli (moji)…
„V týdnu já můžu až tak po sedmé, dělám dlouho, leda bychom šli fotit západ slunce v T. :-D“
Byl to vtip. On se ho chyt. A že teda v pondělí napíše a domluvíme se na úterý na focení v T.
Bože, že já tu hubu nedr…
V pondělí se ukrutně oteplilo. Když napsal, odpověděla jsem, že po práci venku v tomhle horku bývám dost hotová a že nemám myšlenky na focení, ale jezdím se koupat do rybníka. A že jestli plave.
Přemýšlela jsem přitom, že pokud přijme pozvání, musím si konečně už najít čas zašít ty ruplý plavky, protože tohle už ze zátoky z lesa bez nich, jako obvykle, nepůjde.
Neplave. Léčí si boreliózu.
Tak to necháme na jindy. Až bude škaredě. (Jo, to budou super fotky.)
Ok, tak až bude škaredě.

Paralelně s těmito oběma, tak nějak na pozadí šly vzkazy se třetím.
Na pocit asi nejnormálnější, i když začal psát v pro mě nenormálně slušném, uctivě staromilském stylu.
Ale co, já taky do začátku vždycky testuju. Zkouším, provokuju naschválama nebo přizpůsobuju styl, abych ptáčky na jejich oblíbený zob vylákala z hnízda a ukázali se. Pak teprv přepnu sama na sebe.
I on po pár výměnách přeskočil do standardního nespisovna a uklidňující míry překlepů a gramatických chyb.
Do třetice všeho dobrého i zlého, ať už to s tímhle dopadne jakkoli, po něm nebo s ním končím.

Oba původem z Brna. Z téže čtvrti. Chodili jsme kolem sebe zřejmě už na základce. Podobné zájmy a koníčky, chodili jsme kolem sebe nejspíš i v rámci těch zájmů a koníčků.
Zvláštní.
Jsem zvědavá, s kým jsem se kdysi roky míjela.
Projevuje mírně poranoidní obavy, aby po něm ženská moc nechtěla, do ničeho ho netlačila, nesnažila se mít nad ním navrch. Nevadí, takový chlapy mám furt. Jsem na ně zvyklá. A chci vlastně totéž. Nemám problém nikoho do ničeho netlačit, když si stejně tak přeju, aby nikdo do ničeho netlačil mě. (A stejně tak vím, že to je obyčejně znamení přání mít někoho, komu bych za to tlačení aspoň trochu stál/a…) A on navíc taky hodně pracuje, jako já, v týdnu, občas i o víkendu. I má podobný hodnotový žebříček do vztahu (až na trochu toho podezření z majetnictví, vrbu si podle něj mají dělat jen ti dva mezi sebou, ale já dělám vrbu víc chlapům, bude to vadit…?).
Není blbej.
Jen… jen pořád píše a píše a dál nic.
A tak, jak jsme napřed nacházeli čím dál víc společného, najednou debata začíná drhnout. Přibývá nutností vysvětlovat. Si. Nedoklapů.

K něčemu ta seznamka přece jen byla. K formulaci jevu, který jsem znala už dávno, ale neměla v hlavě podstatu:
Nemám ráda dopisování si. Protože když se lidi neznají a jen si píšou, píšou si víc se svojí představou o tom druhém než s tím druhým samotným. A čím delší dobu si jen píšou, aniž by se sešli, tím víc získává ta představa navrch a tím víc pak přibývá drobných nárazů, zklamání…  Nakonec ten druhý začne představě o něm a o tom, co bylo na začátku, vadit natolik, že musí být odejit.

„Ruším profil, nechám na tobě, jestli budem pokračovat jinde,“ napsala jsem mu. Předpokládala jsem, že pošle mejl nebo telefonní číslo.
Poslal mejl. Já taky.
Měl radost, že končím, že už nehledám. Nenapsal to přímo, ale měl ji.
Já taky. Že ji má.
Byl čtvrtek.
Čekala jsem, že se zeptá, jestli se taky nemá přijet koupat.
Napsal, že se jede taky koupat, tam u nich.
Pro jistotu jsem si zašila plavky.
Nebylo třeba. Řešil, proč jsem se na seznamce loučila s jinými dvěma, když mám jakési úmysly… (že já tu hubu nedr…)

Byl pátek.
Napsal, na můj už přímý dotaz, že o víkendu jde do práce.
Čím dál větší komunikační dřina. Nejistota.
Výměna názorů na téma sebedůvěry, dělání ramen, představ, snah vyzrát na druhého a zklamání. Na téma nehodlání nechat se někým (ženskou) zkoumat a skládat jako Rubikova kostka.

Formulace jevu číslo dvě:
Když se chlap nechce nechat skládat, tak se s babou musí sejít co nejdřív, aby jí nedal prostor.
Tak, jak se to píše v jednom dávno opuštěném blogu: Hodit ji na postel a ošukat ji, až se jí bude zdát, že už víc nesnese, a pak jí sdělit svou víru, svoje
názory – a ona je přijme za své.
Tak to funguje, bohužel.

Chci živýho chlapa, šáhnout, přivonět, zmáčknout, cítit, slyšet… Přijmout…
Ne představu.
Já taky nejsem představa.

Už dlouho jsem nehrála karty. Ale hraju je ráda.
Tak nějak vůbec hraju ráda.
Když člověk hraje, neangažuje se tolik. Sleduje hru a nebolí to.

Napsala jsem mu, že když se rozhodne pro reál, může se kdykoli ozvat. A že přeju dobrou noc.

Mejl mi dneska zatím přišel jen jeden. Včera potom ještě dva. Všechno jen rozbory situace, nabídka na setkání naživo žádná.

Za chvíli dopověsím prádlo a pojedu si udělat kolečko po okolitých rybnících a bufetech s pivkem. Sama. Jako vždycky.
https://www.youtube.com/watch?v=3BoETluBjmU

——-

Post scriptum:
Vyjížďka super, kolo mi nádherně romanticky vrže co každé šlápnutí, při sjezdech z kopců kol uší a ve vlasech vítr (to cyklooblečkáři v cykloblembáčkách nemaj), do kopce procházka s nohama v žabkách nezpocenýma a hlava si jen tak plyne s tím uvnitř i s tím zvenčí, co vrchol kopce, to skoro zastavení  na výhledu do voňavé zvlněné modrozelené krajiny a pokaždé ta stejná myšlenka: Je tu krásně, neopakovatelně krásně. Ohromné štěstí, dar, že jsem se z Brna dostala zrovna sem.