…aneb z načatého soudku vyprávění o dnešní návštěvě díl první, druhý a třetí, úvodní, k historii se vztahující a sdělně nosný.
I přišla sousedka odnaproti půjčit si cibuli a česnek.
„A chceš kafe?“ zeptala jsem se, protože jak si tak od sebe navzájem každou chvíli chodíme něco půjčovat, vůbec mě nenapadlo, že by si mohla přijít půjčit cibuli a česnek bez cigaret strčených v rukávu.
Vyšpulila pusu, až se jí scvrkl nos (máme jedno společný, když tímhle způsobem vyšpulíme pusu a scvrknem si nos, vypadáme obě jako francouzskej buldoček), s kterýmžto výrazem se zakroutila, jako bych ji zvala na výpravu k severnímu pólu.
„Já měla kafe před chvilkou. Radši čaj.“ A vylovila krabičku cigaret z rukávu.S rodinou téhle sousedky odnaproti se po sousedsku přátelíme dlouhý roky. Obě její dcery za tu dobu úspěšně vychodily nějaký ty školy a obě si našly někoho zajímavějšího do života, než jsou rodiče. Tudíž už v našem čísle popisném nepotřebují ani doučovat ani si nic půjčovat. Ale dokud k nám za těmito dvěma účely na střídačku chodily, obě si vždycky nechávaly boty těsně před prahem kuchyně, vždycky přesně uprostřed. Jejich maminka taky. Neboť u nás nikdy nebyly pantofle pro návštěvy.Stejně tak i dneska. Sousedka učinila krok vpřed, přesně ku středu prahu od kuchyně, a rutinně vyjela z takových těch nazouvadel, co se nosí, když se jde jen od chalupy k chalupě. A já nadskočila.
„Jé, počkej…! Kruci, kde jsou ty pantofle… – Heleď já koupila pantofle pro návštěvy…!“
Sousedka se rozesmála tak, že rázem bylo po buldočkovi. „Nekecééj…“
No, nekecala jsem, fakt… A zatímco jsem se kochala hrdým pohledem na to, jak ta krásná, měkoučká obuv pro návštěvy dochází uplatnění, též mi proběhlo hlavou, kolik paradoxů se skrývá v tak prostých úkonech, jako je nákup pantoflí.
Ano. Dlouhá léta jsme neměli co nabídnout hostům na přezutí. Napřed mě to štvalo a hosty uvádělo do rozpaků, pak jsme si já i naši hosti zvykli. Příchozí jsem vítávala rituálním pozdravem „Nezouvejte se, náš pes se taky nezouvá…“ – Tehdy jsme měli ještě psa. Což bylo vidět na první pohled podle otisků pacek na kachličkách v předsíni. Ostatně tam bývalo vidět i to, že si pes přede dveřma nesvlíká kožich…
Tehdy jsem taky ještě pravidelně lítávala po baráku se smetákem a hadrem na podlahu a přes všechnu lásku k němé tváři, takřka našemu prvnímu dítěti, jsem se těšila na den, až z žádných psích tlap v domě nebude padat písek, prach a mour a žádné psí drbání nepokryje okamžitě podlahu chuchvalci chlupů.
Pak se Pan Pes (protože to byl Pan Pes) s námi přesně v den svých čtrnáctých narozenin rozloučil a já se ještě dlouho lekala pohledu na kachličky v předsíni, kde otisky jeho tlap strašlivě cize chyběly.
Leč uklizeněji od té doby nebylo. Spíš naopak. Tak nějak jsem totiž mezitím došla k názoru, že mít pocit dobře odvedené práce je fajn, ale že v případě zrovna téhle práce mi ten pocit nijak zvlášť nechybí. A po letech, kdy mi po nákupech ve městě zas a znovu nevybývalo na nic, co se nejevilo nezbytně nutné, jsem – nepochybně za peníze ušetřené na čistících a úklidových prostředcích – koupila pantofle pro návštěvy.Ale teprve dneska, při čekání, až se sousedka s upřímně rozchechtaným úžasem nasouká do těch pantoflí, mi to došlo. Jak jednoduchá řešení občas člověk léta přehlíží…
Já, tak dlouho tak týraná úzkostí, aby si slušně vychovaní, na prahu kuchyně se zouvající sousedi u nás nezašpinili ponožky, jsem zbytečně a nenávratně ztratila spousty drahocenného času svého života jen proto, že mě nenapadlo, že nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak ochránit ponožky svých hostí, je koupit jim do toho bordelu pořádný papuče.
Komentáře: