…aneb z načatého soudku vyprávění o dnešní-včerejší návštěvě díl čtvrtý, závěrečný a naprosto nic hlubokomyslného nenesoucí.
I usadila se ona sousedka v kuchyni u stolu. I přikvačil zvědavej starší, cože to máme za návštěvu, tak jsem na stůl položila popelník, zaúkolovala staršího uvařením jednoho kafe a jednoho čaje a věnovala se sběru čehosi odkudsi, aby to kafe a čaj bylo kam na stole postavit.
A sousedka se dala do vysvětlování, k čemuže potřebuje tu cibuli a česnek, co jí doma jak na potvoru došly. Že byli s manželem na sádkách a koupili si za – no věřili byste tomu, že za tak lacino (já zapomněla za kolik) – ryby. Takový jako kapry, ale prý lepší než kapr, i když menší. (Název těch ryb zas zapomněla sousedka).
"Karas," povídá od kuchyňské linky můj syn.
"Jo, to je ono!" zvolala nadšeně sousedka. A obrátila se ke mně. "Hele von je chytrej, to má po mamince…"
Jsem se teda nadmula pýchou. A pomlčela o tom, že jako bývalá, byť krátkodobá úča přírodopisu bych byla měla toho karase říct o půl vteřiny dřív než syn, leč absolutně jsem netušila.
"No jo, je dobrej. Taky furt čte a furt kouká na nějaký naučný filmy v televizi." Starší si něco pro sebe mrmlal a zalejval kafe. "Nebo to teď berete v přírodopisu?"
"Neberem." Servíroval s profesionální bravurou. "Jsem takhle strašně chytrej sám od sebe. Já totiž chodím do třídy s Karáskem."
Dřepěla jsem smíchy odpravená pod stůl ještě půl minuty poté, co povznesen nad babský žvásty odkráčel středem z kuchyně.
Komentáře: