„Když jsem byl malý, začínala takhle většina léčebných procedur. Pak hned do postele a za každý vystrčený prst jsem dostal pokutu…“
Kdysi loni na podzim jsem na starých stránkách v lehce melancholické náladě sepsala seznam toho, co bych ještě někdy chtěla zažít. A myslela jsem si, v danou chvíli, že jsem tím srovnala všechno v sobě, když jsem vyjmenovala to hlavní. Jenže to hlavní se hledá v hlavě. Jenže nálady se mění a s nimi i seznamy. A člověk pořád hledá, i když ne v hlavě, a pořád nachází a pořád asi bude nacházet něco dalšího. Možná po vypnutí hlavy. Možná už jen pro samotný princip nacházení. Pro ten pocit, že seznamy ještě nejsou uzavřeny, dokud je do nich co doplnit.
A tak bezděky, bez uvědomění si, že právě rozšiřuju seznam, napsala jsem tamtéž cosi o tajemném kouzlu nepoznaného. Docela ohromující nález. Dík reakcím i dík tomu, že na rozdíl od mnoha jiných věcí, které vyslovením či vypsáním se přejdou v šanonu „utříděno“ ad acta a ztratí na citlivosti, tahle odněkud z hloubi tisícerých, bez předchozího utřídění ad acta uložených věcí vyskočila vzhůru a už se neztratila. Jako plyn pod vývěvou se roztáhla do prostoru, kam byla vpuštěna. A zůstala.
Pak jsem před Vánoci napsala žádost Ježíškovi. Ježíšek nejenže mi okna neumyl, ale ještě navíc mi nenápadně, na konci zahnutým trnem okořenil sentimentálně růžovou vůni toho, čím jsem mu chtěla jen předvést, jak jsem ve svých přáních skromná, když vím, že mě zpátky do role dítěte vrátit nemůže.
Říkala jsem si, „Už žádný další přání do blogu, holka, ujedeš…“
Ale ono to asi nejde. Možná ani tak nehledáme my, možná spíš ono si to hledá nás.
Třeba zmínkou o bacilech, co se vyhánějí vanou plnou horké vody a pak šup s čajem do postele, tak, že ani prstíček nesmí vyčuhovat… Zmínkou co zatrnula v paměti, zachytila se jako kudlibabka… A zůstala.
Jsou věci, co mi chybí. Dlouho. Chybí mi (a nejsem sama, vím), že není a už nikdy nebude pocení, jako bývalo. Pod kupou peřin, co jsem si nepřinesla sama, co jsem si o ně neřekla. S čajem, co mi bez ptaní uvařili, aniž jsem si všimla kdy. Prostě najednou voněl a byl. S přítomností tatínka, co si sedne vedle a něco povídá, s usínáním v polomrákotným rozpouštění se do čůrků potu, s teploměrem přilepeným na kůži, klidně, úplně klidně, protože v jistotě, že se nerozbije, že tatínek, i když právě teď odešel, tak nejdýl za dvě minuty přijde a ten teploměr vyndá… Usínání v jistotě, o níž netřeba vůbec přemýšlet…
Neexistuje to. To, co je jen jednou, a když od toho člověk odejde za dalším, tak už nikdy zpátky. Ale přála bych si to. Aspoň zdát.
Až budu mít příště horečku, uvařím si čaj, nanosím si na postel peřiny, napustím plnou vanu horký vody, a pak rovnou z ní zalezu s tím čajem do těch peřin a nebudu myslet na to, jaká mi bude zima, až mokrá jako myš odsud budu muset ven, vyprahlo na jazyku a na dně hrnku pár slz ledovýho čaje. Nebudu myslet na to, že pak budu muset převlíct postel a dát prát prádlo, nebo možná i jít do kotelny.
Budu myslet na to, že nesmím vystrčit ani prstíček, abych nedostala vyhubováno. Budu myslet na to, že slyším tatínkovy kroky a tatínkův hlas, že ho cítím vedle sebe… A usnu s teploměrem přilepeným na kůži. Úplně klidně. S jistotou, že někdo přijde…
Komentáře: