Od rána v pohotovosti, rychle jsem vstávala, nadprůměrně rychle se i probudila. Dopoledne spousta vyřizování ve městě, pohotová a bezchybná koordinace s potřebami vyřizování sousedky-kamarádky, co jela se mnou. Rychle se pohybuju, rychle myslím, rychle nacházím slova…
– A odpoledne najednou rána palicí do hlavy. Mrtvo. Volám na maštal, jestli je nutný jít jezdit. Není. Koně jsou ve výběhu. Padám do postele.Hodina a půl totálního kolapsu bez usnutí, ale s pocitem, že nezvednu ani oční víčko, natož ruku. Hlasy dětí a televize odkudsi ze záhrobí jiné dimenze. Není to jen proto, že jsem zas šla spát víc ráno, než v noci.
Cítím to. Skoro vždycky to takhle cítím, i když píšou, že je to spíš výjimečně. To zahřívání se až pálení. Jeden měsíc na jedné straně, druhý měsíc na druhé. Začíná to s kulminací fáze aktivity a neskutečného návalu energie, kulminuje při zlomu do mrtva. Do bodnutí žhavým drátem. Pak už jen odeznívá. Celé to netrvá víc než pár hodin. Následkem bývá divná směsice úlevné euforie a smutku.
Tenhle měsíc vpravo. Tam to bývá citelnější. Ležím a naslouchám tomu, nedotknutě osahávám, jak si to tam maličko stranou toho nejcentrálnějšího nitra bobtná a chystá se prasknout, vystřelit ven. Na cestu, kterou nedojde. Nemá šanci dojít. Je slepá. Jenže ono to neví. Další z x set pevně naprogramovaných pokusů těla o tvorbu svého pokračování. Neuskutečněné dítě. Nedoplněné do sebe sama. Zahyne tam někde uvnitř, na samotu, na prázdno, na zklamání.
No, co si budem namlouvat, zklamání je dnes už jen a pouze na jeho straně…Představuju si to, mockrát jsem si to už představovala, podle obrázků a schémat, podle elektronových záběrů a naučných výkladů. Podle toho pálení. Představuju si, cítím to, jak ten růstem napěchovaný váček praská a to cosi se i s trochou zárodečné tekutiny pod tlakem vyloupne ven. Zpod slupky měkké zárodečné hmoty, hrbolaté jeho různě nedovyvinutými sourozenci, trpělivě čekajícími, až (či jestli vůbec, protože většině se to nepodaří stihnout) na ně přijde řada s dozráváním.
Jo, je to vlastně jako malý porod. Miniaturní, mikrokosmický. Možná nácvik na ten skutečný, informace o budoucím průběhu… Možná symbolická připomínka. Žena jako soustava prvků, založených na a za účelem pukání a vylupování ze sebe sama…
Každý měsíc něco ve mně puká. Symbolicky. Abych nezapomněla.
——————————–
P.S. Vždycky, když v kuchyni rozklepávám vejce, vzpomenu si a zas a znova žasnu, že žloutek je vlastně jedna jediná buňka. Největší na světě.
Komentáře: