Ty se asi taky nikdy nenudíš, viď? :-)

Souhlasím, komunikace je ošemetná hra, leckdy srovnatelná s chůzí v minovém poli. Zajímavá úvaha, obzvlášť ten předposlední odstavec. Myslím, že někdy je lepší číst odpovědi z toho co lidi dělají než z toho co říkají.

(2) – Smysl má. Teda ta opožděná. Akorát že někdy už není příležitost. :-)

(3) – i tam je důležité, jestli se chce tu příležitost dát :-)
já ji dávám vždycky – nezatracuju princip "deus ex machina" – tedy řešení, které přebije všechno, co bylo předtím pokaženo.

co když je to jako odmítnutí pochopeno omylem ?

lovení útržků jistot ze zmatků … omyl, když se na něj přijde, je potřeba rázně odvrhnout včetně všech následků, které napáchal a teorií na něm postavených – jinak by opravdu zbyly jen ty omyly

Fousek: Je to případ od případu jiný, jestli dokážeš vždycky všechno odvrhnout, ať je toho kolik chce a jak často chce, aniž by to někde v tobě zanechalo byť sebemenší stopu… – nevím, nechce se mi ani věřit, že to skutečně jde. Není to jen vůle, a ty stopy potlačený? Nevím, nepoznala jsem, neumím, mea culpa, když to zadrhne, vůle je jen násilí, sebepříkaz, jemuž se sice jsem schopna podřídit rozumem, konáním, ale důvěra se jí neobnoví, jistota nezíská.

Ghost:
Když řekneš moc brzo, nečekáš. V tomhle to přirovnání k vlakům nesedí, vlak má jen jednu kolej, lidi tisíc možností, kam šlápnout jinam, zdá-li se jim, že ve směru, kterým se ubírali, se změnila trať. Někdo jiný ji změnil. A dělají to, to že se zarazí a nedojdou. Ženský jako chlapi.
Odstavec druhý: Jo, to je jeden z důvodů, proč chaos. Protože kdo ji jednou zavřel, a pak třebas i otevřel, příště s největší pravděpodobností zase zavře.
Ad třetí: Nikdy ses nezmýlil?

Nejhorší kombinací je, když zjistím moc pozdě, že jsem něco řekl moc pozdě. V tu chvíli si přeji, abych nezjistil vůbec…

dobry vecer vsem! Tak jsem konecne dosla domu a mam presne deset minut casu :o)
ja jsem se nikdy na zasadni veci neptala a taky jsem nikdy necekala odpovedi. Slova jsou jen slova a ty nikdy nevyjadri to co jsme chteli vlastne rict. A pokud se ptame toho druheho kam chce na dovolenou, tak to se domluvit da.
Ptani se a cekani na spravnou odpoved je jako ve skole (nekdo to nahore psal) To neni realita. To je klam. V realnem zivote se dle jedne odpovedi ci otazky neda odelit zrno od plev.

ja jsem hrozne jelito, prominte. Ono se mi to objevilo s pulhodinovym zpozdenim. A mezitim jsem dokonce vypla pocitac. pokousim se instalovat spojeni na podnikovy server protoze chci pracovat i po nocich o:(((((

ru(11): samozřejmě se nepodaří napravit všechny následky omylu – ale je dobré vědět, odkud že ty stopy pocházejí – pak, když se bude chtít udělat další podobný omyl, tak se vidí minulé stopy a omyl se třeba neudělá

taky vím, že vůle a rozum jsou jen věrní a výkonní služebníci citů – vůle jako vykonavatel a rozum jako vysvětlovač a ospravedlňovatel

zavřená a otevřená ruka – ruka se prostě zavírá a otevírá podle potřeby a momentální situace … jak jí velí rozum a vůle, kterým zas velí ten cit, že …

a eště k důvěře – někdo třeba hned druhému důvěřuje, a pak, jak přicházejí špatné zkušenosti, tak důvěru ztrácí … a někdo zase na začátku nedůvěřuje ani trochu a pak, jak přicházejí dobré zkušenosti, pomaličku důvěřovat začíná – nevím to úplně jistě, ale asi patřím spíš k té druhé skupině …

bos. [12] Nevěřím na vztahy, které se rozvinou jen v určitém okamžiku a dříve či později ne. Chvilková kompatibila vede jen ke krátkodobému vztahu. Vidím to všude kolem sebe dnes a denně. Buď lidé mluví stejným jazykem, nebo si nerozumí – a nic na tom nemění to, že si v určitém okamžiku rozuměli. Báje o pravém čase, správných slovech, gestech, pohybech a pohledech – to je jen pokus o vysvětlení, proč to tolikrát nevyšlo.

fousek: Rozum často klame – stojí proti emocím. A city jsou třetí strana toho trojúhelníku. Pokud ten druhý neunese mé city a emoce od počátku, nezvládne je nikdy.
Důvěru buď cítím hned, nebo nepřijde nikdy.
Ale v tom jsou lidé opravdu různí. Proto i když se v určitém okamžiku sejdou slovy, gesty i vším dalším, neudrží to dlouho.

Navršilo se toho, tak jen stručně, stejně to bude dlouhý:
Když čtu vše tak, jak se to za sebou seřadilo, říkám si, každý má svůj kus pravdy, každý se na to dívá maličko jinak, všechno vlastně platí. Jde jen o míru. Nic neplatí samo o sobě, i zdánlivě protikladný názory se dají při určitým "vžití se" do myšlení autorů pochopit jako vlastně shodující se.

Radce: Psala jsem, že to není jen o slovech. Dodávám: Otázky a odpovědi jsou tak trochu paralely, nemusí se jednat /a ani se většinou nejdená) o přímo položené věty. Odpovědět ve správný čas nemusí znamenat hned.

Fousek – důvěra. Možná je to jak kdy, vybavuju si, že jsem věřila od prvního pohledu, a vybavuju si, že jsem k té důvěře musela pozotvírat pěkných pár branek. A nedokážu říct, který z postupů je trvalejší. Asi ani ten postup sám o sobě nic nezaručuje.

Ghost: Věřím, že spousta vztahů se rozvine jen v určité chvíli. Ne proto, že by si ti lidi jinak nerozuměli, ale že se nesejdou v tom okamžiku, který jim to dá oběma poznat. A třeba kdy jsou oba "volní", oba naklonění začít vztah.
K (24) – pak by to ještě chtělo definici toho, co je zmýlení se. Když z těch deseti vztahů přetrvalo… Kolik? A argument, že to skončily ony, ne ty, neberu.
Ad (26) "…stejně dobře bych mohl celý takový vztah…jedním slovem pohřbít" – Ano, právě to se stává u vztahů, který se teprve tam někde začínají rýsovat, když něco přijde moc brzo. Neříkám, že je to dobře. Jen že se to stává.
Opakuješ několikrát dokola, že když jednou ruku otevřeš, tak že je to napořád. Věřím ti to, ale většina lidí to nedokáže. (Ani já.) A těžko můžeš předpokládat, že ti ti většinoví druzí budou oplácet stále otevřenou rukou jen proto, že to tak děláš ty. Těžko můžeš předpokládat, že co neodradí tebe, neodradí ani je. I kdybys byl tisíckrát přesvědčený o tom, že ses při prvním odhadu a udělení důvěry nezmýlil a že si jste ve skutečnosti strašně blízcí. Výsledek – vztah – je i tom, jestli dokážeš tu stálou důvěru ve druhém i vyvolávat, nejen ji k němu cítit.
A opět – neříkám, že je to dobře, jen říkám, že to tak je.

Mistr: Z těch "večerních" jsi asi nejvíc vystihl to, co jsem měla na mysli.

Podle mě vztah je až když je to oboustranný a oboustranně vědomý. To, že je mi někdo příjemný nebo nepříjemný, že ve mně vzbuzuje nějaké city či emoce, ještě není vztah.
Zmýlení se – x-krát jsem se zmýlila, často i právě proto, že jsem tomu druhému vůbec nepřikládala stejnou motivaci, jako jsem měla sama. :-)

jeste k te teme otazka odpoved. Asi se kodovane bavite o tom, ze nekdo se tomu druhemu libi a chtel by s nim neco mit. A ted nevi jak mu to naznacit a zda z toho neco muze byt. Tak TOHLE jsem ja neumela absolutne NIKDY a ani cely zivot filosofickych uvah by me nezachranil.

Radka (30,31):
Jo, výpověď. Díky. Víš, když něco o samotě píšu (píšeš), tak se myšlenky rozjedou za pomoci nejbližších, sobě sama srozumitelných symbolů, což leckdy zdrojem matení nechtěného. Takže tyhle diskuse pak poskytují "odjinud" nejen nástavbu, oponenturu či rozvinutí, ale taky leckdy doplnění, dovysvětlení toho, co autorka sama nezvládla či nedotáhla.
Jinak, stejně jako 32, taky neumím. I když… Někdy si říkám, že možná umím, jen to nějak… – nefunguje, když má. Když je toho moc. :-)

Radka: Jo, to kódovaný diskutování, to je záhul :-)
Naznačování je úžasná věc, vždycky mne to fascinovalo a nikdy jsem tomu nerozuměl. Nejvíc mne pak fascinuje, když ani ty dva nevědi, co ten druhej naznačuje. Trochu jak u blbejch na dvorečku.
Já mám rád od začátku jasno. Když se mi něco na ženské líbí, tak jí to řeknu. Když je mi příjemná, tak jí to řeknu. Některý to nerozchoděj. Ale vyčistí se vzduch a zavčasu to odfiltruje ženský, co jim tenhle přístup nesedí. Teda alespoň ty, co vědí, co chtějí.

Jo, tomu rozumím.