…Když člověk mluví k hluchým uším, když mlčí, protože nepochopí otázku…
Řekni moc brzo – a zarazíš to, jako bys předběhl a zatarasil cestu, po které co mělo jít. Nezbude na ní místo pro otázku. Přeskočíš tím všechno, co mělo být ještě do té doby, vymažeš to jako figurky na šachovnici, když hraješ dámu, nezbyde tam nic, než vzduchoprázdno, druhý nakročený tam, kde měla být cesta, ustrne, vzals mu tah, nemá přes co skákat, tak se otočí a jde jinam…
Řekni moc pozdě – čekalo se, nepřišlo. I nepochopení otázky je odpověď. Na zkoušení u tabule všichni mají časový limit. Víš – nevíš. Kdo ví, řekne. Kdo si není jistý, kdo má strach – neví. Příště můžeš opravit, ale už je to jen oprava. Stará známka zůstává, nová jen zprůměruje hodnocení. Říct nakonec najednou správně všechno, tím se nespočet špatných odpovědí nevymaže. Závěrečná velká písemka je možná za jedna – ale po ní už jen vysvědčení. Mějte se, děti, hezky na prázdninách…
Řekni někomu, kdo čekal a nedočkal se, že už víš. Žes věděl i tehdy. – O čem ujišťuješ? O tom, že víš, nebo o tom, žes konečně pochopil, co chce ten druhý slyšet? Chce ten druhý slyšet to, cos pochopil jako správnou odpověď na očekávání, nebo chce slyšet tebe? Chce správnou odpověď, nebo chce vědět, že jste oba na stejném místě ve stejné časy?
Je odpověď nutně jen jedna správná? Je důležitý mít přesně tu správnou odpověď? Nebo je důležitější vědět, že teď je čas na odpověď?
Komentáře: