…někdy si člověk musí zvyknout, že ne všechno se dá pojmenovat, definovat, prožívat ještě jednou na papíře, nebo ve vzpomínkách…musí mu stačit ten nesnadno postřehnutelný okamžik, který má člověk v sobě, o kterém ví, že patří tam a tam, i když má snahu řadit ho jinam, než má být… (herdek, sám sobě přestávám rozumět) 8^)

jo!

(4): Právě jsem se rozhodla, že nedokážu, nepohnu, zůstávám, kde jsem, líbí se mi tu.
Ber moje články jako čistou fikci pro sebezezajímavění.

To víš, trpím plynatostí.

Radka.:Časově (já-ty) to skoro odpovídá, jsem pozadu jen o kousíček. :-)
Jo, že jedu špatným směrem, jsem začala být schopná poznávat (třeba v půli věty) někdy kolem pětatřicítky. Akorát že mě to nutilo ještě víc a ještě víc v tom "makat". Napravovat. :-)
Lepší se "odpojit". :-)

Miluju nečekaná (byť i předem plánovaná) setkání třetího druhu… Souhlasím s tím, že jde o nesdělitelné zážitky. Respektive sdělitelné pouze mezi přímými účastníky… :-)

Musím souhlasit, poslední dobou mám intenzivní pocit, že se věci dějou přesně v ten pravej čas, skoro jakoby na to snad někdo shůry dohlížel :-) Co jsem považoval za krachy a spílal celýmu světu ted vidím jako cenný lekce, který jsem přesně potřeboval a přišly včas.

dneska jsem nahodne tohle tema resila s moji maminkou. Ze clovek cini urcita rozhodnuti proto, ze jinak nemuze. A i kdyz chvili plave proti proudu, tak se stejne treba cik-cak vraci tam kam ho to tlaci. Casto nechape smysl toho co ho potkava, je nestastny vzpira se aby posleze s odstupem konstatoval ze to tak melo byt.
Abych byla konkretni: U me to bylo nutkani najit si partnera, i kdyz jsem porad ze vsech vztahu unikala a nechtela se vazat. Kdyz jsem malem definitivne utekla i z toho posledniho cekala jsem miminko a tak jsem se podvolila osudu. Pote jsem opakovane hledala unikove cesty abych se opet vratila do hlavniho stredniho proudu. Mezitim jsem pritahla rodice do mista naseho bydliste, protoze jsem citila ze to tak musi byt i kdyz jsem se posleze odstehovala daleko do ciziny. Prozila jsem anabazi hledani vlastni identity a nekolik klicovych setkani. Posleze jsem byla nucena budovat hnizdo opet v miste bydliste mych rodicu, abych jim byla pomoci. Muj otec byl zachranen jen diky tomu ze bydlel tam kde bydlel. A ja jsem se vratila presne v pravy cas. Muj nejstarsi syn jde cestou kterou by nikdy nemohl jit kdyby nebyl tam kde je a muj mladsi syn obdrzel tak silnou facku od zivota, ze nasel cestu zpet. Nabidla se mi sama prace, kde urocim vse co jsem se kdy naucila. Vse se sklada do skladanky ktera dava smysl.

Markoff: Princip letadla sedí. :-)
Jen člověk občas dostane tu "zpětnou vazbu" s trochu větším zpožděním než zprávu o letecké katastrofě. Nebo si ji neuvědomí.

[17] rulisa, no, najvhodnejsie by bolo asi si ju robit preventivne uz rovno sam ked sa to deje a na vyhadzove vidiet sancu najst si nieco lepsie, detto na pokaslanom vztahu a pod., ved sa ti to ani nemusi predsa casom potvrdit, mysliet si to mozes aj hned, proste treba vidiet na vsetkom zlom nieco dobre (otrepane ale pravdive)

btw: Nikdy jsem neuvažoval, jestli se věci dějí v pravý čas. Myslím, že když se člověk na něco připraví, je velká šance, že se to odehraje nebo to skončí jinak, než si to připravil. Potom snadno dojde k vysvětlení, že se ta věc prostě nepřihodila ve "správný čas". Já se na nic neumím předem připravit a tak vůbec nezkoumám, co přišlo a nepřišlo v pravý čas. Ale kdysi jsem kdesi narazil na diskuzi, kde zúčastnění zjišťovali, že když je nejhůř, vždycky se objeví "v pravý čas" nějaké řešení.
Nepoznám, co přišlo nebo nepřišlo v pravý či nepravý čas – ale některé události bych uvítal tak o třicet čtyřicet let dříve…

(21)
Třeba byly opodál, ale tys k nim (nebo k jejich vidění) ještě nedospěl. :-)
(Aspoň takhle si vysvětluju něco málo z toho, co mohlo být dřív u mě, já.:-)
Myslím, že to připravování se je jedna z možností. Jiná je právě to, že člověk teprv zpětně vidí, že vůbec připravený nebyl.

Ad sny – ve čtvrtek mi cinkla M., že bychom zašli na panáčka. Tak jsem vypnul PC a šli jsme na panáčka. Chtěl jsem původně zajet objednat novou sprchu. Dnes jsem kvůli jiným věcem zajel do jednoho koupelnového studia, a koupil jsem za stejné peníze mnohem lepší sprchu po slevě na výstavní ploše.
Takhle to mám pořád. Ale že bych tvrdil, že se věci dějí v pravý čas, to bych se neodvážil. Prostě se dějí a já na ně reaguju jak umím.

[23] hej, az na to, ze niektore sny su len sny ako motivacia, ze prakticky nemaju byt ani splnene, pak ked si ho nakoniec clovek splni tak z toho uz ani nemusi byt moc nadseny lebo ma beztak dalsi nesplnitelny sen, takze pripravenost s tym nemusi mat nic, sen moze byt len synonymom pre motivaciu, nejaky posun vpred, hodnotit obsah toho sna je potom vcelku irelevantne, ci stal alebo nestal za to

je to proste paralela s pretakmi, napr. s bezcami na dlhe trate ktori maju vodcov ktori bezia vpredu a tahaju ostatnych a postupom casu odpadavaju, vyhrat nevyhraju ale pomozu druhym ist dopredu, tak aj niektore sny

takze samotna realizacia sna za vela stat nemusi, lepsie moze byt to hnanie sa za nim

Oprava: pro (24). Já se z toho zjevím…

(27):
Super. Aspoň stran mě stoprocentně.

(31): Markoffe, já tě zahubím! :-)))

(Jsem si to musela přečíst třikrát, než jsem se prostopovala ku "Ano".:-)))

ruliso: myslim ze jsme popsaly jasne, co jsme mely na mysli :o) Znam hodne lidi, kteri mi podsouvaji jake jsem mela v zivote stesti a co vsechno jsem videla ci zazila. Ale nebylo by zadne stesti, kdyby nebyla vyuzita prilezitost. Jeden priklad. Chteli jsme se dostat ven do ciziny, nabrat zkusenosti a vydelat penize. Napsali jsme nekolik odpovedi na nabidky zamestnani. Nic se nedelo a asi za pul roku se ozval headhunter memu muzi, zda by mel zajem o super job. Samozrejme to bylo stesti, ovsem ten clovek se musel o mem muzi nejak dovedet. To jsou pak ty shody okolnosti. Kdyby jsme jen pasivne cekali tak bychom sedeli porad doma na prdeli.

[35] "kazdy je strojcom svojho stastia" alebo "pomoz si sam a pan boh ti pomoze"

aj ked v tomto pripade to asi nebude o stasti a nejakej pomoci, ale proste o viac menej nevyhnutelnom, ked je niekto schopny a snazi sa, tak z toho proste tazi, to nema nic so stastim, to su proste hodnoty na trhu ktore si vsimaju druhi, vzhladom k tomu ze okamzite pocas snazenia nema nejaky vysledok tak treba nejaku motivaciu a tou moze byt nejaky sen, ble…

ludia co zavidia a hovoria o stasti mozno maju sny ale nic nerobia pre to aby sa im splnili, holt motivacia je schopna v schovavacke

(35) No, snažily jsme se vší silou. :-)

[36] no to sklamanie zo sna moze byt po dosiahnuti priamo umerne vynalozenemu usiliu, kym je to na zaciatku nesplneny sen vyzera hrozne pekne, postupom casu a usilia kedy je odpracovany a uz aj zasluzeny sa z neho logicky clovek po dosiahnuti o to menej tesi, ked si ho vlastne poctivo vydrel, pak prichadza otazka ci to bolo hodne vobec tej vynalozenej namahy…

ja teda nejake velke sny/plany nemam, vzdy priebezne s nejakym rocnym vyhladom, ked sa dari tak sa dari, ked sa dlho nedari tak treba zmenit plan, to je pohodlnejsie ako snazit sa viac ;-) (za predpokladu ze cloveku nerobi problem zmenit plan/sen a zabudnut na povodne ocakavania ;-))

Ghost:
Velký sen máš – ale hnaní se za sny ti nic neříká… Z toho mi vyplývá, že máš sen jen pro to snění. Nemůžu si pomoct.

Markoff:
Myslím, že nee, když zkusím těch svých pár splněných snů považovat za "velké", tak musím říct, že kdyby mě nestály spoustu dřiny, neradovala bych se v cíli zdaleka tolik. Vlastně, asi by bez tý dřiny byly rozplizlý dřív, než bych do toho cíle dorazila.
Ale jinak – měnit (upravovat) sny podle potřeby (dřiny nad moje síly) – též umím velice dobře. :-)))

(43) Tak z téhle "škatulky" mám taky jeden ze svých dvou hlavních snů, leč nejsem tak altruistická, tak v něm není to o těch šťastných lidech kolem mě. :-)
Od puberty mi bylo jasný, že je vcelku fuk, co konkrétně člověk dělá, kde bydlí, atd. Přála jsem si (to, co mi dělalo problémy) být klidná, vyrovnaná a v pohodě sama se sebou tak, abych to, co kdy dělat budu či kde budu, vždycky dokázala v dobré obrátit, a přitom abych neztratila schopnost si všechno naplno prožívat. :-)

Víš, třeba vůbec nepoznám, co chceš vyjádřit. Potom třeba reaguju na něco jinýho. Je to pro Tebe připustitelné?

Ruliso: u tech ostatnich to funguje jaksi automaticky. Visi na me emocionalne sedm lidi. Kdyz jsem stastna ja, tak je stastnych i tech sedm. Takze se musim snazit i kvuli nim :o) Kdyz mam depku, tak ji maji taky vsichni. I kdyz se ted ti dva nejstarsi synove osamostatnuji. Presto se furt ujistuji zda se mam dobre. Zatim :o)

(47) Je, protože jsem nikde netvrdila, že to obracíš záměrně a vědomě. Ono i neporozumění může být sebeobranná reakce.

Ad splněný sny: Vlastní byt mne stál deset let práce dvanáct až šestnáct hodin denně včetně sobot a nedělí. To jsem se hnal za snem. Možná jsem kvůli tomu propás spoustu důležitějších věcí. Ale mám to.

Ale ať je to tak nebo tak – já to asi jen těžko ovlivním.

Radka: Pokud se to týká bytu
– po několika letech v podnájmu je to hodně velký sen. Možná životní. Možná taky věc přežití. Byt, kam můžeš přijít, a máš tam doma. Možná jsem to špatně napsal. Byl to sen o tom mít "doma".
Deset let jsme se snažili tímhle zoufalým způsobem dosáhnout na "doma" ve dvou. K tomu ještě střední škola při zaměstnání – i když já měl už dvě maturity, jako bych si tenkrát udělal třetí.

moje bytova anabaze: internat s ditetem, u moji maminky, u moji tchyne, na chalupe, druzstevni byt, jeden podnajem, druhy podnajem, treti podnajem a vlastni bydleni :o)

(57) : Odpusť, ale pořízení bytu též nepokládám za "velký sen". Je to dostupná materiální záležitost, získatelná v podstatě jen sledem triviálních nutných úkonů. A tak, jaks to popsal napoprvní (a nepřímo i v poslední větě toho opět vysvětlujícího a na správnou míru uvádějícího "napodruhý") šlo o byt, ne o domov. To, cos uvedl, žes do toho vložil, je vklad do bytu, ne do domova.

(61) – Podesátý? Hm… Tak to asi na tom něco bude… :-)

Ru: Bylo to v době, kdy rodina s dětmi a rodiči (5-6 lidí) v jednom dvoupokojáku čekala na přidělení bytu víc než deset let. Myslím tím družstevního. Nastátní takřka nebyla šance. Při našich platech složit třetinu hodnoty na podíl bylo taky na deset let.
A zařízení bytu? Rok trvalo přes známé sehnat jen pitomou pračku.

(66) Myslíš tak zhruba v tý době, kdy se moji rodiče rozvedli a my s otcem se odstěhovali z matčina bytu a neměli kde bydlet, takže jsme byli rádi, když jsme sehnali podnájem v 1+0 druhé kategorie, kde s námi později bydlela otcova "vysokobřezí" druhá žena? :-)
Každý zažil nějaké problémy materiálního rázu, Ghgoste.

Jirko*, už končím (prozatím :-), nebo mi vyhasne v kotli (jestli už nevyhaslo), ale ty můžeš skákat do řeči kdykoli a tady komukoli. :-)

P.S. Ghoste, tehdy jsem vařila na dvoukolovým vařiči a košile na semináře prala otci ve vaně. Nebylo co jinýho.

ghost: vlastni dum bylo jen vyvrcholeni zivotni cesty. Rozhodla jsem se zapustit koreny. A domov jsem mela jiz davno, kde byli moji nejblizsi tam byl muj domov a bylo uplne jedno kde to bylo.
Bytovou otazku jsme resili druzstevnim bytem tak, ze jsem v osmem mesici tehotenstvi s druhym synem chodila brecet v pravidelnych intervalech k rediteli firmy (starsi kluk v naruci), kde pracoval muj muz a ten mi ze zoufalstvi pridel pvni uvolneny byt ktery mel (v te dobe meli velke firmy nejake druzstevni byty k dispozici). Melo to vedlejsi efekt, nabidli mi i skvely job :o)

Jakmile začnou lidé srovnávat, je to v pytli…a je úplně jedno, kdo je v právu…

Ru [67]: tak před pětadvaceti lety. Možná pro někoho absence domova tehdy nebyl sen, jen problém materiálního rázu. Pro mne to bylo něco, co jsem musel vyřešit naprosto sám. Sklepní šestnáctimetrovou garsonku s rodiči a bratrem a plísní na zdech si pamatuji dobře. Snad ani nešlo o bytový prostor – alespoň dnes by to určitě nikdo tak nebral. Ale fakt je, že jsme měli vlastní záchod i vanu – znal jsem lidi, co byli vděční za bydlení se společným záchodem a vodou na chodbě.

Ru: Já neříkám, že všechno obracíš – třeba se vyjadřuju špatně. Ten byt byl první místo, kam jsem mohl pustit jen toho, koho jsem chtěl. Domov pro mne není místo, kam mne každou chvíli pod průhlednou záminkou přijde někdo kontrolovat, aby mi počítal spotřebiče. Možná je to blbej a hmotnej sen – ale už jen to, že se v noci nemusím plížit chodbou a čekat, kdo na mne vylítne, že dupu, je i dnes po létech nádhera.

Radka [69]: Já se snažil "zapustit kořeny" už od dvaceti let. Cena za ten byt byla úpis na sedm let na práci, která byla mizerně placená a nelíbila se mi, ale to byla po třech letech jediná šance a já jí vzal a ještě rád.

Bylo to spíš proti vůli rodičů, na což mi nedali zapomenout.

A třeba jen – setkat se s někým, s kým bych o svých snech mohl mluvit.

[41] ghost, "Mé sny – jsem kdykoli připravený prožít si jakýkoli. Jak už jsem někdy někde psal – někdo své sny sní, já je prožívám." som to bral ze ich mas kazdu chvilu realizovane a to by velke sny/ciele asi mohli byt dost tazko, to by si musel byt naozaj na o dost inej urovne aby si kazdu chvilu dokazal nieco velke

[53] ghost, ble, byt ako sen? hm, divne sny mate, materialisticke, aku radost by som mal z toho ze nieco patri mne ked sa rovnako mozem vyspat aj v hoteli? nevidim v tom rozdiel, su to len veci za peniaze ktore pre mna nemaju prakticky ziadnu hodnotu a dovod ma robit stastnym, naozaj neviem aky je rozdiel medzi pobytom v prenajatom byte a vo vlastnom byte, jasne vyhladovo cloveku zostane viac penazi na veci ktore ma rad, ale beztak ani tie by nemali byt nejak xtra o peniazoch, peniaze/byt su len nahrazka stastia, ktora ulahcuje zivot ale tazko ma spravi stastnym, to asi tazko cokovek co sa da kupit

[57] ghost, co ja viem, pre mna je "doma" tam kde su ludia ktorych mam rad a nema to ziadny suvis s tym ci tu lokalitu vlastnim ja, oni alebo niekto iny

[67] rulisa, ja som ich nezazil alebo si na ne nespominam, ono je to asi o tom co si clovek pripusti ako materialne problemy, staci sa pozriet na ludi co su na tom este horsie a hned clovek nema ani mat. problemy ;-)

[69] radka, sakra to iste som napisal vyssie ako reakciu na [57]

a celkovo u mna tuzba mat "doma" nejak absentuje, odvykol som si od pocitu "mat domov" (vzhladom k tomu ze idea jednotneho domova bola u mna znacne roztriestena na x kuskov) a tak mi to ani nijak nechyba, aspon mam toho menej na praci a neriesim taketo materialne veci a som fajn mobilna prac. sila ochotna kdekolvek vyrazit

Ťuk – ťuk… :-)
Taky si ťuknu. Už dlouho tvrdím, že by mi k domovu stačila maringotka, kde by bylo teplo a kus rovný plochy jako postel. :-)
Respektive mám pocit, že ta mobilní maringotka by mi možná vyhovovala víc, než cokoli nemovitýho. :-)
Pamatuju si, že od malička mě moc věcí a čím dál tím větší narůstání potřeb po dalších věcech v ohraničeným prostoru "zavalovalo" a dusilo. Paradoxně nejvíc jsem pocit domova cítila, když jsme byli někde na výletech a postavili stan, nebo když jsme se zabydlovali někde v pokoji v turistivké chatě. Líbilo se mi to zabydlování v primitivních podmínkách. To málo, co stačilo, aby se tam člověk rád po celodenní túře vracel jako do místa, kde jsme si večer všichni užívali toho unavenýho, žádnými jinými touhami, nutkáními a problémy nezatíženýho společnýho klidu. :-)

Markoff: mám malé i velké sny, mám sny splnitelné i nesplnitelné, míval jsem (a možná ještě nějaké budu mít) i sny "materiální".
Nepsal jsem o radosti z vlastnictví bytu. Psal jsem o svobodě rozhodování ve vlastním a podřízení se cizím pravidlům v cizím.
Peníze pro mne mají hodnotu času, který musím vynaložit k jejich získání. Jaký kus života musím obětovat pro to, abych je získal. Část života mne stojí, abych získal potravu. Část života mne stojí, abych měl ošacení. Část života mne stojí i připojení k internetu, i počítač, který mi to umožňuje.
Doma je pro mne tam, kde mohu uspokojovat své potřeby – kam mohu kdykoli přijít a zdržet se tak dlouho, jak chci, a dělat, co chci, a přivést si tam koho chci, a nikdo mne v tom nebude omezovat.

porad si ale myslim, ze pro mlade lidi je lepsi zacinat v mensim tj. nekde v najmu popr. v druzstevnim. Pochodit vice mist, poznat zivot na ruznych mistech a teprve posleze se usadit. Znam hodne mladych mladych lidi s vlastnim bytem ci domem co nevi jak s touhle "kouli na noze" nalozit. clovek by se mel usadit az na to prijde cas. A to podle me ve triceti jeste neni. Cas se usadit prichazi az k padesatce, kdy uz ten ohynek pod prdeli tak nehori a klid ve vlastnim se da prezit a ocenit.

Ghost: Chtel jsi se usadit, mit zenu a deti, normalni domov. To je pekne a prirozene prani. Mozna se ted zeptam uplne neomalene a priblble a ty mi nemusis odpovidat. Vybiral jsi si dle techto kriterii svoji budouci zenu?

Byt jako splněný sen – první přání či sen, který jsem uskutečňoval ještě s někým. První společný sen. Možná takhle z toho bude jasnější jiný význam, než jen jako majetek. Že dva lidi spolu pracují na uskutečnění něčeho. Sám bych se do toho asi nepustil, zabýval jsem se jinýma věcma.

Markoff: Kdo odejde, nemá nárok na nic. Sny se nedají dělit. Ani ty společné :-)

Markoff: Nejlepší je, když soud dostane co chce, a lidi si to udělají po svém.

a abych se vrátila ke snům: vysnila jsem si muže, ale zapomněla jsem si určit věk. nevadí mi to, jen jsem musela upravit vize "společné budoucnosti", která se tak z padesáti let smrskla na třicet.
sním a snažím se jít za cílem, který mi sen ukazuje a často se mi dostane ochutnávky předem, sladké návnady, abych nezapomínala, jaké to bude, až do cíle dojdu. čím blíž splnění, tím častěji.
například sním o společenství příjemných, chytrých a láskyplných lidí a naplňuju si ho přítomností svých přátel.

nejsem si jistá, ale nechápe Markoff jako "vysoké sny" sny týkající se duchovního vývoje a vnitřního života spíš než materiálního zájmu (to jsou pak ty sny "nižší úrovně)?

bos(101): otázka potom je, jestli si umíš představit, co bude, až do toho cíle dojdeš – včera jsem na lyžích sledoval trénink jedné "world-cupačky", co jí to letos moc nejde:-( , a všiml jsem si, že za cílem se musí dost krutě brzdit, aby se člověk někde "nerozpleskl".

po dojití do cíle je nejdřív euforie a pak depka. taky jsem se na cíl párkrát dívala z druhý strany, teď naposled po skončení školy.

bos. : A ještě – jsou dva lidé. Je to jen mezi nimi. Není viny na kamarádech, není viny na babičkách, není viny na milencích či milenkách. Je to na těch dvou, co připustí.

ghost [107] tak v mém případě za to mohly i babičky, zvlášt ta jedna, která s námi bydlela.

ale proč vlastně vina? když se dva dohodli a pak po x letech zjistili, že se vzdálili, že každý je jinde a společná cesta je víc o bolesti a trápení než o radosti, pak je dobře, že se rozešli a ušetřili bolest nejen sobě.

a podotýkám, že mluvím jen ze zkušenosti dítěte, kterýmu se v pohodě a bez velkých hádek rozešli rodiče jako dva rozumný lidi a ze zkušenosti ženy, která už pár vztahů ukončila.

(110) – Z toho, jak to Ghost napsal, jsem vůbec moudrá nebyla, páč na jednu stranu mi to jednoznačně vyznělo stejně jako tobě, ale na druhou stranu mi to nepasovalo k tomu ostatnímu, co Ghost o rozchodech (a odchodech ženských od chlapů zvláště) hlásá. Budu též zvědavá na jeho vysvětlení.

Fousek a brždění – i brzdit se musí s mírou. Osobně, kdybych si měla (musela? mohla?) vybrat, tak radši střídání euforií a depek než nic. To riziko, že to pak za cílem narvu hubou do oplůtku, beru. Stojí to za to.

ghoste, když není jiná možnost. a nemyslím, že to byla chyba jen těch dvou. ale onechce se mi zabíhat do detailů, protže ty jsou opravdu soukromé a krom toho ztrácím chuť se o tom dál bavit, snad proto, že o mrtvých jen dobře a že se mi nechce na špatné vzpomínat a že to taky trochu bolestivě začíná brnkat.
čímž tuto diskuzi svým přičiněním autuju.

ru(111): nesmí se brzdit moc brzo, protože to pak není žádná "zábava" a bržděním v nevhodných místech se držka nabije spolehlivě :-) – co se lyží týče, tak z kopce dolů se musí hlavou napřed, protože v ustrašeném záklonu se to nedá řídit :-)

Ru [116]: Chápu, pokusím se osvětlit. Dohoda – to je když se dva (či více) dohodnou. Když se začíná otřásat půda pod nohama a kostlivci padají ze skříní, lidé mohou buď jít ostřit zbraně, nebo uzavřít dohodu o věcech budoucích, dokud jimi hněv a zášť ještě příliš nezmítá. Z prosté úvahy, že kdo jde "za lepším", ten přeci z toho starého a horšího už nemůže nic potřebovat, vznikla dohoda jež říká, že kdo odejde, ztrácí nárok. Ta dohoda mi vyhovovala, a časem se mi začala nesmírně líbit, zvláště když jedna potenciální zájemkyně o moji drobnost ztratila zájem, jakmile jsem ji s touhle dohodou seznámil. Ach ty ženy, asi nikdy jim neporozumím :-)))

Oprávněnost nároků obecně – na to jsou soudci a soudy. Všechno je pokaždé jinak. Nejlepší je, když se lidé včas dohodnou mezi sebou.
Každá věc se dá osvětlit mnoha různými způsoby. Např. "Sny se nedají dělit. Ani ty společné." nebo "kdo jde za lepším, staré snadno oželí" nebo "s novým partnerem od úplného počátku". Stále táž logika.

[114] někdy nestačí, někdy to vypadá, že se utíká z debaty proto, že už nemám argumenty, že mi debata nestojí za to, aby dál pokračovala. proto vysvětlení ;)

(122) : Když vezmu (97) a (119) dohromady, zdá se mi, že to Ghost myslí právě tak – ta žena ze tvého příkladu odchází za lepším (bez bití), ale muž tím pádem ztrácí (ženu, rodinu) – tedy žena se vykupuje tím, že mu všechno nechá.

hadky o majetek mi prijdou jako vrchol ubohosti. Navrch ma vzdycky ten, kdo je hamiznejsi a vychcanejsi. A to muze byt ten co zustava i ten co odchazi. Vsichni zname hororove historky o vybilenych bytech ci o vypuzeni partnera s holou prdelou. Ovsem ja jsem zde hodne pragmaticka. Clovek nema byt pitomy, kdyz si vezme chamtivce tak za to pak musi pykat.

P.S. Mám na mysli lidi, co utekli, páč nemohli vydržet, ne ty, co šli za lepším ve smyslu za bohatším či za mladší a reprezentativnější. :-)

ti co nemohli vydrzet protoze byli tyrani maji povinnost si vzit pravnika a vymoct si dle zakona co jim nalezi!! Polovinu spolecne nabyteho majetku. Proto mame zde nejaky pravni system.
A ti ostatni at si to delaji jak chteji.

myslela jsem to jako povinnost. Protoze kdyz svoje pravo nevyuziji, vlastne delaji svojemu tyranovi dalsi sluzbicky. Nikdo jiny krome nich, to pravo (povinnost) vyzadovat nemuze.
Ale je to jedno. Vzdycky to bylo tak, ze pasivni neni automaticky hodny, a aktivni neni automaticky agresivni. Vetsinou se ty role dokazi hezky promotat.

bos. [121] ani jedno z toho nepovažuji za nic špatného. Argumenty mohou dojít, debata opravdu za moc nemusí stát.
Jsme pokroucení tím, jak jsme museli rodičům i ve škole neustále něco zdůvodňovat. Myslím si, že to plyne z neúcty k vůli druhého, z neúcty k jeho rozhodnutí. Spousta lidí neumí říct jen pouhé "nechci", a protože některé důvody nechtějí zveřejňovat, nutí se do lhaní. Jen kvůli tomu, že většina lidí neumí přijmout a akceptovat to prosté a jednoduché "nechci".

Ru [122]: V podstatě to, co jsem odpověděl Markoffovi. Je to o existující dohodě mezi dvěma lidmi – ne obecný návod.

Preferuji absolutní svobodu obou: každý z nás může kdykoli zcela svobodně položit klíče na stůl a odejít.
Dohodu přijaly obě strany a uzavřely ji po dokončení a vybavení bytu – oba ze své vůle a zcela dobrovolně.
Žena, která na tu dohodu přistoupila, z toho bytu nikdy nehodlá odejít. Já už na odchodu byl.
Fyzický zásah proti komukoli je imho ospravedlnitelný tehdy, pokud se tím zabrání ještě horšímu násilí.

Je to dohoda. Dohoda se dá kdykoli změnit, dokonce se dá zrušit a vytvořit nová dohoda. Teď platí tahle a ani jeden proti tomu nic nemáme. Necítíme se tím zneužití ani okradení. Ber to jako podivínství dvou lidí, kteří spolu už pětadvacet let bydlí v jednom bytě a ze sentimentálních důvodů jej chtějí ponechat tak, jak je :-)

"zeny nebiju, ani kdyz si to zasluzi" = joke (text jedné písně)

Radka: Máš pravdu, s morálkou jsem na štíru a s mravností také.
Nesmírně si vážím obecného zájmu, ale odmítám si při odchodu činit nárok na cokoli – i když je to podle vás v rozporu s dobrými mravy i se základními principy lidské důstojnosti.

Jo, to zní logicky. Možná proto se tomu bytu vyhýbám a nechci ho :-)))