I když důsledně objektivní aplikací těchto náhledů na vztahové bytí mi o mojí maličkosti nic moc lichotivýho nevychází :-/ Born stupid? Try again!

Asi se to holt musí zkoušet pořád znovu a lépe. Nebo už nevim :-)

Ghoste: po clanku Rulisy jsem pochopila jak jsi to myslel ve svojem prispevku.
neumim tak skvele vyjadrit vlastni pocity jako Rulisa. Ale citim to velmi podobne.
Vyznat se sam v sobe a chranit si sam sebe je velke umeni. Kdyz to umi i partner, tak je vyhrano!

ja jsem u toho druheho vzdycky pouze na navsteve. Bez pozvani nevstupuju a ani se extra dlouho nezdrzuju.

ruliso: I kdyz te chapu, neumim si predstavit ze by treba takhle premyslel muj chlap, moji rodice nebo i treba moji synove. Rekli by mi ze nejsu vytizena :o).
Muj muz ma velmi primocare, jednoduche ale velmi srozumitelne mysleni. A ja jsem mu za to vdecna, protoze je to pro me jako vysvobozeni.
Jeho nazor na tohle tema je jasny. kazdy si musi ujasnit co chce (vlastni predstavu a idealni stav), sdelit to tomu druhemu a pak se uvidi, co vzajemne pasuje a v cem je treba se domluvit. A ono to funguje :o)

Jasně, že při "míjení" vina neexistuje. Jen blbý pocity, které splývají. Už ani nevíš, zda jsi naštvanej sám na sebe – že jsi otevřel svoji duši (etc), anebo na toho druhýho – že nepochopil (etc).

ono to snad ani nejsou kecy… Clovek je mucen pochybnostmi. A tak opousti a hleda a opousti a hleda a doufa ze najde svoji jistotu. A pak se nauci zit i s pochybnostmi. Protoze kazdou chvilku se musime rozhodovat mezi ruznyma resenima, ktera mohou byt stejne dobra nebo stejne spatna. Jedno vybereme a druhe musime obetovat. Protoze se vylucuji.

Radka: Myslela jsem… všechno! Ano – i já opouštím a hledám a opouštím a hledám… Třeba se taky někdy takhle nebo podobně (blbě) zeptám ("Líbilo se ti to vůbec?" – další hřebík do rakve), ovšem s Rulisou souhlasím v tom, že je to dotaz spíš ke škodě, než k užitku. Obou. Rovnováha je hrozně důležitá. Potichu, ale jednoznačně. Aspoň pro mě.

Vina a nechuť při "míjení" – no, spíš to druhý. I když – proč vlastně? Vždyť je to tak normální při všem ostatním… to míjení… absolutní sdílení pokaždý by asi brzo omrzelo…

ucim se taky mene mluvit. Ale moc mi to nejde. Mlceti zlato :o) Casto reknu neco jenom proto aby nebylo ticho a to je uplne ta nejnizsi uroven :o(

treba mas nejake tiky :o)

Ghoste, nepleť do toho furt tu mojí konkrétní (i když dík za lichotku) – ta, o které furt mluvím, je prostě Prdel Obecná. :-)

Radka: Jo, nejspíš jo. Ty taky? :-)

Dee Dee: Ja jsem mela vsechny tiky jake existuji. Vlastne nevim o zadnem tiku ktery bych ja nemela. Kdyz jsem se jednoho zbavila tak jiny zacal. Moje deti mely tiky vzdycky po navratu od mojich rodicu :o)

Ghost: tak kdyz jsi nas navnadil prozrad jaky!

ghost: jo, jde to, taky jsem na to kdysi přišla. U mě na pravý straně obličeje. Ale testovat tím reakce okolí bych si asi nedovolila :-)

Radka: Blbý by bylo, kdybys chodila čůrat třeba do dřezu… :-) Nehty si koušu doteď, a nejen je. Taky si loupu kůži na prstech, někdy i na patách. A ani u toho nemrknu… :-)

Dee Dee: hehéé, nehty sice nekoušu, ale to s tou kůží mi něco říká :-))) Dojde mi to až když se ten můj ozve, že si mám nechat ty nohy na pokoji, že ho to rozčiluje :-))

nechtěl jsem to nikdy zveřejnit, ale když se tady tak otvíráte, tak prosím…
"Jím koblihy tak, že nejdřív vycucnu marmeládu a pak sním samotnou koblihu!" Stydím se za to, ale nemohu jinak! 8^)

Z nehtů okousaných až na lůžko a prstů loupajících kůži, ba i z těch třesoucích se rukou, jakkoli se mne to netýká, padá na mne vždycky smutek, který po dlouhou dobu nevyvane.

(39) Odpusť, ale ten je naprd.

Obracíš to zase jinam – jako obvykle tam, kam ti musí být jasný, že tvoje varianta srovnání s něčím dalším myšlena nebyla, ale hodí se. :-)

Ano, to je pravda. :-)

neuroticke projevy znamenaji, ze nas vnitrek a nas vnejsek nejsou v souladu. Muzeme se ptat sami sebe co zmenit :o) zda ten vnitrek nebo ten vnejsek. Ja jsem zmenila vnejsek, vnitrek mi zustava porad stejny ale tiky jsou pryc. Samozrejme to nejde hned a k takovemu rozhodnuti se covek musi dopracovat. Protoze tim samozrejme riskuje. Ale vyhra je klid duse.

Ghost 39: Kdyz prijdu k nekomu jako zubozeny chudak tak nepotrebuju aby me litoval a jeste si myslel jakou mi dela sluzbu :o)

Asi nejdůležitější ze všeho je, aby člověk v každém okamžiku věděl, co dělá a proč to dělá- jestli je to ještě to, co chce, nebo to dělá pro někoho jiného. Občas je mezi tím tenká hranice- jsme od malička vedeni k tomu, abychom dělali radost lidem, na kterých nám záleží- mamince, tatínkovi, paní učitelce- člověk pak kolikrát sám neví, jestli jde studovat medicínu proto, že chce být doktorem, nebo že z něj rodiče chtějí mít doktora, pro příklad. Člověk si kolikrát uvědomí až zpětně, že takhle to vlastně vůbec sám nechtěl, že to chtěl nějak jinak a pak má na toho druhého vztek,…Je důležité mít hranici mezi Já a Ty, ta hranice se občas dá překročit, ale člověk by se na druhé straně neměl zabydlet, protože by z něj byl nadosmrti imigrant.

To jsou ty otázky, na které by neměl člověk hledat odpověď, protože čas, strávený hledáním je cennější, než odpověď samotná…..(asi se už opakuji, já to cpu všude, pardon)

Ano, neměl… souvisí to s komentářem Rulisy (51)"….vědět a vědět proč, aby měla dušička klid, že "ví"…" to se prostě někdy nevyplácí, nebo je to prostě zbytečné…

…slyšet lepší než mluvit…8^)

ja jsem vzdycky hledala odpoved na otazku proc. Kdyz hledas, tak odpoved najdes. kazda reakce, kazde gesto kazda odpoved ma nejakou motivaci. Vsichni jsme vedeni urcitym smerem protoze chceme neco. Kdyz budes hledat odpoved na otazku jaka motivace, najdes odpoved i na proc.

(59) Tak dík, nebyla jsem si jistá, jak to myslíš (jestli ne dvojsmyslně – byť tentokrát neškodně cudně :-)
Slyšet jako slyšet, ale slyšet, ne neslyšet. :-)

Takže ten, kdo jen mluví, je chudší. Musej se střídat, aby to bylo v rovnováze.
Vidíš to, a mě vždycky přišlo protivný, když jsem to měla být pořád já, od koho se čekalo mluvení, monolog, ze kterýho jsem byla čím dál nervóznější a nejistější. Ztracenější. A nechápala jsem, jak ten druhej může nechápat, že mi to vadí, přestože jsem ubezpečována, že tak se mu to líbí (mně se to nelíbilo).
A zrovna tak mi přišlo divný, že se mi někdo omlouvá, že pořád mluví, páč to právě od těch, co se takhle omlouvaj, většinou nebejvá pravda, a právě od těch mi to nevadí. :-)

(61) Nezalepila. :-) Jen si některý komentáře musím dýl přežvejkat, občas proto, že jdou moc dovnitř a já nevím, co s tím (táhnutí chlapa), občas proto, že mi nedocvakávaj nebo jejich uvažování je mi (jako tobě ten poslední článek) trochu cizí.
Občas se na to musím vyspat. :-)
Nehledám vždycky ani odpověď na otázku proč (ad 58). Buď to na mně "vyskočí", nebo nechávám být.
Možná jsem tě nepochopila, ale když jsem si představila sebe vůči někomu… Mám pocit, že když se u druhýho začnu ptát "proč", začnu se ptát na jeho motivaci, je to vlastně info pro mě o mojí nedůvěře v něj, o pochybnostech, o nejistotě. O tom, že si něco potřebuju ověřovat o něčem se ujišťovat (nebo si něco vyvracet).
Na Proč a motivaci se ptám jen v případě konfliktu.
Ale možná jsem tě opravdu jen nepochopila.

ja se nikdy neptam proc a nepatram po motivaci nahlas. Akorat se odpovedi na tyhle otazky snazim vzit do toho druheho a videt danou situaci jeho ocima. Spousta veci mi pak docvakne automaticky.

proc mas nejistotu a pochybnosti v nekoho? co ocekavas ze by mel delat nekdo aby jsi mela jistotu a zadne pochybnosti?
A dle jakeho vzorce chovani urcujes miru svojich pochybnosti a nejistoty?

ten druhy se bude vzdycky rozhodovat dle sebe (pokud je normalni) a ne dle nas.

(66) – No, teď jsem z toho jelen – právěže když nemám, tak proč bych se ptala "proč" a na motivaci? To jsem chtěla naspat. :o) Když někoho beru, že takhle je, a neočekávám od něj zázraky, tak proč bych se ptala, jaktože je nedělá? Proto jsem taky psala, že se ptám až v případě konfliktu, páč tam vznikají pochybnosti – o tom, proč konflikt, v čem vlastně… Nic víc jsem na mysli neměla. :o))

zalezi jakeho razu jsou ty konflikty. Ja jsem zazila naprosto priserne a zranujici, kdy jsem nabyla presvedceni ze muj partner me nemiluje a vlastne jsem mu uplne lhostejna. Presto jsem si nasla strategii jak i za techto okolnosti prezit a nezblaznit se. Casem se to ukazalo jako nedorozumeni protoze jsme oba meli uplne jine vzorce chovani, ktere se prakticky vylucovali. Takze zatimco ja jsem se tyrala on si niceho nevsiml a naopak kdyz ja jsem byla v pohode tak on se trapil.
Co se tyka jinych vztahu tak ty mely jen zalepit diru, ktera se tu ci tam objevila. Zejmena pocity nemilovanosti. A tuhle funkci plnily dokonale.

pod pojmem nemilovani myslim neuspokojovani vlastnivch emocionalnich potreb (spravne reakce ve spravny cas:o))), naopak ty druhe se snazil naplnovat az moc takze jsem si pripadala jako uzitny predmet. Byla jsem uplne zablokovana na prijem, nemela jsem zajem o nespravnou reakci v nespravny cas :o)))). Ale mozna mluvime o necem podobnem.

Radko, zas tu nad tím sedím a dumám, proč mám pocit, že jsme jinde. Možná budu mimo úplně, když teď napíšu, co napíšu, ale nedá mi to. :-)
Hodně často se v diskusích v komentářích postupně dostaneš k tomu, k čemu tady v (73). Je to fajn, páč je to pilíř, jistota, atd. Rozhodně skvělá a nedá se jí nic moc vytknout. (Leda to, že většina lidí to takhle praktikovat neumí, leda to proklamovat. :-) Jen mi přijde (před chvílí mi to tak nějak seplo), jako bys tím chtěla říct "to, v čem se pipláš, ruliso, jsou děsný prkotiny, kdyby ses na to podívala jako já, netrápilo by tě to…" nebo tak nějak. Jo, kdybych se upnula na tu jednu myšlenku toho, jak to funguje a jak to chci mít, aby to fungovalo, asi bych neřešila prkotiny na blogu. Psala bych jen o dětech a o přátelích, které mám stálé, o běžným spokojeným životě… – Ale to přemýšlení nad těma prkotinama by ve mně stejně bublalo, akorát že potlačeně. Neřeším je tady proto, že bych kvůli nim nemohla spát nebo proto, že by to byly moje pilíře. Prostě mě něco napadne, jen tak, tak to napíšu. Tím si to zformuluju, tak trochu odložím jako "hotový", trochu složím do mozaiky něčeho jinýho, takže obojí přestane bublat a popichovat. Ta prkotina je střípek. Vidím svět (i vztahy) jako tisíce střípků, složených (či ještě nedoložených) do a okolo nějakýho základu. Baví mě ty zkoumat střípky, i když na nich nestojí to hlavní. To je celý. Vím, že od každýho se dá dostat k tomu hlavnímu – jak myslet a co vidět, aby člověk měl jistotu a viděl to hlavní jako hlavní. Ale mně o tohle prostě v tomhle případě nejde.
Možná to dělám blbě. Možná to, jak důkladně o těch jednotlivých střípkách dokážu napsat, vyznívá, že jim přikládám strašně velkou váhu. Nebo že se jimi týrám. Netýram. :-)
Možná se teď zbytečně bráním něčemu, co tak vůbec nebylo myšleno, ale prostě od toho jednoho střípku ve článku už jsme u milování, rodinných vztahů, atd. – a já už to nezvládám, už je to moc široko-hluboký a závažný a moc mě to tlačí k ujišťování, že já… :-) Nechce se mi nikoho o ničem ujišťovat. Přes všechno, co z těch tady odložených střípků může vyplývat, vím o sobě, co vím, něčeho se držím a o něčem vím, že je to dost dobrý. :-)
Tohle moje povídání o střípkách je založený na tom, že vezmu svoje "smetíčka" a pěkně se v nich porýpu, s potěchou. Možná i proto, že si myslím, že nejsem sama, kdo je má, a že to lidem může něco říct. Mým cílem (potřebou) není, abych se těmi střípky přestala zabývat, aby mi přestaly naskakovat v hlavě. Proto nehledám ani nějakou univerzální či "vysvobozující" odpověď, řešení, závěr.

Hm, pěknej zmatek jsem zas vyblila… :-(
Asi bych měla zas napsat nějakou nezávaznou, lehce vtipnou historku ze života v domácnosti, aby se to srovnalo. :-)

jeste Rulisa: vis ja jsem te nechtela otravit i kdyz to tak asi vypada :o) Ja hrozne rada rozebiram na nejake tema, rada jsem v opozici a nejradeji mam argumenty pro a proti.

ja mam ted doma muze celych deset dni a jsem z toho na smrt :o) Asi se potrebuji taky utvrdit sama sebe ze je lepsi to nejak okecat nez se jit hned odstrelit.

moje deti taky travily prazdniny u babicky. A my jsme s muzem jezdili po svete. diky mym rodicum jsme se vlastne dokazali szit dohoromady. To jsme treba dva tydny spali spolu v aute, vsechno na malinkem prostoru a bez sance se treba pet minut nevidet :o)