Sice by bylo jako čtenářolapka zaručenější téma „Jak jsem komu dala“, leč mně víc straší v hlavě „Komu jsem jak nedala“.
Nepočítám ty, co jsem je smetla z hradeb při zteči slovní. Bavím se vzpomínkama na to, jak jsem utíkala z postele. Nebo ze situací, který by patřily do postele, kdyby tam nějaká byla.
První – bylo mi patnáct. Proběhly Prázdniny s Brontosaurem – skvělá akce, skvělá parta lidí. Čistili jsme les, sklízeli seno na hájovně, stavěli antické bojové vozy, hráli spoustu her, plnili spoustu úkolů, třeba sbírání podpisů na písemný slib budoucího manželství nebo sběr razítek (mám dokonce i z obvodního oddělení SNB!). A napsali o nás článek v Mladým světě, heč!
Některá kamarádství (ba i lásky – ale to se mě netýkalo) přetrvala ještě nějaký čas poté. I domluvili jsme se, že se sejdeme na návštěvě u kamarádky v… v… v něčem nad Orlicí. Ústí to nebylo. (Tři věci si nepamatuju, jména, data, a na to třetí…)
I vyrazili jsme z Brna dva, já a on, starší cca o tři roky. Leč nějak se to sběhlo, že při x vlakových přestupech nejelo, co mělo, či něco ujelo, já už nevím. Jen vím, že jsme spali za nějakým městečkem na louce, kopka sena za hlavou, že kdyby pršelo, aby bylo kam zalízt. Nepršelo, noc byla jako malovaná. A uprostřed ní se najednou na mě, zakuklenou ve spacáku, převalilo cosi neforemnýho, taktéž zakuklenýho ve spacáku, a snažilo se mě to zadusit.
Ve spáse před smrtí zadušením pod mumií ze záhrobí jsem zvolila možnost sebevraždy zadušením v mumii vlastní a s rukou křečovitě zevnitř svírající zip jsem strávila několik hodin coby larva chrostíka. A přemýšlela, jak to, že jsem si za těch čtrnáct dní na Brontosaurovi nevšimla, že ten kluk je blázen a že mu přeskakuje.
No, byla jsem holt opožděná. Nějak mi neseplo, že jeho dlouhodobější zájem o mě nebude pramenit z toho, že jsem tak skvělá kamarádka a že jsem nasbírala nejvíc razítek ze všech Brontosaurů.
Druhá – bylo mi devatenáct a byla jsem tak předposlední až poslední panna v ročníku. Zamilovaná do… do… (Tři věci si nepamatuju, jména, data…) – Ale byl vysokej, hubenej, blond a byl z Horní S. (To si kupodivu pamatuju.)
Jé, jak já ho milovala! Asi čtrnáct dní. Pak mě a mou kamarádku (pardon, opačný pořadí – mou kamarádku a mě s ní) pozval k sobě na kolejní pokoj. Proč mě, to mi došlo až tam. Protože měl kamaráda. Srdce mi puklo a zkamenělo. Celá jsem zkameněla. "Rozdělení" hned po příchodu (jaký štráchy) – moje láska s mou kamarádkou na posteli vpravo, my dva zbylí na postel vlevo.
Když mi ten pomenší a neblond rozepnul zip na kalhotech a zeptal se, jak se jmenuju, zkamenělost pukla napodruhý, dala jsem mu loktem do zubů, smetla ho z postele a prchla. Pamatuju si, že průvan za mnou nesl do uší něco o kravách pitomejch. A že jsem se pak asi měsíc vyhýbala jejich katedře a přestala jsem chodit na obědy do menzy.
Opožděná a s traumatem ze zipů na všechny způsoby.
Třetí – hm, dlouho jsem byla přesvědčená, že prchání z těchto situací jest příslušno stavu, s jakým jsem skoncovala rok po zážitku na kolejích. (Ehm, tehdy už bylo zamknuto zevnitř a nebylo kudy prchnout.) Leč ouha – povedlo se a po letech jsem byla pozvána na "nezávazně přátelské" sjíždění řeky. Měla jsem za to, že nás má jet parta, no, věřili byste, že jsme se nakonec sešli jen my dva? :-)
Neprchla jsem. Užívala jsem si to. A studovala nepřímou úměru mezi usilovnou tvorbou mužného ega a smyslem pro humor. A neprchla jsem ani ze stanu pak v noci. Ale po té společné noci se mnou ten dotyčnej celej následující (zbylej) den prakticky už nepromluvil. Tatam byla síla jeho okouzlující (tedy spíš okouzlenísnaživé) osobnosti. Čím dál zasmušileji bojoval o nápravu reputace a sebevědomí pomocí předvádění se v různých jiných úkonech, za jejichž nezdar jsem ho – opalujíc se na přídi lodi, páč měl potřebu mě mít za naprosto neschopnou pádlování, tak jsem ho přitom nechala – velkoryse chlácholila a bavila se tím, jak ho to o to víc sere.
No, opoždění ve vývoji už to nebylo (nebo ne v mým), jen čistá radost. Prasečí. Víckrát už se neozval.
A proč to píšu zrovna teď? Přivedla mě k tomu Bahanka, svým povzdechovým článečkem nad neohrabaností, ba ubohostí některých jejích mužských vrstevníků.
Klid, Bahanko, takových je… A některým to – kupodivu a ženám ku pobavení – vydrží i do věku přes čtyřicet let. :-)))
Komentáře: