…jsme večer hráli karty. Místo obligátních kostek.
Jediný vládnoucí ještě nějakou životní energií byl mladší. Protože nemlátil do ledu, toliko fandil. A fandění holt energii spíš přidává než ubírá, jak vidno na následcích některých mačů fotbalových či hokejových.

Kostkama se musí štěrchat a házet. Karty jsou na pohyb nenáročnější. A lehčí do (oddělané) ruky. Tak jsme se starším svolili ku kartám. Když byl teda mladší ochoten je nachystat.

Nachystal. Už jste někdy hráli Prší s kanastovejma kartama, z nichž byly nachystáním odstraněny pouze žolíky? Zkuste to. Dobrej vopruz.

A dejte si k tomu rohlíky sypaný sezamem a zahajte paralelní soutěž o nejrychlejší sběr sezamových zrníček po stole.

"Červený. To je můj sezam!"
(Prst připlácnutý na stole, kdo dřív, je vítěz.)
"Jedno lupení, ať vůl zcepení."
"Můj sezam! Ty karty jsou slepený."
"A kdo je tak asi čím polil, minule?"
"To já ne. To Adam. Šťávou. Můj sezam!"
"Můj!"
"Leží."
"Jé, jak to, já měl ještě… A já to tam zapomněl hodit."
"Nemáš krást cizí sezam. Míchej."
"Spadly ti na zem dvě karty."
"To je fuk. Máme jich dost."
"Co to je, mami…? Jo, už vím. Káry. Můj sezam!"
"To jsou kříže. Nejez mi to ty zvíře!"
"Můj sezam!"
"Můj!!!"
(Hromádka karet uprostřed stolu rozmetána dvěma prsty, dole pod ní bylo zrníčko.)

(Co jsem to tvrdila za bludy o nenáročnosti karetních her?)