„Když se člověk chce vyhnout chybě, z níž má panický strach, zpravidla udělá ještě mnohem horší.“ (Ghost)Po blogách jdou vlny. Vlny témat. O nočních můrách, o vylučování, o slučování… Vlny nálad a otázek, které přicházejí zčásti návazně na sebe, zčásti samy od sebe, jako by pod tlakem konstelace hvězd.
Nejen po blogách. Nevím, jak jinak si vysvětlit, že na tatáž témata přichází řeč naprosto bez mého zapřičinění i jinde, třeba v reálu mezi lidmi, co vůbec počítač nemají. Jak jinak, než přiznáním, že na té astrologii snad doopravdy něco je.
Zas a znovu. Naposledy předevčírem, včera. O mluvení. Z jedné strany, z druhé, třetí.
O mluvení a nemluvení mluvím s kýmsi. O tomtéž čtu na blogu. A na jiným.
Jak někdo mluví. Hodně. Ale sám.
Jak mu chybí, že z druhé strany neslyší. Jak postupně dochází k názoru, že slyšet vlastně netřeba, že mluvením se dům nepostaví. Ale stejně je to líto. Mluvit a čekat a nedočkat se, hledat a tápat po jedné dvou větách, které by stačily, tu a tam, zůstávat stát po monologu, bez nich, v tichu. Ve ztracenu. Vyžebrat si je – a pak jim nevěřit. Protože nepřišly samy od sebe.
Jak by lidi rádi řekli to první, co jim slina na jazyk přinese, jako úlevu, jako vyčištění se. Nic víc by v tom nebylo. Ale druhá strana to tak neumí přijmout. Na slovech samých záleží víc, než na tom Proč. Jak.
A tak spolu lidi mluví slušně. Ohleduplně. Opatrně.
Čím dál míň.
Protože hádka by bolela oba. Nechtějí udělat chybu. Ublížit.
Jenže čím slušněji, čím opatrněji spolu mluví, tím víc toho zůstává nedořečeného. Čím víc se koušou do jazyka, aby nebylo vyřčeno něco s dopadem semtexu, tím víc toho zůstává uvnitř, toho, co se nezapomíná. Co si tam uvnitř pomalu a jistě vyžírá díry, aby se vešlo, na úkor něčeho jiného. Čím déle, tím menší únik slov je semtex.
Čím víc se toho pak nastřádá na vyřčení najednou, tím větší díra všude kolem zbyde.
Přeceňovat váhu slov je chyba. Nemluvit ještě horší. Všechno zůstává.
Nevím, jestli umím. Nemám vyzkoušeno. Ale chtěla bych umět slyšet. Včas a hned, v tu chvíli, když to tak jak tak vidím. Třeba Jdi do prdele. – Urazím ti za to hlavu, můj milý. Hned, v tu chvíli.
A nebo naopak.
A pak, na nebi jasno, půjdeme spát.
Komentáře: