…Proč lidi neřeknou, co by chtěli říct…?
Někdy proto, že nevědí jak.
Někdy proto, že se bojí toho, co by přišlo pak.
-
Skoro jako by to napsal Honza Volf (to je ten, co neumí hrát golf)… :-)
-
Přiznávám, že naprosto netuším, kdo je Honza Volf, co neumí hrát golf. :-) Tudíž tápu, mám-li se zapýřit pod tíží virtuálního metálu či pohlavku. :-)
-
To je takovej polobezdomovec-polointelektuál, co kreslí různý srandovní obrázky, vymýšlí pološílený, ale i hezký a hodně dobrý básničky a moudra. Příklad za všechny (z té první kategorie): "Rybičky vypily akvárko a pak se pochcaly." :-))) Mám ho ráda, takže z mý strany jednoznačně metál! :-)))
-
Pořád přemýšlím, co by se dalo k těm dvěma větám dodat, doplnit. Stále mi tam chyběly ještě další varianty lidské mlčenlivosti, přesněji špatné sdílnosti a neumu s tím souvisejícím. Zjistil jsem, že se vlastně jedná ve všech případech o tyhle dva hlavní důvody. Ostatní jsou jen nevýrazné odnože.
Takže po dvou dnech musím (a rád) říct: "Jednoduše perfektní a výstižné", i když neveselé svou pravdivostí…8^) -
Možná je to všechno. Možná tohle patří do té druhé možnosti. Že nevěří, protože se bojí. Možná se bojí, protože nevěří. A možná se bojí – i nevěří:
Nevěří sobě.
Nevěří tomu druhému.
Nevěří slovům. -
A někdy se chce člověku něco strašně říct, ale neřekne to. Protože kdyby to vyslovil, stala by se z toho lež. Kdo mne tohle naučil?
-
(6) Hm, tak to nevím. Jsi si jist, že cituješ přesně?
-
Ta má paměť. A nemám to nikde napsané. Takové cizí podivné slovo označující krátké výroky. Výroky podivně si pohrávající se slovy. Hmm, už si to nevybavím.
-
Koukej, teď zrovna hraješ docela pitomou hru. "Kdo mne tohle naučil?" – "Takové krátké cizí slovo…" – No, můžem se tvářit, že se krásně nechápem. Až do aleluja.
Vím vcelku přesně, jakej názor na vyslovování některých věcí mám. Můžu ti ho odříkat či napsat teď stejně tak, jak jsem napsala kdysi, a jak jsem odříkala před tebou ještě asi dvěma lidem a napsala asi do pěti diskuzí na netu. Je to furt stejnej a složenej ze stejnejch slov a o lži v něm není nic. Chceš to vědět a případně si opravit omyl, ve kterým sis to zřejmě zafixoval, nebo ne? -
Neustále přeceňuješ moji paměť.
Když budu chtít vědět, jakej přesně máš názor na vyslovování některých věcí, tak se pokusím to najít, nebo se zeptám přímo.
Existuje nějaký slovesný útvar, který je podobný jako paradox. Myslel jsem, že jsi mi o něm řekla Ty, ale nebyl jsem si jist. Někdo mi o něm řekl či napsal a já jsem ho hledal na síti, a našel jsem tam celou řadu těch "pořekadel" a mezi nimi něco ve smyslu "když se to vysloví, přestane to být pravda". No, možná jsem to nějak pomotal. Ten název toho útvaru byl nějak jako "anaerobní" či podobně.
Tak přesně tohle jsem měl na mysli.
-
Hm, tak teďs to ocitoval přesně. "Občas něco, co se vysloví, přestane být pravda" – Jenže to neznamená, že je to lež. Jen že to už není pravda, páč se to tím vyslovením ztratí. Rozplyne. Znehodnotí. Zkreslí. Slovama, co nikdy nemůžou přesně vystihnout… Ale posunout to jinam, jo.
Asi tak. -
Jo, to je ono. Přesně. Ve srovnání se mnou (a možná i s jinýma) máš fenomenální paměť. V mnoha směrech – hodně špatná vlastnost. Třeba při dělání tlustých a silných čar za minulostí. Já čáry dělat nemusím – protože prostě nevím. Nebo to musím dobývat tak, až mne brní hlava. Jako třeba tohle.
A ta lež – jen jiné slovo pro něco, co je nepravda, protože to přestalo být pravdou. Asi hodně záleží na kontextu ve větě.
No nic, stejně za týden už nebudu vědět, o co se jednalo. Jen mi to tak nějak k tomu článku vklouzlo do mysli.
Sdělení – ten, kdo to říká tomu musí věřit – a ten kdo poslouchá také. Jinak to ztratí jakoukoli hodnotu. Říkávalo se "mluvit do dubu". -
Nemyslím, že to vyslovení-ztracení záleží na tom, jestli tomu oba věří. Mockrát jsem zažila, že vtom momentě, kdy jsem to říkala, jsem to říkala "plná" toho, ale omezenost slov a jejich zvuk nahlas – jako by to rozbily. Najednou jsem víc přemýšlela, jestli jsem to řekla správně, jak to, že to neznělo tak, jak to cítím… Snažila jsem s eto opravit, upřesnit…A najednou to bylo… Prázdný, jako líto, že se to řeklo nahlas. Neopatrně. Ne neopatrně vůči druhýmu, ale vůči té věci samé. Že se to rozkouskovalo, rozbilo do otroctví slovům.
Když je pocit, že slova nestačí, je lepší slovem jen ťuknout, zbytek říct jinak. Nesnažit se to vyslovit celý. -
Něco nelze upřesňovat. Někdy je to jako padající hrnek. Zachytíš a držíš, nebo nezachytíš a je rozbitý. Další pokus není v témže časoprostoru. Možná později, jinde, když to samo přijde znovu. Nebo nepřijde.
-
to ze se neco stane nepravdou kdyz se to rekne nahlas jsem slysela.
U me to funguje tak, ze to nejniternejsi nevyslovuju. Neni duvod a neni ani proc.A silna slova vetsinou odrazeji jen obraz. Rozplyvaji se ve vzduchu a pusobi neverohodne.
Protoze to silne a hluboke nleze vyjadrit slovy nybrz pouze chovanim. -
Proto mi i silna slova kohokoliv prijdou falesna v momente kdyz je vyslovuje. Nelze neco citit a popsat to slovy. Podle me. Protoze to co popisujeme jiz uplynulo v momente kdyz jsme to vyslovili.
-
(15) – druhý odstaveček, + 1. věta ze (16) – přesně.
Občas něco z citů vyjádřit slovy jde. Ale ne popisem. Spíš opisem. -
muzu treba rict: tesim se, jsem stastna, mam dobry pocit, je mi prijemne, dlouho jsem se tak netesila.
nedokazu vyslovit slovicko miluju, mam te rada, touzim po tobe, chci te atd atd smerem k osobe. Tim se me promenuje ten o kom mluvim v nejkou vec, kterou muzu mit a milovat. Muzu milovat svoji kocku, svoje auto svuj dum. Citim touhu po dobrem jidle.
Tyhle povrchne pocity nedokazi vyslovit kdyz se jedna o konkretniho cloveka. -
Tak trochu znám – ehm – váš svět :-)
Nu, jsou to stále jen slova. Ono příliš nesejde na tom, do jaké míry jsou silná nebo ne. Někdy se člověk hodně silně potřebuje vyjádřit – třeba když mu spadne cihla na palec u nohy. Nebo když ho něco zasáhne opačně. Vy to obkroužíte – já podobně jako většina lidí k tomu jdu přímo. Mnohé, co se dere ven, může jít i skrze slova. A když se dere silně – pak i skrze slova silná. Mnoho událostí v životě je silných.
Jste zvláštní bytosti. Velké věci měníte v malá slůvka :-) -
(20) bylo na (18).
-
Hm, pamatuju si, že na mě bylo téměř křičeno "Já tě miluju", a bylo v tom hodně pocitů, možná i citů, ale úplně jiných.
A taky mi bylo jindy odjinud sděleno, "Urazím ti hlavu". A bylo v tom…Umím to říct, zjistila jsem. Něco z toho, cos vyjmenovala. Ale ne kdykoli, když to cítím. A nechci na to slyšet žádnou odpověď. Tedy – asi tak nejspíš to dokážu říct, když je nejmenší pravděpodobnost, že dostanu odpověď. :-)
A když to slyším, žádnou nemám. -
me kdyz spadne cihla na palec tak zakleju. Ovsem to je okamzite hnuti mysle, ktere je pomijive. Bolest zmizne, rozcileni taky.
Kdyz myslim lasku v jeji dlouhodobe a etericke podstate, tak se nebavim o upadnuti cihly na nohu. Nebo o radosti nad koupi hezounkeho svetriku. Ci o lasce k roztomilemu kotatku.
Pro me je to posvatna vec, vztah dvou lidi. A proto vazim slova na lekarnickych vazkach. -
(19) Poslední věta:
My právě velké věci vůbec nechcem za nic měnit. Za žádná slůvka. Ani za taková, která jsou zdánlivě velká, ale ve skutečnosti jsou to volský žáby velký jen těma vakama nafouknutýmna pod krkem, jak chtěj co nejhlasitějc zakvákat.
Tak mi to přijde, ta velká slova. Nic ve zlým. Jen můj pocit z upřímných velkých slov. -
V tom to má být – ne sdělení, ale vyjádření vlastního pocitu.
-
[23] bylo k Ru.
Radka: život je jen záležitost vztahů, ostatní není až tak podstatné. Taky jsem se naučil vážit slova a říkat jen to, co opravdu cítím. Jen někdy a jen někomu.
-
Ru: někdy žáby, někdy hory. Nejsou všechno jen žáby :-)
-
Naštěstí nejsou jen slova, čím se dá něco sdělit :-)
-
Tak jinak – chápu, že někdo to potřebuje říct. Ale příliš často jsem se setkala s tím, že se těmi velkýmni slovy někdo snaží spíš přesvědčit (sebe, druhýho), užít si chvilkovýho pocitu, povýšit si ho… Nebo že bez těch velkých slov jako by to pro ty lidi nebylo úplný.
Přijde mi, že čím víc se toho musí říct, tím míň to ve skutečnosti doopravdy je. -
Zpět k (23) – "Ne sdělení, ale vyjádření pocitu."
Pro mě to je i sdělení. Ale nechci, aby to bylo sdělení cokoli podmiňující, vymáhající. Chci, aby to bylo sdělení, co ten druhý přijme, ale už ho nemusí dál rozbíjet dalšími slovy. Nesmí. Nechci odpověď, protože se jí bojím – ne, že bych se bála odpovědi "já tebe ne", bojím se právě té opačné. Že jí bude moc. Bojím se toho rozbití v pádu do spousty dalších navzájem se ujišťujících slov – co jsou zbytečná. Protože když něco takovýho ze sebe vydoluju, tak jen tehdy, když naprosto jistě cítím, že ten druhej je tamtéž.
Jo. Ode mě je to asi sdělení, že vím, že on je tamtéž. Není to dotaz. Víc, než "Já tebe taky", se na to bez rozbití říct nedá.
Ale když bude moct ten druhej mlčet a odpovědět nějak jinak než slovy, úplně nejlíp. -
Až na poslední větu to odpovídá realitě. U dost velkého množství lidí. Naštěstí se právě s těmahle většinou naprosto míjím. Asi proto, že za těma slovama už dál nic není.
Ale je kdesi na druhém konci mobilní sítě kdosi, komu rád občas pošlu SMS s těmi slovy, a jiná taková se mi vrátí. Jako pohlazení. Jsem rád, že je ta možnost, že je ta kdosi. I když nic jiného nebylo a nebude. Jen ta slova. A za nimi něco – lhostejno jak silné či slabé. Jen – je dobré mít alespoň takhle někoho.
A poslední věta – těžko podle slov co poznáš. Slova jsou jen odraz vnitřního stavu a někdo jimi příliš plýtvá, jiný je zase příliš váží. Inu – jsou mluvkové a nemluvové :-) -
Komentáře: