Víc jich na tohle téma nebude. Jen šly natolik paralelně vedle sebe, že dokud jsem si je nenapsala a neposkládala do nějakýho "jiným zodpovědnýho" pořadí za sebe, nebyla jsem schopná najít, kam mají vést. K jakýmu konci.

Myšlenky v hlavě mám jen zdánlivě domyšlené a urovnané.
Teprve při pokusu je sdělit se praštím o tu iluzi.
Napsání vede k domyšlení a urovnání.
Že bych si na ten svůj bordýlek taky založil blog ?
:-)

ad 4: jen je třeba dát pozor, aby se některé myšlenky přílišným domýšlením a urovnáváním za účelem zapsatelnosti nezabily nebo nestaly pouze parodií – sdělení myšlenky je jen její zjednodušený a statický obraz

Hm, tak já se omlouvám za to třídění myšlenek, nedotažený, nedopracovaný, neurovnaný, místy se opakující a vůbec kostrbatě přemílaný. :-)
Beru blogopříspěvky taky vážně, i když to tak nevypadá. I komentáře. Váhala jsem, jestli sem tyhle tři výblevy dát, ale jednak je blog můj a někam jsem to dát potřebovala, tak kam jinam, a jednak jsem si říkala, že mi komentáře (jako už víckrát) s lecčíms pomůžou či mě dokopnutím – docvaknutím posunou tam, kam jsem se furt nebyla schopná sama dohrabat. Radčin komentář u prvního proudu to splnil do puntíku. Stačilo pak k už napsanému doplnit dvě tři věty, asi deset jich vynechat, a výsledek srovnat do správného pořadí. :-)
Díky, Radko. :-)
(I když to znamená zase ledacos z náhledu na minulost mírně přehodnotit – tj, zas jsem v kélu a nevím jistě nic. :-)))

Výborný článek, Ru. Opravdu. To závěrečné přirovnání o dolévání vína a společném pohybu. Ru, tohle mě dostalo, nemám slov. Mráz po zádech a slzy do očí, fakt. Šáhlas mi na citlivou strunku, tímhle obrazem.

(9) Myslím, že lidi si často domýšlej i tam, kde je řečeno přesně. Je to přesně – a přesto (nebo možná právě proto, že se jim zdá ta přesnost podezřelá či neuvěřitelná) si domýšlejí. Co je tak asi za ní.

Mluvit nepřesně v očekávání, že mi bude druhej číst myšlenky je riziko zklamání, co by měl vzít na sebe ten, kdo se na tenhle tenkej led pouští.
Nicméně ten, kdo radši neřekne nic a snaží se mluvit, až když si myslí, že už ví přesně, zas na sebe bere riziko, že si ten druhej, co nedostane vůbec žádnej signál, žádnej "kontakt", bude domýšlet, tápat, bude mu chybět odezva. Jakákoli.
Viděla bych to asi jako vždycky – všeho s mírou. A k tomu navíc – k sobě pokud možno ti, co mají v tomhle ty "mechanismy" podobnější, co se z těch dvou různých zel oba kloní spíš k tomu jednomu stejnýmu.

Jo, taky jsem to slyšela v této souvislosti zřejmě z podobnýho "zdroje". :-) Ale brala jsem to prostě jako fakt, že takhle to s ním je a bude. Tak jsem nic neočekávala a brala, co a jak bylo, a ta chvilka, než se "jeho čas" naplnil, byla docela dost dobrá. Žaludek v poho. :-)
Všechno se dá zneužít. Jako berlička. Nebo jako hůl na někoho.

PS: Taky jsem to brala jako fakt. Ale když jsem to slyšela na každym rande třikrát, aniž bych k tomu zavdala příčinu (ne, fakt jsem se nemstila jeho ženě, nehodlala jsem s ním být častěji než on se mnou, nezajímala mě jeho rodina a už vůbec ne rozvod… :-), tak mi došlo, že něco asi není v pořádku. Neviděla jsem ho už přes půl roku a doufám, že kromě vytyčených předmětů ani neuvidím. Mám kolem sebe celou armádu tučňáků, uklovali by ho :-))) Nebo aspoň pofackovali křídlama… :-)

Asi. Už půjdu do hajan, ať zejtra ještě ke všemu nevejrám jak vyvoraná myš. Brou noc. :-)

Dee Dee: vubec nevim kterym smerem tvoje uvahy jdou. V takovych souvislostech jsem se ja nikdy s tandemem zklamani-ocekavani nesetkala.
Ve vztazich neslibuju nic, to snad ani nejde. a jinak vzdycky splnim co slibim. Nebo to alespon vysvetlim, kdyz to nejde.

Achjo, proč jsme všichni tak nevyrovnaní?

V tomhle světě, který mnoho jistot neskýtá, snaží se lidé získávat alespoň drobné jistoty. Třeba že jim ten druhý porozuměl. I v tom vyřčeném, i v tom nevyřčeném. Slova skýtají jistotu větší. Ale také ne vždy a úplnou.

Navíc – právě slova považuju za nejmíň jistá. :-)
Taky umím říct, co cítím, že bych říct měla. A taky leckdy vím, že jsem právě uvěřila tomu, co jsem potřebovala slyšet. :-)