Popěvek na dnešní den. Trošku staršího data.
No co, taky už nejsem nejmladší.
https://www.youtube.com/watch?v=C8qsQkgIcIo

Kolikrát za život je člověk rád, že neměl pravdu…

Nevyhraje, kdo je rychlejší.
Nevyhraje, kdo chce chce po druhém, aby ho nechal prohrát.
Nevyhraje, kdo si myslí, že hraje karty a tím si udrží odstup.

Každý člověk v mém životě měl svoje místo. Každý muž. A přestože to někdy podle obecných lidských měřítek nedopadlo a čas s ním pominul, měl i svůj čas. Věřím, že naprosto správný.

Každý muž v mém životě, i když mezi nimi byly časové mezery, uzavřel nejen tu prázdnou mezeru, ale i toho posledního před mezerou. A i něco ve mně, něco s konkrétními muži nesouvisejícího. Přemostění, spojení, uzel, ve kterém se v určitém okamžiku sejde všechno, co do tohoto okamžiku rostlo, hojilo se, čistilo.
Jiný muž, jiná frekvence.
Na ní nový kód pro něco z toho, co do té doby mělo kód nečitelný.

Nešplhám chlapům po hlavách. Beru si od nich kódy.

Jeden mě kdysi učil soustředění a trpělivosti.
Další vnímání.
Další tvrdosti.

Tenhle tempu.
Tempu, klidu, času.
Ber, nebo nech být.

Když jsem zpomalila na jeho tempo, slyšel i to, co jsem neřekla.
A já slyšela taky.

Našla jsem linky, nitě, thready z tolika svých chyb v životě sbíhajících se do jednoho bodu, až se mi z toho udělalo zle. Hodně zle.
Byl tam. V tu chvíli.

Doufám, že jeho čas a místo není jen pro jeden synergický uzel navíc. Věřím. Po strašně dlouhé době věřím.
Nevím proč, a nevadí mi, že to nevím. Ale od začátku jsem věděla, že tam to Nevím a nevadí mi to je. To jediné vím naprosto jasně.
Doufám, že i já pro něj mám nějaký kód.
A že on o něj bude stát.

Tři roky ve věži.
Cítím praskat parapety…