„Uděláme si supr večer,“ padlo rozhodnutí po mobilu. Proč ne. Když jsou ty Velikonoce…
Vlastně to začalo jen jako domlouvání návštěvy tak na hoďinku, dvě. U kamarádky veterinářky, dále jen V. Jenže pak se plány trochu rozšířily. "A musíš spěchat domů? Když přijedeš autobusem, přespíš u mě a já tě ráno hodím domů, až pojedu k našim."

To by šlo. Budu se moct napít… – "Tak jo. Kouknu na net, jak mi to jede."

"Bezva. Sbal kartáček na zuby a přijeď co nejdřív. Mám na odpoledne domluvený ještě nějaký psy, ale to zmáknem spolu a pak si uděláme supr, supr večer, moc se těším…"

Svedly jsme ještě malý boj o to, jak brzo je Co nejdřív, protože Pár psů se pro mě rovnalo Pár zákroků v ambulanci a nepochopila jsem, že v terénu, takže chvilku trvalo, než jsem si srovnala, že musím přijet ne pozdějc, než se do toho terénu na očkování odjede.

"Tak až budu na nádraží, tak tě prozvoním, jo?"

"Jo, Stejně tam budu čekat tak od čtvrt. Já se tak těším, to bude supr, supr!"

Těšila jsem se taky. I na cestování autobusem zase po dlouhé době, na to, jak se uvelebím na sedadle a nechám se temným vrčením autobusu vkolíbat do svých myšlenek, jak se budu koukat kolem silnice a na lidi a na šoféra (ráda koukám na šoféry) a nakonec zavřu oči a v těch svých myšlenkách se dokolíbám až na nádraží, k nadšenýmu vzájemnýmu přivítání a následné několikahodinové excitaci ze společné přítomnosti…

No jo, no…
Autobus měl deset minut zpoždění, před ním i v něm lidí jak na předvelikonoční pátek, pršelo, foukalo. Na sedadlo jsem se prorvala zmrzlá jako fík. Hned za dveřma, na šoféra dobrej výhled. Na druhé zastávce jsem se dokonce přesunula i k oknu. Na třetí zastávce si vedle mě přisedla stará paní s berlí.
"Já jedu do lékárny," pravila. Nerozumně jsem přikývla a usmála se. Paní taky. "Děda tam byl ráno, ale já musím teď odpoledne znovu, no, on se taky ptal, jestli musím, když je tak škaredě, ale musím, on jel brzo ráno a já byla u doktora až potom, on by mi to děda vzal, ale nemohl, když nevěděl co, on je hodnej, vždycky se ptá, co potřebuju…"

Vydrželo jí to až do cílové stanice. Přesto, že jsem ťukala na mobilu a četla si v něm, přesto, že po půl hodině jsem zavřela oči a klepla hlavou o sklo, v naději, že spící posluchačka bude pro babičku pasé. Babičce to nikterak nevadilo, mluvila dál, takříkajíc do prostoru. Dozvěděla jsem se všechno o dědovi, o vnoučatech, o nemocech jejích i dědových, o jejich hladinách cukrů a stavu skladových zásob uhlí a dřeva, o mladých, co neumějí topit v kamnech, o zimě, o jaru…

Na nádraží jsem se probudila, že jsem měla prozvonit. Prozvonila jsem. Pak znovu a pak jsem zvonila tak dlouho, dokud jsem nespadla do hlasové schránky. Telefon příjemkyně hozenej nepochybně někde v tašce, jak je jejím stylově roztržitým zvykem, takže ho neslyší a slyšet nebude, dokud ji nenapadne ho použít, nejspíš jen čirou náhodou, vzpomene-li si, že při své roztržitosti někde něco zapomněla…

Pršelo, foukalo. Popocházela jsem a rozhlížela se, naprosto neschopná si vybavit, jaký že to má V. auto. Jen že je to nějaký nečeský. O čtvrt hodiny pozdějc projela dvacet kroků kolem mě, její brejle rozhlížející se kolem a její rok a půl starý dítko svítící blonďatou hlavičkou z dětské sedačky vedle ní – zvedla jsem ruku – a koukala, jak mě míjí, jak koncovky světel zabrzdily na výjezdu a pak plynule nabraly směr od nádraží, směr furt pryč.- Jako v těch zlých dětských snech, kdy jsem nedokázala odlepit nohy od země, hlas zamrzlej v krku, ať jsem chtěla řvát sebevíc, a rodiče odcházeli a odcházeli a ani se neohlídli… –
Ty bláho…
Budu cvakat zubama na tom zatraceným mrtvým nádraží, dokud V. nenaočkuje všechny ty podvraťáky ve všech těch zatracených dírách, kde chcíp čistokrevnej pes…

Prozváněla jsem ji ještě několikrát, zoufale beznadějná naděje, do schránky spadená už jen dvakrát. Pak zazvonil mobil mně.

"Ahojky," její hlas jako žiletka, příznak, že u ní už excitace nastala. Nepochybně ne dík nadšení z uvítání. "Kde jsi, prosímtě?"

"Já na nádraží. Kde ty?"

"Já v práci. Zapomněla jsem tady mobil. Jaktože jsi na nádraží? Jezdila jsem tam jak pitomá a nikde jsem tě neviděla…"

"Páč já jsem ti pro změnu zapomněla říct, že jsem teď na blond."

"Ježíšikriste… – Jsem tam za tři minuty."

Napodruhý mě přejela už jen o deset metrů. Brejle brejlící na mě v poklusu za autem.

"Tak tohle bych v životě nepoznala, že jsi ty."

Není nad srdečný přivítání.

Nasoukala jsem se na zbyteček zadního sedadla, vedle krabic s veterinárními potřebami, hory dětských jednorázových plín a rozkládacího stolku coby přenosné ordinace. S půhodinovým zpožděním jsme vyjely dělat Herriotky.

Jednoho psa jsme naočkovaly visícího ve vzduchu za krk na řetěze od boudy, protože na sebe nenechal sáhnout ani svýho pána (a pak jsem všichni prchli dostatečně daleko, než ho zas pán pustil zpátky na zem), jednoho jsme lovily zpod auta. Za jednoho jsme dostaly zprdunk od jedné paní, co psy nechová, ale co se na to dívala z okna, protože jsme očkovaly u místní kapličky a on se tam vy…

Všichni psi bez výjimky v tom dešti šíleně smrděli. V. řídila mezi očkovacími stanovišti v operačních rukavicích, aby jí nenačich volant. Pak si je stáhla, aby nešla nakupovat v rukavicích jako debil, načež svému už delší dobu otráveně řvoucímu dítku na dětské sedačce nacpala holou "psí" rukou do úst čokoládu. Rozesmálo mě to, zarazila se.

"Papej rychle, Otí, ať necítíš, jak to smrdí," pravila.

Šly jsme jen pro křupky k vínu. Koupily jsme křupky a sýry a čaje a zelenou petržel, páč byla moc hezká, a slevněný tanga v tělový barvě a já milé V. tričko, co měli poslední a co se jí moc líbilo (mně taky) a nechtěla si je koupit, protože splácí byt, tak ona zase koupila mně jiný tričko, co se mi (i jí) taky líbilo, nechaly jsme tam dohromady něco přes šest set a jely se propít do tepla k ní domů. S tím, že peníze člověk nerozhazuje nerozumně, když je vlastně nevydává za ty věci, ale za radost, kterou si dělá.

Kadeřavá petržel nám ozdobila stůl. Křupky a sýry jsem dovezla dneska dětem. Místo popíjení ušlechtilého značkového vína jsme si totiž nakonec k babským plkům umíchaly hrnec vaječnýho koňaku, který jsme se pak vydaly rozcházet při půlnočním venčení jezevčíka. A uznejte – k vaječnýmu koňaku se křupky ani sýr moc nehodí.

Ten jezevčík byl hrozně línej. Každou chvilku jsme ho musely zvedat ze země a nutit k pohybu. Asi nemoh pochopit, proč chodíme mezi těma barákama pořád dokola, když on už je vyčuranej nejmíň desetkrát.